Uherské Hradiště - Celosvětově nejuznávanější islandský filmový režisér Fridrik Thór Fridriksson (1953) se stal „otcem zakladatelem" a během tří desetiletí i zosobněním moderní islandské kinematografie.
Autor minimalistických snímků s pomalým rytmem vyprávění na letošní Letní filmové škole dostal Výroční cenu AČFK a uvedl retrospektivu svých méně známých filmů z 80. let, kdy začínal jako dokumentarista.
Filmovou režii ani žádný jiný příbuzný obor jste nikdy nestudoval. Co vás k ní přivedlo?
Během studií na vysoké škole jsem se angažoval v jednom filmovém klubu v Reykjavíku, zároveň jsem pracoval jako promítač, takže jsem vyrůstal obklopený filmy. Byla to jediná možnost, jak vidět kvalitní umělecké snímky. Poté jsem založil reykjavický filmový festival a řekl jsem si, že se stanu dokumentaristou.
V polovině 80. let jste se ale začal věnovat i hraným snímkům. Významnou roli ve vaší cestě pak sehrála oscarová nominace Dětí přírody (1991). Myslíte, že by se vaše kariéra ubírala jiným směrem, kdyby snímek nezaznamenal takový mezinárodní úspěch?
Byl to teprve můj druhý film, takže jsem měl velké štěstí. A jeho úspěch mi přinesl spoustu peněz, dostal jsem k dispozici technologické vybavení jako vozíky, osvětlení, kamery apod. Pak jsem si pořídil první digitální zvukové studio v Evropě. Na Islandu jsme vždycky byli hodně technicky zaměření. Abych se vrátil k otázce: určitě mi to hodně pomohlo, následující snímek Filmové dny byl díky tomu realizován bez velkých obtíží.
Očividně si libujete v odkazování na díla jiných režisérů. Setkal jste se s opačným případem - že by někdo citoval vaše filmy?
Ano, mnohokrát. Je to takový náš způsob, jak si navzájem říkáme „ahoj". Například Aki Kaurismäki, můj dobrý přítel, mě takto pozdravil už několikrát. Já to dělám u tvůrců jako Kieslowski nebo Wenders; je to projev vděku, protože bez nich bych se filmařem nikdy nestal. Stále jsem milovníkem filmu. Z některých filmařů se vytratí vášeň pro kinematografii, berou ji čistě jako práci. Já se ale stále s potěšením dívám na díla jiných tvůrců.
Takže sledujete hodně filmů, jezdíte na festivaly…
Ano, zrovna jsem se vrátil z festivalu v Arménii, kde jsem předsedal porotě, takže jsem byl donucen dívat se na spousty filmů (smích). Ale vážně, filmy miluju
Vaše filmy jsou plné bizarních, excentrických postaviček a lidí na okraji společnosti. Co vás na nich přitahuje?
Obdivuji, co všechno musí outsideři udělat, aby je společnost uznala. Někteří se pokoušejí o sebevraždu, jiní se na veřejnosti svlékají do naha. To mě na outsiderech zajímá. Normálním lidem se vyhýbám - i v běžném životě. Většina mých přátel jsou šílenci (smích). Normalita je podle mě svým způsobem abnormální.
Většina vašich filmů se dá označit za roadmovie, dokonce i loňský dokument Matčina odvaha. Je vaše inklinace k tomuto žánru intuitivní, nebo naopak vědomá a plánovaná?
Prostě se to stane, takže nejspíš intuitivní. Jedním z prvních hostů mého festivalu v Reykjavíku byl v roce 1978 Wim Wenders, který je podobnými snímky přímo posedlý - natočil například V běhu času, později Paříž, Texas a další. Mimochodem, Wenders je takový kmotr islandské kinematografie, protože psal různým politikům a přimlouval se za finanční podporu filmu.
Můžeme říci, že Děti přírody, Zimnice (1995) a Andělé všehomíra (2000) jsou vašimi nejpopulárnějšími snímky jak na Islandu, tak v zahraničí. Čím to je, že tyto smutné filmy přitahují takové množství diváků?
Smutné filmy? Tak v tom s vámi nesouhlasím. To přece nejsou smutné filmy, naopak jsou plné radosti. Jistě, s Kaurismäkim jsme napojeni na určitý druh smutku, ale zároveň je v mých filmech přítomna i radost.
Vaše Filmové dny (1994) i letošní Mamma Gogo o ženě trpící alzheimerem jsou do značné míry autobiografické. Používáte motivy a události z vašeho osobního života jako materiál, od kterého si dokážete udržet odstup, nebo je pro vás natáčení jakousi psychoterapií?
