Snímek z roku 1982, pod jehož režií je podepsán Terry Jones, se nedrží jednotné dějové linky. Tvoří jej soubor skečů, které volně svazuje široce pojatá kontemplace nad peripetiemi a nástrahami života z pohledu ryb v akváriu velké restaurace.
Film - jenž získal roku 1983 Velkou cenu kritiky v Cannes - je rozdělen do sedmi kapitol, sedmi stadií života. Od těch očekávaných, jako jsou Zázrak zrození, Růst a vzdělání, Boj muže proti muži nebo Smrt až po bizarní obraty osudu, jako je Transplantace orgánů zaživa či romantický sen o pirátské výpravě ponížených účetních proti nablýskaným mrakodrapům nadnárodních korporací z doby, kdy byla Země ještě placatá.
Divoké montypythonské obrazy překračují všechny meze „dobrého vkusu", jsou plné sexu, násilí a excesů „ad nauseam", jakými jsou například vrcholná scéna obžerství s panem Kreozotem nebo porod coby chladně technologický výkon odborníků („Co mám dělat?" - „Nic, maminko, nemáte kvalifikaci.").
Hodinu sexuální výchovy ve třídě prakticky předvádí John Cleese s manželkou za ostentativního nezájmu žactva („Penis, jak uvidíte, je víceméně ztopořen. - Začnete vnikat... - Cartere! Co to máte?" - „Okarínu, pane." - „Přineste ji sem.") a nechybí ani bigotnost dovedená ad absurdum.
Na jedné straně ulice se v ohromujícím muzikálovém čísle velebí tancem a zpěvem církevní zákaz antikoncepce (Spermie je svatá, každá spermička/spermií-li zmrháš, Boha nahněváš) a na druhé straně téže ulice oslavuje manžel před svou manželkou reformovanou církev, protože ctí sex pro radost („S hlavou hrdě vztyčenou mohu v drogerii pevným hlasem říct: Harry, prodej mi kondom! -,Jů! A proč to neuděláš?").
To vše vizuálně zabaleno jako směs Felliniho, Ingmara Bergmana a Busbyho Berkeleye.
Ach, kéž bychom věděli,
je-li někde inteligentní svět,
páč u nás na Zemi
je to v prdeli.
Do humorných scén se ale neodbytně vkrádá a k závěru sílí nostalgická nota: jakoby film na několika místech naznačoval, že je epitafem za dílem geniální a jedinečné skupiny komiků.
Grahama Chapmana, odsouzence na smrt, který si sám vybral způsob popravy, štve horda polonahých dívek až na okraj srázu (který dobře známe z úvodních dílů seriálu Monty Pythonův Létající cirkus) a on z něj padá přímo do hrobu. V úvodní animaci sjíždí blesk do náhrobku s nápisem Monty Python.
Posmrtný život je líčen jako nikdy nekončící kýčovitá vánoční galashow, kterou je lépe vypnout. Zbyla jen zahořklá a otrávená moderátorka („Kam se poděla sranda?") a Vesmír, do kterého odplouvá starý televizor s původní znělkou seriálu Monty Pythonův Létající cirkus.
Je to ten nejnádhernější z nádherných závěrů celé sumy fantastické kolektivní práce a nevěřím, že během tohoto závěrečného okamžiku neuroní kdokoli, kdo má v těle alespoň unci pokory a lásky ke komice, slzu radosti. (Robert Ross: Monty Python Encyclopedia).
