Rozhovor - O filmu Petra Marka Nic proti ničemu toho bylo už napsáno hodně. A vůbec je v poslední době v médiích nějak přepetromarkováno i kvůli tomu, že shodou okolností vydal se svou skupinou Midi Lidi novou desku Operace Kindigo.
Ale zatím se dělo víceméně jen to, že ti, kterým se snímek nelíbil, Marka kritzizovali za schválnosti a okázalé neumětelství, a naopak názorově spříznění publicisté hájili Markův přístup v opozici k tomu, jak vypadá většina současné české popkultury. Nikdo se Marka neptal do hloubky na metodu a záměry. Jako nejvhodnější osoba nám přišel Jan Bušta, externí spolupracovník Aktuálně.cz, který u Marka studoval na FAMU. Koneckonců už sám dialog dvou režisérů je docela výjimečný.
Jan Bušta: Tak se po šesti letech zase potkáváme u rozhovoru nad tvým novým filmem - možná z toho bude tradice. Kamil chtěl, aby to nebylo tak reklamní a adorační jako většina premiérových rozhovorů, tak se rovnou ptám: Co ti tak trvalo? Materiál byl přece natočený už před léty a výsledek nepůsobí, že by se nad ním muselo strávit roky času…
Petr Marek: Byl jen u ledu. Trvalo mi tři roky plus dvě desky MIDI LIDI, než jsem získal tři měsíce volna, abych na něm pracoval. Mezitím jsem dělal hudbu k cizím filmům. Žádný jiný problém. Jen čas. Zahrál navíc pro mě - zastarala nám technologie, takže jsme sto let za opicemi, ale líbí se mi to. Naštěstí český film je většinou za nimi dvě stě let. Nemyslím technologicky, ale formálně a obsahově.
Jan Bušta: Mezitím jsi ale trochu změnil pracovní postup: máš střihačku, zvukaře... Co tě vedlo k tomu nebýt za autorského autistu?
Petr Marek: "Dospívání"? Mnohem víc mě teď baví realistické příběhy s nenápadným námětem než hraní s formou. A navíc ten realismus umožňuje mnohem překvapivější vybočení do extrému. To byl vývoj mých divadelních aktivit - od improvizace na bázi slovních hříček a dadaistických námětů po realismus s nonsensovými výhonky. Hodně za to může Marian Moštík, představitel šéfa sdružení v NPN - to je můj herecký idol. Realista s potměšilými spodními vrstvami.
Zároveň jsem si asi sedm let dělal zálusk na spolupráci s Jankou Vlčkovou, střihačkou, která mi padla do noty. Mělo to důvody: stihnout se kamarádit a přitom spolu něco udělat; získat pomocnou ruku v časové tísni a zároveň dramaturga. To poslední bylo, jak se ukázalo, nejdůležitější. Můj osobní sestřih by měl dvě a půl hodiny a byl by "jen pro kámoše". Což si koneckonců pár kritiků myslí i o výsledné verzi. A poučil jsem se ještě o jednom: příště budu mít i produkčního.
Jan Bušta: Vlastně to souvisí s tématem tolerance, které nastoluješ svým filmem. Jako by ses naučil tolerovat cizí zásah/přínos do svého vidění světa. Připadáš si teď opravdu filmařsky o něco "dospělejší"?
Petr Marek: Bez přehánění ano. Studuju paralelně FAMU - díky tomu, že tam učím.
Jan Bušta: Nemůžeš se ale od studentů naučit taky neobohacující chyby? Nehrozí namísto dospělosti uvíznutí v jakési věčné pubertě?
Petr Marek: Jediný, co se může stát, je, že to podvědomě sníží laťku. Ve škole vidím kolem sebe opravdu hodně špatných filmů - je jich většina. Mám pocit, že to na mě chvíli nevědomě působilo. Ale myslím, že jsem se od toho odrazil. Odrazovým můstkem mi byl film Takeshiho Kitana Sláva režisérovi!. Ten mi ukázal přesný protipól famácké "zaprděnosti", za kterou můžou studenti podle mě ze dvou třetin a z té poslední někteří pedagogové. Jiní to naštěstí vyvažují. Takže nemám pocit, že by škola nefungovala. Vlastně nemůže fungovat o moc líp, ale o něco málo ano. Všechny filmy snad nemusí vypadat jako z 50. let.
