Recenze - Maďarský režisér Benedek Fliegauf patří k ojedinělým tvůrcům. V jeho díle se mísí zdánlivě neslučitelné vlivy do soudržných celků, z nichž vyzařuje jednotná, pomalá a tíživá atmosféra.
Různorodost prvků tu nevystupuje na povrch tak samozřejmě jako například v podívaných jeho krajana Gyorgyho Palfiho (Škyt, Taxidermia). Naopak je důsledně maskovaná precizním stylem založeným na táhlých záběrech, mlčenlivosti a zvukové stopě, v níž se zvýrazněné ruchy okolí nerozlišitelně přelévají do ambientních tónů hudebního podkresu.
Konceptuální přístup spojený (zdánlivě paradoxně) s důrazem na pocity, nálady a intuici nejlépe vynikne při sledování vývoje autorova díla. K tomu se nyní naskýtá jedinečná příležitost, neboť Fliegauf zasedá v porotě Fresh Film Festu, kde budou kromě Lůna k vidění jeho první dva snímky Houština a Dealer.
Lůno, které právě vstoupilo do českých kin, je nejtradičněji pojatým režisérovým dílem. Ale právě svou největší blízkostí mainstreamovým konvencím - ať už se bavíme o přítomnosti známých tváří, využívání populárních žánrů či faktu, že film je v angličtině - klade paradoxně před diváky větší překážky než starší, otevřeněji experimentální filmy.
Ambientní umění
Pomiňme předchozí režisérovo dílo, Mléčnou dráhu - vyhraněný projekt na pomezí uměleckých druhů, jenž promlouvá stejně tak k milovníkům experimentální kinematografie jako k posluchačům ambientní hudby a návštěvníkům galerie moderního umění. Zaměřme se spíše na Dealera, který ke srovnání s Lůnem vybízí silněji. Zatímco Mléčná dráha představuje unikát složený z osmi nehybných desetiminutových záběrů, v nichž nepadne slovo, Dealer otevřeněji komunikuje s tradicí (nejen) současné umělecké kinematografie.
Scény ze života obchodníka s drogami se inspirují tradicí pozorovatelského realismu, který ukazuje všednodenní události s takřka dokumentární trpělivostí, přitom nepsychologizuje a příliš neproniká postavám pod kůži. Nejvýraznějším „vybočením" z těchto mantinelů ale není extrémní formalistická pečlivost, s níž je vedena kamera, střih i zvuková stopa - mnohem silněji realismus podkopává vyšinutost jednotlivých scén.
Nutno však dodat, že tato excesivita zdaleka nevyplouvá na povrch samozřejmě (kvůli nedořečenosti, tempu, snaze nešokovat přímo obrazem). V sepětí s tématem, tedy bezvýchodností života v kolotoči prodeje i užívání návykových látek, vzniká prazvláštní halucinační vize, která netěží z efektnosti zobrazovaného jako třeba úderné „feťácké drama" Rekviem za sen.
V Dealerovi se objevují i absurdní a groteskní scény, ale díky způsobu natočení a kontextu nikdy nefungují tak nadsazeně, jako když se třeba převyprávějí. Je těžké uvěřit, že se nejedná o dílo alespoň částečně komediálně laděné, když hned v úvodní scéně protagonista potká bývalého spolužáka převlečeného za zub a v další veze kokain jakožto medikament pro představitele církve postiženého extrémní formou zácpy. Ale je to tak: jde o pomalou, úmornou, tíživou sondu do života svých postav natočenou s enormní bravurou.
Heretický přístup ke sci-fi
Podobně heretický přístup má Fliegauf při práci s klíčovými motivy Lůna - svého prvního filmu natočeného v angličtině, obsazeného Evou Greenovou a prodávaného obvykle pod nálepkami typu „sci-fi romance". Právě spojením sci-fi a romance za pomoci genetiky a v kombinaci s pomalým stylem ovšem může film odradit jak diváky lačné po žánrových radovánkách, tak fanoušky experimentálnějších filmů.
