Uherské Hradiště - "Toho, kdo šíří nebezpečné opoziční názory, dovede dnešní elita zařadit do diskreditujícího kontextu. Udělají z vás blázna, hlupáka, křiklouna. Jak je možné, že jsme po válce v Iráku zvolili ministerského předsedu, který nám předtím lhal a proti němuž pochodovaly Londýnem dva milióny lidí?" prohlásil na 36. ročníku Letní filmové školy britský filmař Ken Loach. Autor sociálně citlivých, angažujících se dramat, jenž zůstává věrný svému levicovému přesvědčení.
V Hradišti uvedl renomovaný, ač dnes už trochu podceňovaný autor řadu svých titulů jako melodrama vyléčeného alkoholika Jmenuji se Joe (1998) či loňský snímek se slavným fotbalistou Ericem Cantonou Hledá se Eric (2009).
Jeho účast nezkazila ani hodně trapná show moderátora Karola Poláka při předávání čestné ceny AČFK. Dojem pak zcela napravil Loachův výživný masterclass.
Zkoušení s herci jen zhorší výsledek
Ve spolupráci s Tonym Garnettem vytvořil režisér už na začátku své kariéry styl docu-dramat natáčených v autentických exteriérech a s pomocí techniky cinéma verité. Tomu odpovídá i volba autentických herců či neherců.
„Dvě věci mohou zničit dojem reality - příliš nápadná hudba a dialekt, který člověk odjinud nebude nikdy s to správně napodobit," říká filmař. Čím více se s herci „divadelně" zkouší, tím je prý výsledek horší: „Ve filmu má být ztělesnění postavy spíše spontánní reakcí, na divadle má herec čas a prostor, aby vystavěl vývoj charakteru."
Loachova metoda hrané rekonstrukce reality patří do historie kinematografie i sociálního filmu, ačkoliv dnešní cinefilové se ptají, jestli mezitím nezestárla. Postupy inscenované „hry na realitu" už používá kdejaká tendenční televizní publicistika, politické kampaně i reality show.
„My jsme ale v 60. letech natáčeli poctivé filmy, které nelze srovnávat s tím, co nyní v televizi. Především pravicoví filmoví kritici mi léta předhazují, že poezie je v rozporu s politikou. Ale já jsem přesvědčen, že je tomu právě naopak," oponoval v Hradišti levicový režisér natáčející filmy i v pokročilém věku (je ročník 1937).
Komedie je tragédie s happyendem
Loachovi, jenž navazoval na hnutí Free Cinema, se podařilo přenést britský sociální film do televizního věku, kdy už nestojí na expresivním obraze. Dnes pracuje v tandemu se scenáristou Paulem Lavertym, neboť považuje koncepci autorského filmu za překonanou.
„Mám raději, když diváci mluví o tématech mých filmů než o režisérském egu, kameře či hereckých výkonech," říká. A my v tom pořád můžeme slyšet ozvuky fantazií z osmašedesátého o filmu coby kolektivním díle, které promlouvá za komunitu či sociální třídu.
Jeho slavný snímek Cathy, pojď domů 1966) o vlivu byrokracie na bezdomovectví mladých rodin dokonce rozpoutal debatu o sociální politice na půdě britského parlamentu. Byl to precedens posouvající kinematografii na úroveň denního tisku či politické kampaně.
„Ale vždy jsem se snažil o to, aby v mých filmech byl také humor - abych byl legrační i závažný. Tajemstvím lidského života je, že komedie je tragédie s happyendem a tragédie je naopak jako komedie se špatným koncem," dodává Loach.
Známé je jeho sociální drama mladého chlapce Kes (1969), rodinný pamflet Pršící kamení (1993) či retro z občanské války ve Španělsku Země a svoboda (1995). Za pozornost stojí i čtyřdílný televizní opus Dny naděje (1975), v němž Loach vylíčil historii dělnického hnutí v Británii. Ale teprve se snímkem Vítr v ječmeni získal Zlatou palmu v Cannes.
Thatcherová nás vedla do zpět 19. století
S trochou nadsázky lze říct, že část autorových filmů představuje odyseu exemplárního zástupce střední či nižší třídy. Jeho hrdina je pokoušen sirénami a pastmi, jako byl podle Loachových slov thatcherismus 80. let, rozsáhlá privatizace státního sektoru či divoký neoliberalismus.
„Thatcherová se pokusila zavést v Británii kapitalismus 19. století. Rozprášila všechno, co se podařilo dosáhnout sociálnímu hnutí o dekádu dřív," nezapomněl na ni ani tentokrát režisér (stejně jako většina britských umělců).
Sám se prý proti železné dámě pokoušel natáčet dokumenty, které však v televizi zakazovali, anebo dávali v nejhorších možných vysílacích časech.
Loach přitom ani chvíli nezapochyboval, že v dnešní době je alespoň britská televize kontrolována mocí více než kdykoliv předtím: „Dnešní televizní média jsou v rukou rozbujelé byrokracie. V éteru jsou kontroverzní a provokativní už jenom ti, co mluví sprostě."
V „cool Británii" - jak se dnes propaguje ostrovní mocnost - sice panuje svoboda slova, ale podle režiséra s ní umí společenská elita umně manipulovat.
Zdá se mu, že sice žijeme v době, kdy máme všichni dost informací. Jenže nevíme, jak se lépe zorganizovat, abychom se postavili zkorumpované moci. Nakonec tahle otázka je jednou ze základních podtónů filmařova díla.
Ekonomiku pohání chudá pracovní síla
Když na to přijde řeč, ohání se Loach i odvážnými ekonomickými teoriemi: „Dnešní chudoby rozšířené po celém světě se nelze zbavit už proto, že s ní současný systém počítá. Dokonce ji potřebuje! Současnou britskou ekonomiku pohání levná pracovní síla uprchlíků a ilegálních přistěhovalců, jak jsme se snažili ukázat s Paulem v našem filmu To je svobodný svět."
V tomto trochu schematickém díle umožňují chudáci pracující dvanáct patnáct hodin denně zavádět nízké ceny v britských obchodech - a tedy udržují v chodu supermarketový konzum střední třídy. „Na tom ani ekonomická krize nic zatím nezměnila," prohlásil režisér s tím, že situace Velké Británie není moc veselá.
„Každý čtvrtý mladý člověk je bez práce, polovina absolventů vysokých škol se nemá kde uplatnit. Zůstali jsme v uvozovkách imperialistickou zemí i bez kolonií. Jen tentokrát se podílíme na vývozu války," uvedl umělec v narážce na svůj nejnovější film uvedený letos v Cannes.
Route Irish je příběh západního obchodníka přijíždějícího parazitovat do Iráku, kde chce uzavírat výhodné kontrakty při obnově země. Ve skutečnosti se však vrací domů s mrtvolou svého kolegy v kufru.
