Rozhovor - První Festival íránských filmů v Praze nemohl mít lepší zahájení. Ve středu ho odstartoval Rozchod Nadera a Simin, vítězný snímek z loňského Berlinale, který zároveň vstupuje do zdejší filmové distribuce. Titul režiséra Asghara Farhádího je jednou ze senzací minulého roku, po úspěšném uvedení na množství zahraničních festivalů byl zakoupen i do americké distribuce a je favoritem v boji o cizojazyčného Oscara.
Asghar Farhádí patří k režisérům, kteří odhalují rozpory íránské reality na půdorysu dusných psychologických dramat, jakým byl už jeho snímek O Elly (2009). Novinka Rozchod Nadera a Simin vypráví lidský příběh o rozpadu rodiny z vyšší společenské vrstvy.
Ve filmu se rozpoutá manželský spor o to, kde bude rodina žít, což nakonec vyústí v nesmiřitelnou domácí válku. Simin (Leila Hatami) chce odjet do ciziny, aby zajistila lepší budoucnost své dceři, zatímco manžel Nader (Peyman Moaadi) trvá na tom, že rodina zůstane doma a bude se starat o starého otce trpícího Alzheimerem.
Sám autor přijel snímek představit i na torontský festival, kde vznikl tento rozhovor. Zdrženlivost, s jakou režisér odpovídá na některé "politické" a společenské otázky, je nepsanou odpovědí na to, jaká omezení tamní společnost ukládá umělcům i občanům.
Ústřední konflikt má mnoho možností výkladu a nejednoznačné řešení. Má člověk právo žádat pro sebe lepší život, anebo se musí podřídit povinnosti vůči otci, patriarchální vlasti či tradici? Oba manželé mají svým způsobem pravdu, oba ale nakonec stejně prohrávají. Jak vy byste řešil takové dilema?
Nejsem si jistý, že bych znal nějaké snadné řešení. Pro mě jako autora bylo především důležité, abych stvořil silný příběh, který by rozehrával konflikt fungující na různých úrovních. Chtěl jsem vyprávět nejenom o rozporu manželů, ale také o lidech z různých sociálních vrstev.
Především jsem si však dával pozor, abych se nestavěl na stranu ani jednoho z nich. Nechávám zcela na divákovi, aby si udělal vlastní obrázek; aby si celou situaci interpretoval sám. Nevnucuji nikomu vlastní názor na otázku, která může vyvolávat řadu odpovědí. Záleží na tom, kdo si ji zodpovídá.
Vychází tento autorský přístup i z charakteru společnosti s celkem "přísným mravním dohledem"?
To rozhodně ne, takhle bych to neřekl. Různá umělecká či společenská omezení z nás nedělají nutně lepší filmaře, kteří by z nouze nacházeli lepší metaforičtější estetiku. Na druhou stranu žijeme ve světě, který nám vnucuje mnohem více otázek než odpovědí. Neustále se někdo domáhá toho, že za nás chce myslet. Nejenom v Íránu dnes potřebujeme mnohem více než dříve inteligentní publikum, které bude s to udělat si vlastní názor.
Jsem přesvědčen o tom, že moderní umění má nechávat lidem svobodu, nikoliv jim z pozice nadřazenosti říkat, jak mají interpretovat současný svět. Tohle je ten zcela nejzásadnější důvod pro to, abychom si chránili uměleckou kinematografii. Film nemá končit se závěrečnými titulky, ale pokračovat i poté, co diváci odejdou z kina, aby přemýšleli nad otázkami, které v nich návštěva kina vyvolala.
Celý tón filmu udává už první scéna, v níž stanou Nader a Simin před rozvodovým soudem. Mimo obraz slyšíme otázky soudce, před nímž musejí oba dva vysvětlovat, proč se chtějí rozvést. Kamera nabývá pozice skoro nezúčastněného pozorovatele, který je vyslýchá.
Chtěl jsem tím říct, že celý film je příběhem, v němž se konfrontují hlavní postavy. My se poměřujeme s nimi, oni se konfrontují sami se sebou, s vlastním pojetím rodiny, s názory na vztahy v manželství či na sociální rozpory společnosti. V této scéně se kamera stává jakýmsi soudem nahlížejícím z odstupu oba manžele. Zve diváky, aby se s ní ztotožnili a bez zaujatosti a předsudků sledovali celý rozchod.