Ambiciózní využití postupů science fiction většinou dává najevo, v jakém světě se dílo odehrává. Jeho zákonitosti jsou zveličením či extrapolací vědeckých procesů a společenských konvencí současnosti. Fliegauf si ale bere jen extravagantní nápad, který navíc umně schová do roušky romance a psychologického dramatu. Navíc dramatu, kde o běžně pojaté psychologii postav nemůže být řeči.
V příběhu lásky, které nezabrání ani smrt, se Rebecca (Eva Greenová) po letech odloučení od svého dětského „duševního blížence" Tommyho vrací coby dospělá mladá žena zpět, aby mohlo být osudu učiněno zadost. Není jisté, kde a kdy se děj odehrává, tím méně jisté jsou kontury tohoto fikčního světa ve chvíli, kdy Tommy umírá následkem autonehody a Rebecca se rozhodne využít moderní technologie a porodit Tommyho klon. Poté se rozehrává mimořádně perverzní varianta milostného trojúhelníku a zároveň oidipovského komplexu mezi Tommym, jeho přítelkyní a matkou-milenkou.
Opět takřka absurdní koncept, který však Fliegauf proměňuje na pomalé „všednodenní" drama z osamělého pobřeží. Jakousi extrémní verzi psychologického dramatu, v němž se vše odehrává v náznacích, pohledech a útržcích, které by stěží naplnily nějakou hloubkou „obyčejný milostný trojúhelník". Zde se kromě toho v letmých záblescích objeví témata skryté diskriminace klonů či otázky identity jedince, který je dokonalou kopií milence své matky.
Chaos do zavedených pořádků
Vše se odehrává nejen v mlhavých obrysech světa, jehož společenská či politická pravidla neznáme, ale též v bezdějové atmosféře Severního moře. Šumění vody, ambientní hudba předního žánrového tvůrce Maxe Richtera a jemné mlčenlivé interakce mezi protagonisty postupně přecházejí do dramatické podoby, když si všichni zúčastnění uvědomují, že se děje něco velmi nenormálního; něco, co jim přerůstá přes hlavu.
Pocit bezvýchodnosti narůstá pomocí na první pohled konvenčních postupů. Jenže jednoznačnému hodnocení postav z psychologické perspektivy tu nebrání jen nedostatek indicií. Nelze jasně obvinit matku či syna z incestních impulzů, přinejmenším nelze rozhodnout o míře viny.
Pro posouzení motivací k chování nestačí chladné pozorování ani ponor do postav. Běžné indicie, jakými jsou v podobně laděných dílech charakterové odlišnosti či ovlivnění prostředím, nestačí. Ve světě, kde existují identické kopie lidských bytostí, jde rovněž o determinovanost genetickou - respektive o zcela tvrdě biologické ospravedlnění osudové lásky, která překonává společenská tabu. Genetika tu (podobně jako drogy v Dealerovi) vnáší zvláštní chaos do zavedených pořádků.
Ač jde z mého pohledu o poněkud slabší Fliegaufův snímek, není tomu tak kvůli práci s „nižšími" žánrovými polohami. Problém mám pouze s tím, že onen výše popisovaný koncept je tu okatější - zkrátka jde o jeden z těch snímků, o kterých se o něco lépe přemýšlí, než se na ně dívá. A to přesto, že je natočený bravurně. V některých momentech jsou zkrátka dialogy trochu moc ilustrativní.
Snaha o slovní popis, rozbor, psychologizování či jednoznačné hodnocení je ale i tak nutně ztracená. Film vzdoruje interpretaci už svým „mlčenlivým" založením.
| Lůno | |
| Womb | |
| Žánr: | Drama, Romantika, Sci-fi |
| Režie: | Benedek Fliegauf |
| Obsazení: | Eva Green, Matt Smith, Lesley Manville, Hannah Murray, Natalia Tena ad. |
| Délka: | 111 minut |
| Premiéra ČR: | 18.08.2011 |
