Rozhovor - Benátský festival letos ocenil slavného autora gangsterek i epických dramat Johna Woo. Hongkongský režisér akčních baletů strávil část úspěšné kariéry v Hollywoodu. Dnes opět natáčí v Číně a ve službách tamního režimu, který mu prý dává větší uměleckou svobodu, jak říká i v následujícím rozhovoru.
Narodil se v Číně, ale otec ho odvezl v útlém věku do Hongkongu. K režii se dostal už v roce 1973 a postupně vystřídal všechny možné žánry. U širšího publika se proslavil v 80. letech akčními gangsterkami s hercem Chow-Yun Fatem - jako byly Lepší zítřek I, II (1986, 1987) a The Killer (Zabiják). Už tehdy orchestroval detaily jako součást velkého celku a akční sekvence filmoval, jako by šlo o balet.
Po filmu Hard Boiled (1992) odjel do Hollywoodu, kde ovlivnil pojetí střihu v thrillerovém žánru i autory jako Martina Scorseseho a Quentina Tarantina. V roce 1993 debutoval v USA s Živým terčem s Jean-Claude Van Dammem v hlavní roli, o tři roky později natočil Operaci: Zlomený šíp, kde hráli John Travolta a Christian Slater.
V roce 1997 režíroval opět s Travoltou akční thriller Tvář v tvář, dnes už klasiku žánru, jež patří k vrcholům jeho zámořské tvorby. Největší komerční úspěch přišel v roce 2000 s druhou Mission: Impossible, zároveň se už potýkal s přílišným vlivem producentů a jeho americká kariéra byla u konce.
Dnes se v Číně jako autor a producent podílí na opulentních a často historických filmech, které svou výpravností mají symbolizovat vyspělost současné Číny a v paralele ji často ukazují coby moudrou a odpovědnou dědičku dávných říší.
Po předloňském eposu Krvavé pobřeží přichystaném k olympiádě v Pekingu (recenze zde) se podílel na filmu Reign of Assassins. Snímek, na němž spolupracoval s mladým čínským scenáristou a režisérem Su Chao-pinem, se představil v Benátkách mimo soutěž (o filmu více zde).
V Benátkách jste dostal z rukou šéda poroty Quentina Trantina cenu za celoživotní dílo, které dostávají obvykle vysloužilí filmaři. Jaké tedy máte plány?
Zdaleka nekončím, mám v Číně mnoho práce. Připravujeme teď válečný velkofilm o americkém pilotovi, který bojuje po boku Číňanů proti japonské okupaci za druhé světové války. Nechali jsme udělat dobová letadla, abychom inscenovali obří leteckou bitvu a oživili atmosféru té doby. Nicméně film bude stejně tak o přátelství, statečnosti, kdy se lidé spojí tváří v tvář nespravedlnosti. Natáčíme ho v čínsko americké koprodukci.
Dlouho jste zůstával mimo pozornost kritiky, dokud mladí cinefilové neobjevili vaše filmy Lepší zítřek či Zabijáka. Co pro vás znamená získat čestnou cenu v Benátkách?
Když mi to volal ředitel festivalu Marco Muller, byl jsem v šoku. Poté jsem si říkal, že asi kecá. Teprve postupně mi došlo, o jakou jde poctu, a byl jsem dojatý. Abych řekl pravdu, nikdy jsem si nemyslel, že se filmy nějak proslavím. Být součástí tohoto byznysu - to ale znamená mít především hodně přátel. A to je mi největší odměnou...
Jaké vůbec byly vaše začátky?
Vyšel jsem z velmi chudých poměrů, takže jsem na nic podobného vážně nepomyslel. Všechno jsem se naučil z knih. A měl jsem rád hudbu - klasickou, ale i Beatles a Elvise. Chodil jsem s dlouhými vlasy a kouřil doutníky jako Che Guevara. V Hongkongu dávali tehdy hodně evropských filmů, které jsme hltali. Tak jsem poznal Felliniho, Antonioniho, ale i další. To bylo moje vzdělání.
Ale největší vliv na mě měly asi muzikály. Můj život v mládí byl peklo, ale v písničkách jako Over the Rainbow od Judy Garlandové jsem najednou nacházel krásu a harmonii, která chyběla kolem mě. Dodávaly mi naději i optimismus. Když jsem pak začal dělat filmy, snažil jsem se do jejich rytmu a do pohybu přenést právě muzikálový rytmus.