Jan Bušta: Tvoje novinka zase vypadá jako produkt 90. let, kdy začal boom hrubé videoestetiky a homevidea. Jak si vlastně vykládat tu „amatérskou estetiku"? Sděluješ tím, že celá ta akce s občanským sdružením probíhá totálně amatérsky, že postavy jsou takoví ochotníci ve vlastním životě… Nebo ti jde v první řadě o „schválnost" a tahle významotvorná napojení vznikají až pak, mimovolně? Je u tebe téma před stylem, nebo začínáš od něj?
Petr Marek:
Nemám spojnici, že forma musí odpovídat obsahu. Někdy to funguje bezvadně, jindy se mi líbí jít proti tomu, a ještě lépe "mimovolně podél". "Home-video" estetika je pro mě z půlky libidózní záležitost: prostě jsem začal točit pořádně v těch devadesátých letech a uhranulo mě to. Z druhé půle mi to umožňuje punkovější přístup, jednodušší práci se situací a někdy - ne nutně! - dosažení větší (ne)herecké přirozenosti. A pak je tam ten fajnový odér pseudo-pravdivého.
Líbí se mi hrát si s pravdivostí. Vlastně lpím na přirozenosti, ale nezaměňuju ji s přesvědčivostí, co se týče role. Klíčovější slovo je asi autenticita. Pro mě je autentický i blbě hrající herec. Přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi mnou a někým, kdo tohle nesnese. Je to vlastně jen v tom, že ty druhý nebaví slabost. Proto si nedokážou představit, že autor může mít rád chybu a pracovat s ní záměrně. Potřebují demonstraci síly. Je to možná širší, něco jako rozdíl mezi humanismem a fašismem. Myslím, že to nepřiznání možné slabosti je vlastně výraz strachu. Ale to nemusí platit pro všechny, to už bych byl fašista sám. Asi nikdy nebudu dělat "silové filmy".
Jan Bušta: To mi vnukává dotaz, jak se díváš na pozici režiséra při natáčení? Mám pocit, že to odráží Moštíkova postava, která je díky tomu, že se pokouší organizovat ostatní k čemusi smysluplnému, za největšího vola. Jak se vlastně chováš na place?
Petr Marek: Mám hodně poloh - od klidného muže přes despotu až po vola. Stoické polohy jsou nejpříjemnější, ale vzácné. U NPN šlo v třetině záběrů o jakousi vnitřní režii, kdy jsem byl ztracen ve skupině, kterou jsem pozoroval zevnitř. Byl jsem přímo v tom chaosu bez nadhledu. Některé věci jsem zjistil až ve střižně. Proto dotáčky trvaly déle než základní natáčení. No, trvaly vlastně přesně stejně dlouho - týden.
Jan Bušta: A sleduješ reakce kritiky na svůj film? Mám takový pocit, že filmoví teoretici často inklinují k tomu, že se nechávají okouzlit „outsiderem", něčím, co je z principu „jiné", aniž to nutně musí mít jinou kvalitu. Z pozitivních reakcí mám často dojem jakési nedistancované radosti nad tím, že je to prostě jiné. Nejsi z toho trochu rozpačitý?
Petr Marek: Stejně tak se na druhé straně setkávám s odporem k "jinému". Přičemž vlastně nevím, od čeho je to "jiné" odvozováno. Od českého současného mainstreamu? Problém velké části české filmové kritiky i veřejnosti je prostě malá kinematografická gramotnost. Prostě se tu neví, že "takový druh filmu" není nic nového ani extrémního. Jestliže se odvozujeme od českého film-popu, tak ano; ale to je sakra malý píseček.
A ještě mě zaráží názor, že mě považují za "provokatéra". Jak bych mohl něčím takovým dneska provokovat. Je asi pravda, že největší urážka pro skinheada bude říct mu, že je ťulpas. S tímhle typem rány on pravděpodobně nepočítá - jako ten "silový kritik". Ale máš pravdu, že i ti "spříznění" často nadhodnocují tu vágní "jinakost".
Prohlašuji tedy, že v tomto filmu není žádná provokace. Snad jen v tom úvodním titulku jsem chtěl trošku tu Mirku S. polechtat, ale nemyslím si, že by si to ode mě mohla brát. Jsem pro ni póvl. Čili je to fakt pro legraci. Navíc mně osobně zatím nikdy neublížila, takže se ani nemám za co mstít. Štve mě, jak potápí "jiné" filmy.
Jan Bušta: Už jsi četl její glosu?