Vše se ještě více zamotá, když je Nader obviněn z ublížení na zdraví pečovatelky Razieh (Sareh Bayat) nucené starat se ve svízelné sociální situaci o jeho otce. Ta dokonce potratí, byť nejprve není jasné, jak ke zranění přišla. Co je ale důležité: lidé se tu ocitají u soudu, který je soudí nikoliv za skutky, ale posuzuje jejich pohnutky a víru - uplatňuje jakousi "mravnostní spravedlnost". Ve skutečnosti ale soudce nerozumí chudobě rodiny těhotné pečovatelky ani dilematu Nadera, jehož rodina se rozpadá. Nakonec jsou skoro všichni donuceni před ním lhát.
Co říkáte, je zajímavé, ale celá problematika je ještě složitější. Myslím si, že v příběhu naleznete hned několik postav ocitajících se v pozici soudců toho, co se stalo. Jsou to v první řadě děti, zvláště dcera Nadera a Simin, o níž oba dva nakonec bojují.
V každém případě se snažím říkat, že pohled žádného ze zobrazených soudů, dokonce ani onoho úředníka, nelze brát absolutně. Celý film snad lze chápat i jako úvahu nad tím, jak je možné soudit naše skutky. Kdo má či nemá právo hodnotit naše činy vedené často těmi nejlepšími, byť nešťastnými pohnutkami.
Je to problém stejně tak osobní, jako morální či náboženský a vyvolává jen další otázky. Ale přesto či právě proto má smysl si takové otázky pokládat. Řeší to nejdůležitější: jaký je vztah mezi mravností společnosti a pravdou lidského jedince. Chtěl bych zdůraznit, že příběh Rozchodu Nadera a Simin není čistě íránský. Mohl by se stát kdekoliv na světě, ale samozřejmě v trochu odlišných podobách. Stěžejním pro něj je, že vypráví o lidských vztazích.
Je Alzheimerem trpící otec, který už není s to žít v realitě a vůbec mluvit s ostatními členy rodiny, obrazem současného konzervativního, ustrnulého režimu?
Je to zajímavá interpretace, ale já si to nemyslím. Ať si v tom filmu každý najde to, co cítí.
Film stojí na velmi silných hereckých výkonech a stejně jako váš předchozí titul O Elly někomu vzdáleně připomíná i Hitchcocka. Jak si vybíráte herce?
Peyman Moaadi u mě hraje už podruhé, objevil se právě ve snímku O Elly. Když ale herce obsadím, nepřistupuji k němu jenom jako k profesionálovi, jemuž předám scénář, aby mi odrecitoval dialogy. Snažím se s herci dopředu hodně pracovat, společně improvizovat a hledat výslednou podobu scény.
Vedu je k tomu, aby se snažili vžít do postav a objevit v sobě jejich charaktery. Povídám si s nimi o nich, zkoušíme nejrůznější cvičení v reálném světě. Například herečka, která hrála chudou, silně věřící služebnou se připravovala na roli tím, že přestala jezdit svým autem, ale chodila po ulici v oblečení a šátku z filmu.
Jak snadné je natáčet film v současných teheránských ulicích?
Není to těžké, jak se někdy říká. Z určitého pohledu je to vlastně jednodušší, neboť všechno je velmi laciné. Na druhou stranu samozřejmě panuje řada omezení, co můžete a nesmíte nafilmovat. Pokud zvládnete pracovat v rámci tohoto, můžete dělat i velmi umělecké snímky.
Film odhaluje sociální realitu Íránu i s oním konfliktem, řekněme, bohaté rodiny Nadera a Simin s chudou rodinou pečovatelky a jejího nezaměstnaného a zadluženého manžela, kteří se snaží zoufale přežít. Je střet různých společenských vrstev jedním z témat současné společnosti?
Ano, to je součást dnešní každodenní reality. Na rozdíl od Ameriky, kde je sociální konflikt čistě ekonomický, je ale ten íránský také kulturní, souvisí s úrovní vzdělanosti. Rozdíly mezi jednotlivými vrstvami jsou dané i vzděláním a mají další důsledky: bohatí tíhnou k modernitě, zatímco chudí zase k tradicím.
Byl film uveden v Íránu? Jaké se dočkal odezvy?
Do kin šel asi měsíc po uvedení na Berlinale a odezva kritiků i publika byla velmi dobrá, nelišila se příliš od toho, jak byl film přijat jinde.
Jak si myslíte, že je vůbec dnešní Írán prezentován na Západě? Je tamní realita u nás zkreslovaná?
Pokud mohu mluvit za filmy, naleznete oba extrémy. V jedněch titulech se zdá, že je všechno špatně. Jiné zase hlásají, že jde o úžasnou společnost. Zdá se mi, že ani jeden z nich ale neodpovídá realitě.
