Terorismus je sexy, přiznává Baader Meinhof Komplex

Kamil Fila Kamil Fila
9. 4. 2009 10:50
Komplexní portrét německé guerrilové skupiny RAF
Foto: Bontonfilm

Recenze - Na historické fresce Baader Meinhof Komplex je vlastně nejpřekvapivější, že je prodávána světu jako velký filmový hit.

Ostatně  producent a scenárista Bernd Eichinger - na kontě má i hollywoodské filmy Fantastická čtyřka a Resident Evil - stojí za největšími německými tituly posledních let; od Čtvrtého muže přes Parfém: Příběh vraha až po Pád Třetí říše.

Velkoprodukce za 6, 5 milionu eur dvě a půl hodiny s nesmírnou pečlivostí a dobovými detaily líčí osudy levicové teroristické skupiny RAF, která operovala v letech 1970 až 1998 v Německu, Belgii, Nizozemí, Švédsku i Somálsku. Ukazuje sice i stranu vyšetřovatelů, ale soustředí se především na to, co se dělo uvnitř buněk, komand a generací teroristů, již na plátně vypadají zatraceně sexy.

Koho a čím chce film oslovit

Děj přitom ohraničuje jen nejmytičtější období do roku 1977, kdy veřejnost znala Andrease Baadera a Ulriku Meihofovou. Jejich jména ztělesňovala odlišné principy, ruku a hlavu - Baader byl v podstatě psychopatický vrah, který dělal s radostí a bezhlavě špinavou práci, zatímco Meinhofová klasická váhavá intelektuálka, pro niž je terorismus především teoretický koncept.

Mezi nimi pendluje divácká pozornost a snad i sympatie. Ti dva jsou od sebe tak daleko, že mohou být v jednom gangu, ale spíš se na nich dá ilustrovat, že terorismus nemá jednoduché kořeny ani jednotné projevy, prostředky a cíle.

Při obsazení slavných německých herců, vynikajícím produkčním zázemí, špičkovém řemesle a nominacích na Glóby i Oscara se samozřejmě vtírá otázka, co takový film chtěl dokázat a koho čím oslovit. Není přece normální vrátit do kulturního oběhu jména teroristů a ukázat je jako akční hrdiny a následně mučedníky.

Vybrat si takové téma a podat ho oslnivou formou je velké gesto, pomocí nějž se západní demokracie na tržním principu učí vyrovnat se s minulostí. Baader Meinhof Komplex je filmový hit, který oné „mase žijící v iluzi kapitalistického štěstí" chrstne v multiplexech do tváře kýbl splašků a nadávek.

Pohled na rozpolcenost

A světe div se, většina publika prožije podobné prozření jako rodiče jedné teroristky ve filmu:  konečně chápou, proč to udělala a nemohla jinak, proč se musela vzepřít autoritě a jak násilné odtržení od normálu přineslo zvláštní duševní klid nejen jí, ale celé rodině.

Jinak řečeno, dotyčný film nabízí dnešnímu západnímu světu k nahlédnutí naši rozpolcenost: jsme přecitlivělí na samu existenci terorismu (paranoidně se ho obáváme na každém kroku, vzrůstají naše xenofobní nálady), ale přitom stále silněji víme, že tu jsou důvody, proč se tolik šíří.

Foto: Bontonfilm

Němci si podobně jako Češi procházejí vlnou nostalgie po minulém režimu, ale na rozdíl od nás dovedou čelit i mnohem nepříjemnějším stránkám historie. U nás jsme došli nejdál v Pupendu, jehož německým ekvivalentem je Good bye, Lenin - ale tam jsme se víceméně zastavili.

V Německu se naopak po snímku Životy těch druhých - který v hávu thrilleru vypráví o praktikách komunistické tajné policie -  vydali mnohem dál. Není těžké kritizovat minulý režim ve východním Německu, ale je obtížné vidět bez iluzí režim v západním Německu, k němuž mnozí za železnou oponou vzhlíželi jako k ideálu.

Znamená to, že se Baader Meinhof Komplex veze na momentálních levicových náladách, zvěstujících konec kapitalismu a hlásajících anti-amerikanismus či odpor k Izraeli? Ani tak jednoduché to není; ne nadarmo má knižní předloha novináře Stefana Austa v názvu Komplex.

