Reflexe - Článek shrnující střetnutí několika publicistů nad úmrtím bývalého filmového kritika a pozdějšího producenta Pavala Melounka vyvolal velký ohlas (viz zde).
I proto vám k tématu přinášíme ještě vzpomínku nynějšího pracovníka Českého rozhlasu a Národního filmového archivu Vladimíra Hendricha, který odhaluje nesrovnalosti a nepřesnosti, jichž se z různých důvodů dopustili jak Jan Rejžek ve svém nekrologu v Lidových novinách, tak Kamil Fila při pozdějším shrnutí kauzy na Aktuálně.cz.
__________________
V následujícím textu se jen pokusím připomenout některá opomíjená fakta. Nepůjde tedy ani o objektivní zhodnocení Melounkovy osobnosti a tvůrčí činnosti, ani o zevrubnější analýzu reakcí jeho „nekrologistů" a kritiků. Právě nesouhlas s některými reakcemi mne nicméně k psaní inspiroval.
Jan Rejžek v Melounkově nekrologu píše, že časopis Scéna, vedený na sklonku 80. let Milošem Petanou a Pavlem Melounkem, „se stal tribunou občanské odvahy filmových a divadelních kritiků střední generace". Spíše než odvahu jsem tehdy v našich filmových médiích vnímal konjunkturalistické taktizování a lavírování mnohých, kterým šlo víc o osobní pozice než o občanské ideály.
Duch kompromisnictví ostatně poznamenal také tvář ilegálních Lidových novin - právě v reakci na to vznikl ineditní čtvrtletník pro politiku a kulturu Sport.
V roce 1988 jsem napsal podrobný kritický materiál o úrovni tehdejších českých filmových psavců. Vedení Scény mi po dlouhých tahanicích dalo závazný slib, že můj článek otisknou. Petana nejenže své slovo nedodržel, ani se neobtěžoval s vysvětlením anebo omluvou: nechal mne jednoduše cynicky „vyhnít". Reagoval jsem úvahou „Intriky místo kritiky" - a zástupce šéfredaktora Scény Melounek se nad mým donkichotským pojmenováváním ohavností jen bohorovně pousmál. (Článek potom nikde nevyšel.)
S odstupem času vím, že jsem v životě napsal lepší texty než tyhle. Přesto zaujaly Andreje Stankoviče, který mi řekl své připomínky a několik stran dokonce zredigoval. O vlastní text mi však v této souvislosti nejde, chci upozornit na absenci elementární etiky ve vedení jedné z našich tehdejších „tribun občanské odvahy" jménem Scéna.
Když po roce 1989 nastoupil Melounek do Reflexu, publikoval o Stankovičovi články, které mi připadaly sprosté, až na pomezí žalovatelnosti (jeden nesl název „Andrej Vissarionovič"). Výsledek vztahu Melounek-Stankovič byl však překvapivý: na sklonku 90. let vyšla v Lidových novinách Stankovičova pochvalná recenze na Drhův film „Početí mého mladšího bratra" a Melounek začal mít od té doby Stankoviče rád - doslova mi tenkrát řekl: „Ten Stankovič píše čím dál tím líp!"
Již v roce 1997 jsem se s Melounkem smířil i já. Na poslední rozloučení s ním do pražského Mánesa jsem ale bohužel nemohl přijít z důvodu nemoci. Tím raději využívám příležitosti, abych se s Pavlem v dobrém rozloučil.
V polovině 70. let jsem toužil studovat filosofii, ale z FF UK v Praze právě vyházeli povícero slušných pedagogů, a tak jsem z nouze - abych nemusel na dva roky na vojnu - absolvoval obor filmová a televizní specializace na FŽ UK. Mým spolužákem byl i Pavel Melounek. Vzpomínky na něj z dob našich studií jsou natolik v rozporu s černobílými vizemi Jana Rejžka, že si je nechci nechat pro sebe.
Jak mi Pavel někdy v roce 1976 řekl, vlezl do KSČ již ve svých 18 letech (ne-li dokonce dříve) v naději, že systém lze měnit spíše zevnitř. „Revizionistou" se tedy nestal teprve za perestrojky, jak sugeruje nekrolog Lidových novin. Je mi líto, ale obraz kariéristického „vykuka", který až mnohem později napravuje své hříchy, je falešný a z mého pohledu to bylo spíše naopak, než jak píše Rejžek. V Pavlově „progresivismu" v 80. a 90. letech bylo na můj vkus přespříliš vypočítavosti. Jako hodně nevinného a hodného kluka z přelomu 70. a 80. let jsem ho měl mnohem raději.
Pavel byl v našem ročníku předsedou Socialistického svazu mládeže. Na pražské FF UK se studenti i kantoři vzájemně udávali a lidé z vedení SSM byli nepřáteli „normálních" studentů. Nás se na FŽ UK nikdo neptal, jestli chceme nebo nechceme být v SSM. Řekli, že pokud členství odmítneme, můžeme rovnou odejít ze školy.
