Jako jeho velký fanoušek se o Davida Finchera bojím už od „oscarového pokusu" s Podivuhodným případem Benjamina Buttona (2008). Ale teprve unylá a standardizovaná adaptace Stiega Larssona dělá z nejtalentovanějšího hollywoodského režiséra své generace nájemného řemeslníka, který přestal hledat výzvy a dokáže do světa vypustit film pocitově i realizačně tak šedivý, že mi až připomněl rutinu normalizačních televizních inscenací z 80. let.
Přiznávám, že ten přísný odsudek obsahuje velkou osobní zaujatost. A nezastírám, že v porovnání s opravdovým středoproudým standardem (ne tím „fincherovským") jde pořád ještě o dost nadprůměrný "žánrový výkon". Ale tohle musí být osobní. Tohle je totiž „film Davida Finchera" - žánr i kvalitativní zhodnocení samo o sobě; stejně jako jím před pár desetiletími byly pro cinefily „filmy Alfreda Hitchcocka"!
Kdybych tedy byl ten typ fanouška, který píše celebritám, a měl bych takový dopis napsat právě Fincherovi po zhlédnutí Mužů, kteří nenávidí ženy, zněl by nějak takhle:
Dear Mr. Fincher,
píši Vám jako věrný divák, který až donedávna vyhlížel každý Váš nový film, nikdy neopomněl sedět blízko plátna při premiérovém uvedení a bál se mrkat, aby mu neutekl ani frame. Donedávna jsem si totiž myslel, že nikdy nedopustíte, abych během Vašeho filmu upadal do stavů bezbřehé nudy a abych z kina odcházel s pocitem, že Vaši práci by byl stejně dobře odvedl i některý z Vašich epigonů (třeba takový Joseph Kosinski).
A protože si, Davide, zřejmě ani nejste vědom, co nejnovějším filmem pácháte na svém fanklubu, rád bych Vás - jako někdo, komu na Vaši tvorbě opravdu záleží - aspoň upozornil na nejzásadnější problémy, chybná rozhodnutí a mylné předpoklady, které stojí v jeho základech.
To, čím věrného fanouška zaskočíte v první (protože dobře viditelné) řadě, je nedostatek silných estetických stimulů. Když jsem se podivoval nad tím, že záběry postrádají pro Vaše ostatní filmy tak typickou kombinaci „plnosti mizanscény", přesného rámování a práce se světlem a barvou vycházející z tradice amerického realistického malířství, došel jsem k závěru, že Vašemu stylu prostě nesvědčí charakter evropských interiérů a exteriérů. Nikoli tedy, že se z Vás stává minimalista ve stylu Roberta Bressona, jak budou jistě tvrdit Vaši obhájci.
Váš film (společně např. s expozičními scénami Mission Impossible - Ghost Protocol) je dokonalou ukázkou, že evropská města a jejich atmosféra nedokáží „sama od sebe" naducat každý záběr množstvím pestrých podnětů, jako se tomu takřka automaticky děje v amerických lokacích (čímž bývají američtí režiséři a kameramani často evidentně zaskočeni).
Rozhodnutí používat umělé osvětlení v minimálním množství pak nejenže pocit z natáčeného prostředí nezrealističťuje, což byl zřejmě Váš předpoklad, naopak vytváří dojem jakési umělé zaměnitelnosti. Jakéhosi nedourčeného rozplizlého časoprostoru, jenž je tak příznačný pro nechvalně proslulou část tvorby českých televizí, kterou naštěstí nemůžete znát. Protože z Vašich předchozích filmů na mě často dýchlo intenzivní zachycení atmosféry „aktuální přítomnosti" (zejména to platí pro Sedm a Klub rváčů), ani se mi nechce věřit, že právě Vy točíte svůj nový film tak, aby působil, že se odehrává „v bezčasí země-nezemě".
Čtěte také:
Kamil Fila: Fincher je muž, který nám nedopřál detektivku
Larssonova partnerka otočila: Další Milénium neexistuje
Filmová Milénia jsou jen špatně vyprávěné příběhy
Recenze: Larssona natočili ti, kteří milují detektivky
Larssonova dívka nakopává vosí hnízda i čtenářský zájem
Recenze: Milénium si hraje s ohněm a s informacemi
Čímž ubíráte Larssonově žánrově nadsazené, přesto adresně kritické předloze důležitou významovou rovinu; ne-li dokonce její primární smysl a iniciační impulz. Larssonovi Muži, kteří nenávidí ženy jsou především rozpravou o (notně prohnilých) kořenech současné švédské společnosti (což mu ale nebrání vyprávět univerzálně srozumitelný příběh). Váš film se však kvůli nedostatečné charakterizaci „druhého plánu" jeví jen jako vyprázdněná a bezzubá žánrová šablonka oproštěná od "politického" čtení.
Tohle bych Vám ovšem byl ochoten i odpustit. Neurazte se, ale vždycky jste býval spíše žánrový eskamotér než „filmař-myslitel", ostatně intuitivní přístup k tématům dodává Vašim stylisticky (mo)hutným filmům potřebnou lehkost. Vždycky jste ale také býval rozpoznatelně autorský ve vizionářském přístupu k možnostem kinematografie. Až doposud jste nikdy nepracoval na ničem, co by neobsahovalo opravdovou filmařskou výzvu. V tom především jsem spatřoval osobitost Vaší předchozí tvorby; v naplňování ambice přeskakovat laťky a nastavovat nové.