Touha hodit si dlažebkou

Jestliže se Německo jako celek muselo vyrovnat s nacistickou minulostí a po sjednocení se zátěží socialistického režimu, nyní je pro něj nejtěžší srovnat se s tím, že v jeho západní části z odporu k nedostatečné denacifikaci vybujela extrémní reakce, jež se řídila komunistickou doktrínou.

Foto: Bontonfilm

Nelze totiž tvrdit, že tehdejší demokracie byla ohrožena anarchií, když o opravdovou demokracii nešlo, a hlavní odpor levice směřoval vůči tomu, jak se tzv. spořádaní občané měli stát slepí vůči utrpení třetího světa a otupět v konzumerismu.

Film vskutku dovede vybudit hněv nad nespravedlností a bezprávím a přinejmenším jeho dynamická úvodní část s rozháněním demonstrace dovede v leckom zapálit touhu hodit si dlažebkou „proti policejnímu státu".

Ve prospěch díla však hraje fakt, že neagituje a nemanipuluje jedním směrem, naopak má až jakousi „výchovnou" vyprávěcí strukturu podobnou třeba Mechanickému pomeranči od Stanleyho Kubricka. Zatímco v první půli eskaluje násilí, které je vysloveně atraktivní a svým způsobem zábavné, poté se děj zlomí: hrdinové jsou zavřeni do vězení a spolu s nimi si „odpykáváme" trest i my, neboť máme čas přemýšlet o následcích a smyslu toho všeho.

Fanatismus, do nějž Baader, Ensslinová a Meinhofová spadli, zdůrazňuje film bez jakýchkoli vytáček a neváhá značnou část jejich akcí a myšlenek prezentovat i jako výsledek narušené psychiky. Zlomovým bodem pro většinu diváků a divaček nejspíš bude to, jak jsou ženy z RAF schopny opustit nejen rodiče, ale i své děti.

Naučíme se víc naslouchat

Foto: Bontonfilm

V nepozornosti by bylo možné film nařknout, že je příliš á la these a postavy přednášejí politické slogany proložené občas nějakou tou sprosťárnou. Výtka, že dílu chybí emoce a lidé tu vypadají odosobněně, však opomíjí, že největším problémem na obou stranách je právě neosobnost - v oficiálním politickém aparátu, zákonech, soudech i v opozičních ideologických a guerillových manuálech.

Odosobněnost ostatně sálá i ze stylizace prostorů. Přes veškerou realističnost nejde mluvit o „oživení" minulosti, když se v ní vše zdá být šedivé, mrtvolné a studené. I akce, jež jsou zprvu natáčené tak, aby budily dojem, že jsme uprostřed dění, se na konci zobrazují z distance.

Zbavení citu a empatie se tak ukáže největším hříchem. A jediný, kdo empatii projeví, je paradoxně šéf protiteroristické skupiny Horst Herold v podání Bruna Ganze, který pochopí, že terorismus nelze vymýtit, dokud nebudou změněny podmínky, z nichž vyrůstá.

Foto: Bontonfilm

Baader Meihof Komplex je kulturní událostí právě díky tomu, že chce být tak velký a chová se vůči publiku jako hollywoodský blockbuster. Už před pár lety z Německa přišel film Občanská výchova, který se nebál být v kladení otázek radikální, ale neměl status hitu a „filmu, na který musíte jít".

Že se cosi absolutně menšinového a alternativního stane obchodovatelným zbožím, aniž by muselo slevit z myšlenkové náročnosti, pokládám za významnou změnu, která nepovede k násilí ve společnosti, ale k tomu, že se naučíme být otevřenější, lépe naslouchat, a naopak nedopustit, aby se podobná vlna násilí přes nás opět přelila.

Baader Meinhof Komplex
Baader Meinhof Komplex, Der
Žánr: Akční, Drama, Historický
Režie: Uli Edel
Obsazení: Martina Gedeck, Moritz Bleibtreu, Bruno Ganz, Hannah Herzsprung, Jan Josef Liefers, Alexandra Maria Lara, Heino Ferch, Nadja Uhl ad.
Délka: 150 minut
Premiéra ČR: 09.04.2009
 

Právě se děje

Další zprávy