Petr Marek: Četl. S mým titulkem se vypořádala sympaticky. Co se vnímání filmu týče stojí bohužel asi ve dvou třetinách na straně nepochopení jeho základního gesta. Takže se pak nemůžeme shodnout na drobnostech. Některý postřehy má dobrý, celek jí uniká. Není v tom samozřejmě sama - spousta kritiků nedokáže vzít do hry třeba nadsázku ve stavbě motivací, "dětskost" charakterů a jejich činů.
Myslím, že jim třeba chybí, aby to bylo formálně kódováno jako vaudeville - tak by to snesli. I velkým tvůrcům jako Resnais, Godard nebo Jancsó česká kritika neodpouští používání "pitomosti". Vždyť přece autor Marienbadu nemůže natočit komedii, kde se všichni chovají jako magoři! U Wese Andersona se to snese, tam je kódování jasný. A přitom se tam podprahově dějí docela seriózní psychologické momenty.
Možná je celej můj problém v tom, že bych těmhle strážcům musel nejdřív dokázat, že "na to mám", že bych natočil něco stylově čistého a uhlazeného. Pak by mi možná věřili ty takzvané "úlety". Trier taky musel nejdřív čarovat: Prvek zločinu je dost nesnesitelný formální film a Evropa, kterou se proslavil, je v podstatě banální. Kdyby začal Idioty, byl by rovnou diskvalifikován; alespoň u nás. Radim Špaček natočil Pouta a "rehabilitoval se". Mám teda udělat takovejhle film, aby mě začali brát vážně?
Jan Bušta: Jestli on ten "problém kritiky" nevězí v tom, že o tvých filmech se vlastně obecně těžko píše, protože právě fungují v permanentně ironickém až sarkastickém módu. Mají kolem sebe dokonale zracionalizovanou síť sebeopěr a zároveň sebeshazování. Přitom pevným jádrem té tvé tekuté stylistiky je podle mě vždycky moralita. Nehraje tedy u tebe roli prostě stud za to, že se vztahuješ k „velkým pravdám"? A u kritiků zase, že jim připadáš jako "neupřímný posměváček"?
Petr Marek: Jsem "uvozovkový typ". Typický postmoderní ironik. Nemůžu jinak. Výsměch vysokému jako sebeobrana je mi vlastní jako máloco. Ale proč se tradice řekněme moudrých bláznů musí brát jen jako něco historického? Enšpígl ano, Švejk ještě taky, ale Vachek už ne! Tomu nerozumím. Proto většina kritiků nesnese víc Godardových filmů než jeho U konce s dechem, Žít svůj život a Bláznivého Petříčka. Protože většina ostatních pracuje s tak strašlivou sebeironií, že to je příliš znejišťující. Já se při tom tetelím blahem, i když v osobním životě nemám problém říct "miluji tě".
Jan Bušta: Mám teorii, že v zásadě existují dva základní typy filmařů: jedni točí filmy především pro širší publikum a druzí hlavně pro inspiraci jiným filmařům. Ti první, když jsou dobří, většinou kradou nápady od těch druhých, jen je nepoužívají v jejich čisté extrémní podobě. Tebe bych osobně zařadil do té druhé kategorie. Necítíš se občas trochu elitářsky; odtržen od běžného diváckého ohlasu?
Petr Marek: Není to záměr, v podstatě jsem popař. Nebude mi vadit být Madonna, ale líbí se mi být i Cabaret Voltaire. Elitářství je pěkná schovávačka před neschopností. Nechci být "experimentální filmař", protože neumím natočit komedii. Myslím si, že umím natočit komedii. Mám ale vysoké nároky na to, co mě má bavit dělat a zároveň nízkou ochotu k násilí nějaké kariéry.
Líbí se mi být plankton. Ale když budu mít úspěch, nebudu z toho nervózní. S MIDI LIDI jsme teď natočili tak popové album, že se od nás podle mě odvrátí spousta alternativních snobů. Vlastně jsou mi sympatičtější klasičtí snobové, kteří mají rádi Mozarta, Dalího a F. A. Brabce, než ti elitní, co mají rádi třeba Hodiny.
