Názor - Febiofestu se někdy říká přehlídka pracujících - můžete na ni totiž chodit až po práci. Přes nefestivalové, trochu sterilní prostory multiplexu Cinestar na Smíchově a hudebního klubu v betonové garáži se těší diváckému zájmu a oblibě. Večerní představení bývají zpravidla vyprodaná, ať jde o „jakýkoliv" film.
Festival se stal nezastupitelnou akcí kulturního kalendáře i bez image velké slavnosti, celebrit a večírků. V téhle souvislosti vypadá trochu zvláštně, že se mediálně spojil s Novou - ale jak uvidíme dál, možná jen to naopak pro jeho nezaostřené fungování typické.
Čtěte z Febiofestu:
Assayas: Zabijáka Carlose jsem nesoudil, jen zkoumal
Česko má konečně jiný film. A jak by točil Číňan Troška
Každopádně na Febiofest si lidé zvykli a chodí na něj. Původně "přehlídka filmu a videa" slavící letos 18. ročník vznikla v 90. letech jako mnohem životaschopnější protiváha karlovarského festivalu, než jakou byl Pražský Golem. Stala se intenzivním „týdenním kinem" uvádějícím předpremiéry i filmy, o nichž můžeme v distribuci občas jen snít.
Ninja ředitel
Febiofest se profiloval pestrostí svých sekcí i přehlídkami národních kinematografií, představil filmy gay lesbians, stejně tak vnesl do české festivalové dramaturgie trochu humoru a úletů (uvádění normalizačních titulů či letos osmdesáté výročí Barrandova).
Problémem Febiofestu ale vždycky bylo a - dnes více než kdykoliv předtím - je financování. Jestli se říká mladým lidem bez úspor ninja generace, pak je majitel a šéf Febia Fero Ferič svým způsobem ninja ředitel. Rozpočet na poměrně gigantický podnik dává dohromady na poslední chvíli a jak se dá; někdy i pár dnů před zahájením. Do médií pravidelně naříká na peníze, sponzory i partnery. Na festivalovém týmu studentů filmové vědy šetřívá jako asijský promotér na čínských akrobatech.
Výsledkem je to, že Febiofest je neustále ohrožený na životě. Nikdy není jasné, jak bude následující rok vypadat. Jednou se na poslední chvíli odvolala soutěž, jindy se přesunul na konec března. Letitým koloritem jsou zákulisní spory o filmy s Vary. Letos festival nevydal ani katalog.
V tomto duchu je pak logické, že nejdůležitějším je pro Febiofest návštěvnost - neboť na tom staví strategii mediální prezentace a získávání podpory nutné k přežití. Určitě není nic snadného oslovit pražské publikum festivalovými filmy a každoročně se moci chlubit rekordními čísly k 70 tisícům diváků, kteří chodí na zhusta nezávislou kinematografii. Snaha "o osvětu" je bezesporu zásluhou organizátorů.
Na druhé straně to předurčuje dramaturgii, která nabízí co nejširší paletu filmů v jakémsi supermarketu, kde si má vybrat každý. Ostatně v jednom ze starších ročníků se logem této „pestrosti" stala všepožírající velryba, která vystihovala základní koncepci: co nejvíce sekcí, retrospektiv i filmů.
Kouzelné slovo panorama
Na své si tu přijdou nostalgici, hledači nových trendů, diváci zvědaví na distribuční předpremiéry i milovníci dálných krajů, exotiky a úletů. Jenže problém pak je, že se v tom všem špatně orientuje, a hlavně: ve stejné sekci natrefíte na artistní film natočený na video i na mainstreamově vystavěný divácký titul.
Vodítkem širokého programu jsou zpravidla jen teritoriální a kulturní klíče rozdělující filmy do kategorií typu latinskoamerické nebo asijské panorama. Febiofest má totiž tohle slovo zavánějící dálkami a velikostí rád. V „panoramě" se pak smíchají filmy, jež zkrátka byly k dispozici. A bohužel se zdá, že ta nezacílenost může být záměrná; každopádně odráží trend českých podfinancovaných kulturních akcí, které se snaží za málo peněz stále dělat až moc muziky.