V akčních scénách jste začal používat například zpomalovací záběry, zatímco ostatní režiséři usilovali spíš o to, jak dosáhnout ještě rychlejšího a agresivnějšího dojmu. Jak vás to napadlo?
Viděl jsem to už u Sama Peckinpaha či Kurosawy. Představte si, jaký to je efekt, když se hrdina v té nenapínavější situaci jen otočí a pomalu natáhne z cigarety. To se mi vždycky líbilo už jako klukovi…
Stál jste u rozvoje hongkongských gangsterek, ale pracoval i v Hollywoodu. Není vám líto, že jste tu nakonec nepracoval víc? Hlavně po Výplatě jste už nedostával tolik příležitostí…
Nene, šestnáct let v Americe byla dost dlouhá doba. Prožil jsem je naplno. Problém Hollywoodu spočívá v tom, že se vám nedostane do rukou tolik kvalitních scénářů. Většinou jde o příběhy stojící na účasti té které americké hvězdy. Sám si například střihám své věci, ale v Americe jsem měl plně pod kontrolou snad jen snímek Tváří v tvář. Nakonec jsem si řekl, že nadešel čas, abych se vrátil do Číny, a naopak předával zkušenosti tamním mladým filmařům.
A to je i případ Reign of Assassins. Přišel za mnou producent Terence Chang, který hledal námět pro královnu hongkongských kung-fu filmů Michelle Yeoh. Přečetl jsem si scénář Su Chao-pina a rozhodl se ho podpořit. Líbilo se mi, že mu nešlo o to oživit poetiku klasických wu-xia filmů, ale mělo to i příběh a romantickou zápletku.
Sám jste předtím natočil úspěšné Krvavé pobřeží. Čemu přičítáte zájem o historické příběhy a staré legendy, které se v současné Číně točí?
Pro mě to byla výzva: ukázat, že i v Číně se dají natáčet velkofilmy téměř amerického stylu. Mezi mladými čínskými filmaři cítíte skutečný hlad po kinematografii. A já mohu pomoct svými zkušenostmi a znalostmi řemesla. Navíc v Číně nacházím víc umělecké svobody než v Americe; tady si mohu vybírat, jak budu stříhat svůj film.
Prý máte v plánu natočit v Číně remake filmu Tváří v Tvář, zatímco v Americe by zase mohl vzniknout váš nový Killer…
Ano, máme opravdu dobrý příběh na další čínský film, ale uvidíme. Když se pohybujete v byznysu už tak dlouho, někteří po vás už chtějí jen to, abyste natáčel stejné filmy. Jinak máte pravdu, že v kinech dnes běží hodně snímků zasazených do dávné minulosti a oživujících staré legendy o slavných říších. Nicméně domnívám se, že publikum si žádá především současné věci.
Když jsme u filmu Tváří v tvář. Jakou tvář byste si vybral vy, kdybyste si ji mohl změnit?
Koho? Asi Ježíše! Je tak nádherná, plná klidu a míru. Jemu šlo opravdu o lepší svět.
Jak režírujete a jak kontrolujete své slavné akční sekvence? Reign of Assassins se z velké části odehrává v noci, za šerosvitu…
Když připravujete automobilovou havárii nebo složitou bitevní scénu, všechno se musí dopředu přesně propočítat. V přestřelkách a scénách bojového umění se ale snažím postupovat mnohem více intuitivně. Nicméně jinak přistupuji k filmu spíše romanticky.
Mám ve zvyku si scénu projít, jako bych byl jednou z jeho postav - abych se vcítil do situace. Představuji si, co bych asi udělal, kdyby mě někdo napadl ze zálohy, jestli bych se ocitl pod palbou zprava… Testuji chemii akčních scén na sobě! Nejčastěji se rozhoduji až na místě, nikdo dopředu nikdy neví, jak ta která scéna bude nakonec vypadat.
V Americe jste natáčel s Johnem Travoltou, Nicolasem Cagem i Tomem Cruisem. Co jste se například naučil od Cruise a čím on překvapil vás?
Vzpomínám na jednu věc. Když jsme točili závěrečnou scénu Mission Impossible 2, Cruisovi se nejdřív moc nelíbil mnou naplánovaný závěr. Říkal mi, že by chtěl film zakončit něčím, co ještě nikdy nedělal a čím by překvapil publikum. Nakonec z něj vypadlo, že v mládí obdivoval Bruce Leeho. Tak jsem mu navrhl, že natočíme konec, jako by byl tím hle hercem. Myslím, že u nikoho jiného se mu Cruise nepřiblížil tak jako u mě.