Psychoterapií ne. Ale moje filmy jsou hodně pravdivé, konkrétně Filmové dny ukazují, jak vnímám události ze svého života, není v nich žádná lež. Ale samozřejmě dochází k přetváření, transformování - například události z pěti let jsou vtlačeny do roku jediného apod. Myslím, že naší povinností jako filmařů je vyjmout události z našich životů a podělit se o ně s ostatními.
Váš kolega Dagur Kári tady v Hradišti řekl, že jeho filmy jsou čistou fikcí, produktem jeho fantazie.
Čistá fikce neexistuje. Dagur je velice citlivý člověk, takže není možné, aby něco takového tvrdil. Fantazie je něco, co jste sami neprožili, k čemu nemáte žádný vztah a to se vám nikdy do filmu nepodaří dostat.
V osmdesátých letech jste natočil i dva vynikající hudební dokumenty. Neláká vás se k tomuto žánru vrátit? Necítíte potřebu vyjádřit se k dnešní islandské hudební scéně?
Mnohokrát jsem o tom uvažoval. Taky jsem přemýšlel, že se vrátím k lidem, kteří se objevili v Rocku v Reykjavíku z roku 1982. V roce 2012 od jeho natočení uběhne třicet let. Zajímá mě, co se s těmi lidmi stalo. Vím, že z jedné zpěvačky je striptérka, Björk je známá po celém světě, dva nebo tři lidé spáchali sebevraždu. Nabízejí se velmi zajímavé příběhy.
Co si myslíte o současné islandské hudbě? A jak je možné, že tak malá země produkuje tolik úspěšných muzikantů?
Jsme málo početná společnost. Kdybych si založil hudební skupinu a uspořádal koncert, lidé by na něj přišli. Třeba jen ze zvědavosti. A to je na malých společnostech pozitivní, každý zná každého. Pokud tedy děláte něco zajímavého, lidé to podpoří.
Vezměte si Sigur Rós. Dlouho nebyli příliš populární, ale lidé u nás věděli, že jsou to géniové. Dneska jsou známí po celém světě. To je problém mnoha začínajících skupin - nejsou dostatečně trpělivé. Pokud ale vyčkáte, svět vás nakonec ocení.
Zmiňoval jste se o Björk. Scénář k Sokolům (2002) byl původně napsán pro ni. Proč nakonec ze spolupráce sešlo?
Scénář byl dokončen v době, kdy ještě nebyla slavná. Když se proslavila, obsadil jsem do hlavní role jednu z jejích nejlepších přítelkyň, která v sobě má mnoho z Björk. Skutečné Björk jsem už nikdy roli nenabídl - i když jsme dobří přátelé, vím, že by odmítla. Zvlášť po Tanci v temnotách.
Tanec v temnotách berme jako oslí můstek k další otázce. Ztvárnil jste jednu z rolí v jiném von Trierově filmu Kdo je tady ředitel? Jak k tomu došlo?
Navzájem si produkujeme filmy. On byl koproducentem některých mých filmů a já zase jeho. Jednoho dne se mě prostě zeptal a určitě očekával zamítavou odpověď. Ale já jsem měl natolik velký smysl pro humor, že jsem to udělal. Byla to příjemná zkušenost. Musel jsem strávit několik hodin na psychiatrii (smích).
Spolupráce s Trierem byla příjemná, ale herecky náročná, protože kameru ovládal počítač, takže to bylo docela nepředvídatelné. Triera mám velice rád. V Reykjavíku jsme společně pořádali výstavu Revisited Frames, o které nikdo z filmařského světa nevěděl. Vystavovali jsme na ní obrovská třímetrová plátna. Pracujeme spolu na spoustě podobných pitomostí.
Zmiňoval jste , že jste stále zapáleným filmovým fanouškem. Co si myslíte o současné islandské kinematografii? Například váš kolega Hrafn Gunnlaugsson ji označil za jeden velký rockový videoklip.
Pochybuju, že nějaký současný islandský film vůbec viděl (smích). Máme několik mladých talentovaných režisérů, například právě Dagura Káriho, takže mám pocit, že si vedou dobře. Je škoda, že Dagur zrovna žádný film nepřipravuje, je nejtalentovanějším režisérem své generace. Nicméně nedávno došlo v podpoře islandského filmu ke škrtům, což se už projevilo. Natáčejí se extrémně nízkorozpočtové filmy a já doufám, že se peníze do islandského filmu brzy vrátí,.
Máte nějaký projekt, který jste zatím nebyl schopný realizovat, a litujete toho?
Mám rozpracovaný vikingský projekt. Je podobný Kmotrovi, ale odehrává se ve 13. století. Už jsme s producentem začali shánět finance. Navzdory nepříznivé ekonomické situaci jsem si jistý, že se mi snímek podaří v nejbližších letech natočit.
Text byly původně otištěn ve Filmových listech LFŠ, které redakčně připravoval časopis 25fps
