Tykwer: Touha vyprchá, jinak by to bylo proti přírodě

Michal Procházka
13. 4. 2011 8:00
Bisexuální komedie Drei zahájí Dny evropského filmu
Foto: Aktuálně.cz

Rozhovor - Nový snímek Toma Tykwera (1965) nazvaný Drei zahajuje ve čtvrtek letošní Dny evropského filmu a zároveň vstupuje do české distribuce. Tragikomedie o svérázném milostném trojúhelníku je pro známého německého režiséra návratem k filmům v rodném jazyce a zároveň pokusem o pro něj netypický žánr.

Tykwera jsme kdysi poznali z karlovarské sekce Fóra nezávislých díky svěžím hrám Zimní spáči (1997) a Lola běží o život (1998). Později přišly velkoformátové moderní pohádky Princezna a bojovník (2001) či Nebe (2002), pokusem o evropský velkofilm byla adaptace románu Patricka Süskinda Parfém: příběh vraha (2006).

Foto: Aktuálně.cz

Naproti tomu snímek Drei vyvěrající ze současného Berlína je pokusem o komedii soužití ve třech. Magazín Spiegel popsal film uvedený loni v benátské soutěži a na festivalu v Torontu jako erotické drama, v němž Woody Allen potkává Pasoliniho. Právě v Torontu vznikl tento rozhovor.

Jedním ze tří hrdinů snímku je „východoněmecký vědec".  Je někdejší rozdělení na východní a západní část v Německu stále tématem?
No, takhle se o tom asi nedá mluvit; prožili jsme sice velmi odlišné zkušenosti, nicméně už přes dvacet let tvoříme společný stát a taky mluvíme stejným jazykem. Co je ale zajímavé: člověk dodnes velmi rychle pozná, kdo vyrůstal v NDR v odlišném systému - ať už rodiny či školy. Nevím, čím to je, ale obyčejně mi stačí třicet vteřin.

Zdá se, že Simon a Hanna - manželský pár z filmu Drei - vedou moderní tolerantní soužití, v němž se partneři nevlastní a neutiskují. Jsou spolu svobodní. Jaký smysl má tedy ona zkouška, které je vystavíte?
Žili spolu dvacet let, takže před sebou trochu ztratili kouzlo neznámého, přišli o tajemství. Za tu dobu si spolu vytvořili rozumný a osvícený způsob soužití bez přemrštěných projekcí, žárlivostí či zoufalých očekávaní. Nemusejí jeden před druhým něco předstírat, našli si pro sebe pochopení. V mých očích se skutečně docela blíží ideálu moderního soužití. Právě proto jsme si říkal, co s takovými lidmi udělá, když se objeví někdo třetí.

Foto: Aktuálně.cz

Znovu jsem si uvědomil, že ve vašich filmech vlastně nenajdete "obyčejný" milostný vztah. I tady je všechno vypjaté, prokombinované.
...žádný vztah není obyčejný!

Ale ty z vašich příběhů připomínají někdy až pohádky...
Kdokoliv projde kolem vás na ulici, možná vede strhující vypjatý život plný rodinných a osobních dramat. Jen to není na první pohled zřejmé. Já se v každém případě pokouším odhalit tu excentrickou rovinu našich osudů; bez ní bych ani nedovedl natočit film. Nehledám obyčejné osudy, ale něco, co nás přesahuje. A v tomto smyslu nezbývá než souhlasit, že je to často spojeno s vášní, touhou, láskou. Nakonec v hloubi duše každý potřebuje milovat a být milován.

Snad můžeme prozradit to, co všichni stejně tuší: oba partneři se zamilují do téhož muže. Žena podlehne kolegovi z konference, zatímco její muž podstupuje operaci varlat. A nakonec se do „vetřelce" zamiluje i on.
Obvykle jsem vyprávěl o velmi pevných vztazích. Tady jsem mezi oběma manžely nechal trochu prostoru, abych získal dobrý konflikt. Samozřejmě ani pro jednoho není snadné se smířit se situací, kdy zjistí, že se zamilovali do stejného člověka. Jsem ale přesvědčen, že se nevěra přihodí dříve či později většině párů. Když žijete vedle někoho tak blízko, vzájemná touha postupně vyprchá. Bylo by to i proti přírodě. To ale neznamená, že byste toho druhého přestali mít rádi.