Na druhé straně asi hlavně díky Melounkově poměrně velké dávce osobní slušnosti a touze dělat něco zajímavého a doopravdy pokrokového i v rámci establishmentu si nevzpomínám, že by v našem ročníku někdy došlo k vážnějšímu politickému průšvihu (zatímco o tři roky mladší studenti naší fakulty se již vzájemně udávali, kdo si kde zpíval Kryla).
Právě Melounek navrhl, abych byl v našem ročníku vedoucím literárního kroužku. S Pavlovým plným vědomím jsem měl na ta léta neobvyklou míru svobody - bezprostředně po Chartě 77 jsem na zbolševizované škole připravoval pořady, které byly takříkajíc o hubu.
Nešlo jen o hudebně-recitační pásma z poesie u nás tehdy umlčované beat generation anebo Františka Gellnera (při jednom z výslechů se mne estébák ptal, jestli jsem autorem toho pásma o „americkém básníku Gellnerovi"- spletl si ho totiž s Ginsbergem), ale zejména o výrazně antikomunistickou koláž z Dostojevského „Běsů", „Zápisků z podzemí" a „Deníku spisovatele", kterou jsem napsal společně s dalším spolužákem a pod názvem „Kanci pod dubem" pak režíroval v Divadle v Nerudovce.
Roman Lipčík v hlavní roli poručíka Zvěrkova se na scéně mazlil se sochou Lenina a ředitelka divadla měla obavy, že si pro ni druhý den přijdou muži v kožených kabátech. Posléze došlo k repríze „Kanců pod dubem" v holešovickém divadélku Radar.
V roce 1977 jsem na svém psacím stroji na koleji Větrník rozmnožoval asi ve 13 průklepech
Chartu 77. Spolužáci, kteří měli plno řečí o svém antikomunistickém srdci, s tím nechtěli nic mít, báli se a různě se vymlouvali - s výjimkou Jardy Pajera, který ironickou shodou okolností se pokládal za komunistu, avšak čistě z přátelství ke mně a proti vlastnímu politickému přesvědčení pomáhal mi Chartu opisovat. Pavel Melounek viděl, že mám na všech stolech exempláře chartistických materiálů, ale dlouhodobě nad mým leckdy riskantním počínáním držel ochrannou ruku a jen se bál, abych neměl průšvih.
Těžko říct, v jaké míře mohou mladší generace chápat nejednoznačný charakter oné tragigroteskní doby (Rejžek jim to vůbec neusnadňuje). Pavel byl svým naturelem praktický aktivista (podobně jako Jirka Králík, s nímž jsme já a Melounek bydleli na koleji Větrník na stejném patře) a podněcoval k aktivitám i jiné lidi. Je možné, že bez Pavlova entuziastického vlivu, který měl za studentských dob také na mne, bych se profiloval jako méně aktivní člověk, než jakým jsem se posléze stal. Je samozřejmě vždycky otázkou, v jakém smyslu má ta či ona aktivita hodnotu nebo ne, ale jako hnací motor činnosti působil Melounek - podobně jako Králík - nepochybně na dlouhou řadu lidí.
Právě Pavel Melounek mne seznámil s literárním kritikem Vladimírem Novotným, který byl redaktorem revue Světová literatura, kde jsem publikoval své první recenze na Zanussiho „Ochranné zbarvení" a Bergmanovu „Podzimní sonátu". Díky Novotnému jsem se v devatenácti letech prvně seznamoval s časopisy jako Tvář, Sešity nebo Orientace.
Melounek četl ve stejné době Solženicyna, Procházku či Kunderu - v dopisech, které mi posléze psal z vojny, si pochvaloval tamější knihovnu, kde objevil i zakazované autory. Zvlášť mi utkvěla Pavlova věta, kterou vyslovil po tuzemské premiéře „Blízkých setkání třetího druhu": „Tak mám, člověče, často pocit, že bych měl radši mnohem víc číst než takhle pořád chodit do kina…"
Podle Jana Rejžka bude Pavel Melounek „přes všechny výhrady českému filmu moc chybět". Výhrady i chválu je ale vždy dobré konkrétně a přesně vyargumentovat, povýšenecké zobecňování se s laskavě vnímavým pochopením (a teprve pak možným odstraněním) skutečných nedostatků ostře míjí.
To se však týká i naší nejmladší generace filmových kritiků, která je po mém soudu nejednou obětí podobné kulturní nedospělosti, pro kterou bohorovně „odstřeluje" Melounka - v daleko větší míře, než si je ochotná připouštět.
Autor je pracovník NFA a externí redaktor ČRo 3 - Vltava