Patří samozřejmě k provozu festivalů, že divák zažije i "nepříjemná" překvapení. Ale na Febiofestu je v programu až zbytečně často schovaný majstrštyk vedle k uzoufání nepovedeného snímku. Početné retrospektivy jsou zásadně mini a expres: filmař přijede, uvede dva tři filmy, udělá konferenci, dá dva rozhovory a zase prchá. Nevyjde ani žádný „pěkný materiál" kromě tiskové zprávy. Proč jich není méně? Takhle opět zbude pocit rychlofestivalu, kde vyhrává kvantita na úkor kvality.
Programoví ředitelé Štefan Uhrík a Hana Cielová sice navazují na nelehkou práci v karlovarském Fóru nezávislých; ale sekce Proti proudu je zatím málo čitelná. Cinefilní událostí určitě byla projekce pětihodinového Carlose a návštěva jeho autora Oliviera Assayase. Bylo milé vidět Viscontiho film Ludwig s Helmutem Bergerem, který dorazil do Prahy, potěšila i miniretrospektiva australského režiséra Petera Weira.
Záslužné bylo uvedení dvou loňských filmů renomovaného korejského filmaře Hong Sang-sooa (kterými pohrdly domácí festivaly včetně Varů). Jenže Koreu zároveň zastupoval i nesmyslně mladý debut Případ Kim Bok-nam nabízející ohranou verzi tamního tématu ženské pomsty; přitom talentů bylo loni na pusanském festivalu více než dost.
Stejně tak bylo bizarní vidět v asijské panoramě naturalistický Příkop rekonstruující hrůzy pracovních táborů 50. let a vedle něj dva manýristické tituly představitele „Chine-woodu" Čang I-moua. Stačila jedna ukázka: melodrama z čínské kulturní revoluce Láska hlohového stromu a nepovedený remake „coenovské" Zbytečné krutosti nebyly ani takovým diváckým lákadlem.
Být náročnější
Moc se letos nepovedl latinskoamerický program, v němž vyniklo jen Neviditelné oko Diega Lermana a kolumbijské snímky. Účinkem se minula i návštěva Íránce v emigraci Rafi Pittse a Turka Semiha Kaplanoglu. Febiofest si na rozdíl od Jihlavy (nebo Jednoho světa) ještě nevypěstoval tak poučené publikum, navíc chybí prostory i mimofilmové programy debat, kde by se lidé mohli s tvůrci setkat. V moři velrybího programu oba beznadějně utonuli.
Naopak velmi dobře dopadla Soutěž nové Evropy, která si stranou pozornosti médií získává svou tvář. Hned několik snímků by obstálo i v mezinárodní konkurenci jiných soutěží; řada z nich ostatně za sebou měla festivalové vavříny. Kromě vítězného polského filmu Křtiny rozhodně stálo za pozornost švédské alkoholové drama Na druhé straně z benátského Týdne kritiky.
I letošní program bezpochyby nabídl řadu zajímavých filmů, ale na rozdíl od předchozích let je divák nemohl stihnout; bylo méně projekcí než jindy. A byť se přidal hudební večer, bylo patrné, že se v době dojíždějící krize dost šetří. Možná i proto letošní ročník výrazně ukázal na systémové slabiny festivalu.
Samozřejmě můžeme teď Febiofestu jenom vyjádřit oprávněnou podporu a vyzvat sponzory, aby si víc všímali akce, která vrací diváky do kin, jak to už napsali jiní. Dokonce spolu s těmito publicisty můžeme sami sebe, čtenáře i diváky pateticky dojímat, že i Češi umějí chodit na dobré filmy. Ale můžeme být konkrétnější i náročnější.
Městský Febiofest je v první řadě dobrým alternativním distribučním počinem, jehož zásluhou se k nám dostává aspoň ve dvou třech projekcích řada extravagantních i důležitých filmů. Navíc si pak můžete do garáže odskočit na koncert.
Což samozřejmě vůbec není špatné. Ale k dalšímu rozvoji festival potřebuje vyřešit financování, zpřesnit a pročistit nabídku. A pokud míří dál k plnohodnotné „filmové" akci, musí také oživit koncepci programu. Pokud o to tedy stojí.
