Cannes - Mezi „dokumentaristickými" snímky dneška zapůsobilo nesoutěžní Imaginarium doktora Parnase od Terryho Gilliama jako návrat ke kořenům filmu. Takový snímek ve výběru chyběl a bez něho by přehlídka v Cannes nebyla úplná.
Režisér jím upozornil, že do filmu pořád patří také imaginace a poezie - dvě lidské schopnosti, které stály u zrodu kinematografie.
Ochota zachránit film
Snímek, kterému se při novinářské projekci aplaudovalo, se natáčel částečně v Londýně a ve Vancouveru. Uprostřed práce ovšem zemřel představitel hlavní role Heath Ledger na předávkování léky.
Gilliam chtěl natáčení loni ve Vancouveru ukončit a film stornovat. Štáb ho ale přesvědčil, že by měl pokračovat- zejména kvůli Ledgerovi a jeho památce. Gilliam proto přepsal druhou část scénáře a kontaktoval herce, kteří k němu měli blízko - Johnnyho Deppa, Colina Farrella a Judea Lawa.
„Jejich ochota zachránit film byla neuvěřitelná, byl to doslova akt velkomyslnosti a lásky, který je v naší branži málokdy vidět," řekl Gilliam v Cannes. „Díky nim se náš film stal legračnější i magičtější."
Film v kaskádách imaginace a výjevů, jsou létající vodní rostliny, černé rokle s rozeklanými kořeny, koňská spřežení na poušti, industriální pustina nebo kopcovité evropské nivy, líčí cestu nesmrtelného Dr. Parnase do nitra jeho postav.
Mysteriózní fantasy snímek vypraví o cestování divadelní skupiny vedené doktorem Parnassem (Christopher Plummer), který se prostřednictvím smlouvy s ďáblem (Tom Waits) stal nesmrtelným.
Skupina nabízí divákům neobyčejný zážitek. Každý, kdo má odvahu, může projít magickým zrcadlem do hlubin vlastní představivosti. A právě s pomocí tohoto zrcadla a své věrné tlupy musí Parnassus zachránit dceru Valentinu, kterou si ďábel hodlá vzít v den jejich šestnáctých narozenin.
Úvahy, jestli se Terry Gilliam sám vidí jako magický stvořitel Dr. Parnas, jsou jistě na místě. Ještě důležitější však je, že režisér v této magii filmového obrazu vytvořil plamennou poctu kinematografii. Dva dni před zakončením festivalu je možno Gilliamovu přítomnost v Cannes považovat za symbolický akt.
Hodinový stroj v Cannes
Paradoxní optimistickou tečkou za přehlídkou, do níž filmaři ze zemí, kde války nejsou, zanesli krev a násilí, zůstane jeden z posledních soutěžních filmů - Čas, který zbývá od palestinského režiséra Elii Suleimana.
Jeho nový film není sice tak skvělý jako jeho předchozí Boží zásah z roku 2002, ale stává se důležitým kolečkem v hodinovém soukolí, kterým každý dobrý festival je.
Snímek začíná v roce 1948, kdy se Nazaret, nejdůležitější město arabsko-palestinské populace, dostává do rukou Izraele. Děj pak sleduje různé etapy snahy o mírovou koexistenci palestinské a izraelské komunity v sedmdesátých letech.
Pro Palestince zůstává tato část Izraele „okupované arabské území". Režisér a zároveň hlavní herec Suleiman však budoucnost nevidí totálně bezvýchodně; v závěru provede skok o tyči přes zeď dělící izraelská a palestinská území.
Suleiman navíc nelíčí Palestince jako oběti, vinu vidí na obou stranách. Má pohled mírně ironický, stylizovaný. Jeho film je spíš řada symbolických obrazů než skutečný příběh. Pro palestinské režiséry je Suleiman autorita, ovšem někteří ho považují za příliš evropského.
V Cannes se objevily i další filmy o izraelsko-palestinské otázce. Izraelská režisérka Keren Yedaya z Tel Avivu přivezla do Cannes (sekce Zvláštní uvedení) film Jaffa s love story mladé Izraelky a Araba, který pracuje v dílně jejího otce.
Proniknout do složitého světa
A konečně v sekci Čtrnáctideník režisérů byl uveden film Ajami v režii izraelsko-arabského režiséra z Jaffy Scandara Coptiho a Izraelce Yarona Shaniho, potomka židovských uprchlíků z východní Evropy.
Jde o příběh o každodenním násilí, o palestinských ilegálních pracovnicích, skupinách drogových dealerů i zkorumpované izraelské policii.
„Ještě než jsem potkal Scandara, ležel mi v hlavě příběh vraždy ze msty," říká Shani. „Příliš jsem ale neznal arabsko-palestinské prostředí. Pak jsem v Tel Avivu potkal Scandara a zeptal jsem se ho, jestli by se chtěl se mnou vydat na tuhle dobrodružnou cestu."
Vyrazili do Jaffy, potloukali se po městě, hovořili s politiky, navštěvovali lidi. „Jaffu jsem dobře poznal, a tak jsme do filmu mohli vložit příběhy všedního dne, věci, které se opravdu dějí. Je to složitý svět a musíte mít kontakty, abyste se dostali dovnitř. Postupovali jsme pomalu a krok za krokem vyplňovali strukturu příběhu, v němž hrají většinou neherci."