Jan Bušta: A chtěl bys někdy mít na film pár miliónů a sestavit si štáb z profesionálů? Ptám se proto, že vlastně představuješ něco jako "ideál filmu pro teoretiky". Teoretici často ocení, když film působí „jako by ho mohli natočit sami" - to jim dodává jisté sympatie navíc. Teoretik prostě neví, jak by natočil Transformers 3 - má o tom jen matnou představu, že na to existuje obrovská spousta specializovaných expertů. Zato zajet s kámošema na chatu a tam to mydlit hlava nehlava ruční videokamerou se zdá jednoduché. Připadá mi, že tvé filmy mají vlastně tenhle „bezpečný" a neexpertní přístup teoretika…
Petr Marek: Nevadí mi vůbec představa natočit akční sci-fi komedii na širokém plátně hýřící barvami. Vždyť to jsou ty primární věci, které nás k filmu přitáhly! Meliésovská varianta! Miluju Indiana Jonese! Jediný, co mě na tom znepokojuje, je vyhazování peněz. Vážně nemám chuť natočit sebelepší věc za osmdesát milionů. Vždycky si zároveň říkám: vždyť místo tebe za ty prachy točí ten F. A. Brabec! To mě vždy nalomí. Ale vlastně asi nemám to svědomí utratit tolik peněz "jen za film".
Teoretici navíc potřebují, aby byla metaforická linie v popředí. Což zapříčiňuje, že filmy teoretiků jsou nestravitelné, protože nežijou. Něco jako jabko obalené krustou vitamínů. Tak tomu se snažím předcházet. Mám rád, když je metaforická linie ukrytá pod povrchem zábavné story. Právě jako u těch posledních filmů Resnaise. Jsou to komedie, skoro vaudevilly, a přitom ty vitamíny tam dost nenápadně uvnitř leží. Resnais ty momenty, kdy používá "vitaminové záběry", nezapomene zabalit právě do "šťavnaté dužiny", vždycky většinu symbolickejch obrazů přesně zasune do děje a nejlépe legračního. Prostě je ospravedlní tak, aby netrčely třeba pro mou maminku jako nesmysl - jako "očividně umělecké".
Jan Bušta: S tou profesionalizací souvisí ještě otázka "diváckosti" .Jak už jsem ti psal po premiéře, považuju tvůj film vlastně za jakýsi sociologický experiment, který své téma „hranice tolerance" přenáší i do publika, když zkoumá, jak jím bude sám přijat. Neboli on sám dělá něco pro běžně tolerantního diváka-středoproudaře nepřijatelného, a zajímá ho, jestli i přesto může být pochopen a tolerován. Nemyslíš, že široká distribuce dodává tvé tvorbě nový rozměr?
Petr Marek: Bohužel myslím, že bez reklamy výjezd v desíti kopiích do více kin najednou včetně několika multiplexů bude mít ve výsledku stejný efekt jako u mých minulých filmů. Uvidí ho přibližně podobný počet zasvěcených a k tomu pár náhodných diváků. Rozdíl bude v tom, že budou v kinech víc sami.
Asi jsme měli zvolit taktiku filmu Zneužívaný, o čemž jsme taky přemýšleli. Vydat nejprve skandální tiskovku "filmaři objevili FALEŠNÉHO pedofila v občanském sdružení na podporu adopce". Ale pak jsme si řekli, že raději uchráníme herce Radka Rubáše lynčování na nečekaných místech, už tak se objevil na jakési stránce mezi "odhalenými pedofily"! A vzhledem k tomu, že publikum je schopno sežrat i evidentně nepovedeně maskovaný hraný film Zneužívaný, myslím, že jsou lidé, kterým bychom nikdy nevyvrátili, že Radek je herec. Což mě by bavilo. Ale jeho asi méně.
Jan Bušta: Poslední otázka: proč by měla moje žena jít na tvůj film? Co si slibuješ, že si odnese tvůj divák - máš to vůbec pojmenované?
Petr Marek: Rozděleno podle diváckých dispozic. Divák, který hledá přímočarou srandu, ji tam najde řekněme v deseti procentech filmu, takže bude zklamaný. Divák, který hledá "normální humor" (cha cha, to je terminus!) ala Hřebejk, ho tam najde o něco víc. To se na projekcích potvrdilo. Divák, který hledá sofistikovanou srandu ala Kancl, jí tam najde nejvíc.
Divák, kterého se dotýká i téma filmu (jednak angažovanost a jednak tolerance), si na své přijde taky. Pár bodů ovšem ubude pro ty z těch posledních, kteří nemají rádi humor. A přímá emocionální linka: divák, který je adoptovaný nebo adoptující, se vžije upřímně. Stejně jako divák - pedofil. A pak je tu divák, který má rád hru s filmovým jazykem a mírnou destrukci vyprávění, ten si taky trošku užije. Ale ne moc. Podle mě je to vlastně fakt komedie pro hodně vrstev. Pokud by se o ní dozvěděli…