Foto: Aktuálně.cz

Ve scéně smrti Simonovy matky citujete film Zázrak v Miláně. Vidíme ducha, anděla vzlétajícího k obloze…
Zažil jsem už smrt někoho blízkého - a na co se pamatuji, je okamžik, kdy se zdá, jako by duše opouštěla člověka. Je to velmi těžké popsat, ale najednou se z očí něco vytratí a zůstane mrtvé tělo; jako v dětské fantazii o duši, která vylétne ústy ven.

Jinak jsem tím chtěl ukázat naprostý opak toho "dominantního" typu mateřství, které reprezentuje Simonova matka. Sám patřím do generace, která byla vychovávaná „osvobozenými" ženami, které nám byly víc kamarádkami. Zatímco podle tradičního modelu se měly vdávat a vychovávat děti, jaly se v rámci feministického hnutí hlásit ke svým právům a bojovat za nezávislost. Berte to tak, že jsem si spíš neodpustil vtípek.

Subjektivita vašich filmů vychází i ze způsobu střihu. Neustále se obracíte k divákovi, snažíte se ho strhnout rytmem, hrajete si s jeho očekáváním, chcete ho překvapit.

Foto: Aktuálně.cz

S mou střihačkou Mathilde Bonnefoyovou vždycky zhlédneme chronologicky všechen materiál, což je až sto čtyřicet sto padesát hodin. Vidíme poctivě každou sekundu pásu, děláme si poznámky, debatujeme o postavách a vyznění scén. Neděláme jednotlivé sekvence a scény zvlášť jako ty tzv. průmyslové komerční tituly. Jestli něco nesnáším, je to řemeslný střih, který spojuje záběry, jako by šlo o balení zboží. Takový film pak postrádá emoce, ale nakonec i ten jednotný rytmus. Patřím k těm, kteří věří, že film lze znovu ve střižně „natočit".

Drei je váš první pokus o komedii. Jak se vám "dělala legrace"?
Jak se říká: komedie je velmi těžká. Musíte být přesný a umět vysvětlit svůj záměr hercům, na nichž vše stojí. Ale jakmile se ocitnete na stejné vlně a sladíte rytmus, je to radost. Bavilo mě, že jsme se dotýkali vážných témat ležérním tónem. Humor často závisí na vkusu, směšné se mohou zdát i velmi překvapivé věci. Navíc divák nevydrží nečinně sledovat zlomyslné mučení, takže se rozesměje. A nakonec: dramatická komedie je žánr asi nejbližší naší životní zkušenosti, v níž se mísí smích a pláč.

Foto: Aktuálně.cz

Jaké to bylo vrátit se do Německa a k němčině?
Už jsem potřeboval točit film v němčině. Mluvím sice plynně anglicky, ale není to moje řeč - a nikdy ani nebude. Když si musíte překládat anglický příběh , získáte odstup. Nutí vás to formulovat si názor mnohem přesněji. Na druhou stranu vám chybí schopnost asociovat, nechat se unášet jazykem. Navíc jsem také chtěl znovu vyprávět o lidech, které tak nějak znám.

Scéna z bazénu, kdy Adam svede Simona, začíná pouhou zvědavostí, když se chce podívat na muže po operaci. A nakonec je z toho homosexuální comming out - opravdové spojení grotesky a dramatu!
Jedna z krásných věcí na filmu je, že pracujete s iluzí. Divák ví, že se dívá jen na film, ale jak se nechává unášet příběhem, vzdává se "kritického! pohledu. Pokud se podaří vyladit správnou atmosféru, můžete si dovolit všechno včetně těch nejfantastičtějších věcí. Takhle vznikají nejlepší filmy. To platí i pro téma náhodu a jeho přijetí. Vzpomeňte si, kolikrát vám někdo něco vyprávěl a začínal slovy: Nevěřil bys, co se mi stalo... Život generuje nepravděpodobné náhody, které mění běh našich osudů i celých společností. A činí naše existence zajímavější.

S náhodou jste pracoval už v Zimních spáčích.
Když přijmete náhodou jako součást života, otevírá to nové možnosti. Není to něco většího než život, je to sám život. Fascinuje mě role náhody v našich osudech, kdy se v jednom okamžiku rozhoduje o všem dalším. Něco je v našich rukou, na něco jsme krátcí. V Lole běží jsem zašel asi nejdál ve zkoumání, jak náhoda vstupuje do našich existencí. Ostatně máme subjektivní vnímání: ani nedovedeme všechno nazírat kauzálně a logicky, ale nakonec na náhodu spoléháme.

 

Právě se děje

Další zprávy