Tak jsem chápal i Podivuhodný případ Benjamina Buttona: skrze práci s proměnou postavy v čase, jež klade nároky i na nekonvenční herecké pojetí. Tak jsem chápal i Social Network: přes čistě kinematografický úkol zaranžovat dvojnické téma tak, aby nikoho ani nenapadlo, že dvojčata hraje pouze jeden herec. I přes radost z nové digitální kamery s nevídanou citlivostí - takže prakticky celý film šlo natočit bez velkého světelného parku v autentických lokacích. Tady spatřuji autorskou vášeň a kontinuitu v jinak odtažitých, oscarovými ambicemi okatě zatížených filmech.
I největší obhájci Vašeho nového bijáku však musí uznat, že právě tento osobní filmařský zápal a chuť překonávat omezení média mu chybí a není ničím vyvážen. Vaše hra se žánrem je zde - u Vás vůbec poprvé - divácky nepřilnavá a tím je její přínos problematický a sporný. Místo vzrušení a radosti nad precizní realizací technologicky či stylisticky náročných nápadů je tu jen taktéž precizní, ale o to víc zatěžkávající „profícká rutina" zakázkového režiséra. Někoho, kdo si všechny složky filmu neohýbá pro potřeby tvůrčí vize, ale je naopak „ohnut" pro potřeby produkční mašinérie. Té, které se Vám zatím vždycky i při vysokých rozpočtech Vašich filmů dařilo ubránit!
Vlastně jsem v Mužích, kteří nenávidějí ženy nalezl jen jednu opravdu silnou a nad ostatní vysoko čnějící scénu: ano, je to ta s dialogem o nebezpečí společenských konvencí, Enyou a igelitovým pytlíkem. Tam jedinkrát jsem Vás zahlédl, tam jedinkrát jsem měl pocit, že sleduji „film Davida Finchera", který se odváží změnit závěr Palahniukova Klubu rváčů a udělá ho ještě lepší a především svému médiu bližší než v knižní předloze. Tam jedinkrát jste sám sebe utrhl ze řetězu, spolu s konvenčním scenáristou Zaillianem jste si dovolil „hrábnout" do pidestalové knihy a opravdu ji vylepšit.
Jinak totiž selháváte i coby „úsporný vypravěč", distributor dějových informací - což vyvstane ještě víc v porovnání se scenáristicky daleko odvážnější, a tím i méně pietní švédskou adaptací od Nielse Ardena Opleva a jeho týmu. Stačí porovnat, kolik prostoru věnuje informaci o Lisbethiných bankovních převodech Vaše a švédská verze: Oplev vytěží z daleko menšího množství diváckého času, záběrů a tím i peněz mnohem intenzivnější emoci, nebo chcete-li: divácký zážitek. Vy jenom zdlouhavě ilustrujete.
Stačí též sledovat, jak se zoufale chytáte všech příležitostí, kdy můžete (často zcela nadbytečně) sledovat postavy, jak někam jdou, jak si cosi kupují, jak koukají do ledničky... A to jen proto, abyste alespoň na chvíli Váš film vytrhl nekonečnému toku rozhovorových scén ve stylu: tak teď si pěkně sedneme ke stolu (pocitově ve stále stejné lokaci), dáme si čaj a hezky dopodrobna to probereme; aby se tam vlastně filmařsky "něco dělo". Opravdu musí zrovna Váš film být tak návodný, ukecaný a zahlcený alibistickým balastem realismu?
Nadto, i přes veškerou úmornou snahu o "bad feeling", selháváte i coby pověstný "hollywoodský drsoň". Proč např. vynecháte detail z rodinné anamnézy, který z mysticko-biologického "rodového prokletí" udělá daleko zvrácenější společenskou "naučenou kratochvíli"? Proč je Lisbethin poručník od pohledu i afektovaného hereckého projevu prvoplánový slizoň? Proč se anarchista musí stát "vánočním občánkem"?
Mohl bych pokračovat a rozepsat se o nedomotivovaném nastavení postavy Lisbeth i nevěrohodném castingu a často příliš expresivně nastavené režii její představitelky; stejně tak o nevěrohodné křehkosti Daniela Craiga. I o tom, že Vaše titulková sekvence působí jako značkový emo-klip, jako product placement pro americké vydání knižní trilogie v asfaltově černých obálkách. A že nemá zdaleka takovou působivost, jako když Vaše „výtvarné titulky" přímo souvisely s příběhem a nejen na něm rádobysymbolicky parazitovaly. Moje žena by Vám pak zase určitě ráda vytkla, že ač to zřejmě nebylo záměrem, stavíte Lisbeth do role „napravené lesby" …
Jenže tohle není a nemá být komplexní recenze, Davide, tohle je osobní přání doposud věrného diváka, aby jím mohl zůstat i do budoucna. Především Vašim prvním filmům vděčím za mnohé, takže tenhle šrám na Vaší filmografii odmávněme a už se k němu nevracejme.
Příště by to ale pro jistotu měla být zase pecka. Jinak se obávám nejhoršího: Na Vaše filmy budu sice pravděpodobně stále chodit v premiéře, ale už je nebudu vyhlížet, natož aby mě napadlo nemrkat!
