El Paso míří po cestě dobrých úmyslů do filmového pekla

Kamil Fila Kamil Fila
20. 3. 2009 15:40
Snímek Zdeňka Tyce otevírá téma soužití gádžů s Romy
Foto: THA

Recenze - Film El Paso nutí diváky, aby v sobě probudili všechnu svoji toleranci. Režisér Zdeněk Tyc už předem ohlásil, že stojí na straně outsiderů, a nechce tudíž publiku ulehčovat rozhodování, na čí stranu investuje sympatie.

Do podoby hraného filmu převedl skutečný příběh romské ženy, která ovdoví a úředníci jí kvůli neplacení nájemného vystěhují i s kupou dětí z původního bytu v centru města do nehostinné ubytovny na periferii.

Rozdílů oproti původnímu případu je ale několik: žena neměla sedm dětí, ale dokonce devět, nebydlela v Praze na nábřeží, ale v menším městě a do filmu je přidána úplně nová linie, v níž matka zakáže dětem jezdit automobilem, protože právě auto zabilo jejího muže.

Rozklíčovat a fandit není těžké

Tyto změny však nejsou důležité, jen posilují celkový dojem nespravedlnosti, poníženosti i okleštěnosti svobodného pohybu ve světě. Hrdinka filmu až do smrti manžela nemá ponětí, že nájemné neplatil, a z akce úředníků bylo zřejmé, že o dluhu neinformovali záměrně, aby mohli provést exekuci a byt prodat movitějším zájemcům.

Stejný, ne-li horší princip systémové nespravedlnosti vyplyne ještě z toho, že proti ženě stojí také sociální pracovnice i stát, jenž jí chce odebrat děti, protože se o ně údajně nedovede postarat - a přitom jí ztížil veškeré podmínky, aby se jí to mohlo dařit. Děti jsou zastupovány právě státem a na jejich názor nikdo nebere ohled; vše má proběhnout podle odlidštěných paragrafů.

Foto: THA

Rozklíčovat věcné jádro sporu a vidět, že se děje zjevné bezpráví vůči někomu, kdo se neumí a ani nemůže bránit, není těžké - a museli byste být opravdu necitelní, abyste to někomu přáli jenom proto, že se liší barvou pleti. Potíž je v tom, jak z takové kauzy udělat příběh, který nebude zamlčovat problematičnost povahy hlavní hrdinky a zároveň do děje přirozeně naroubuje "stranu bílých".

Když nastoupí gádžové

Tyc ale nechtěl natočit dokument (jenž by byl k popisu stavu věcí vhodnější), nýbrž pomocí příběhu vyklenout naději pro postavy, jež mají zastupovat univerzální lidské bytosti, a naznačit nám: Každý se může dostat do problémů a každý by měl dostat novou šanci. Stačí první vstřícný krůček a počkat, až se ten druhý vydá naproti.

Obávám se ale, že romská problematika je natolik složitá, že ji nelze přeložit do jazyka filmového vyprávění, a nutně tu nastoupí redukce a idealizace.

Romský způsob života přitom Tyc zachycuje poměrně autenticky už proto, že dal prostor nehercům. Byť se můžeme dohadovat, nakolik romské děti či zpěvačka skupiny Gulo Čar Irena Horváthová v hlavní roli dovedou snést přítomnost kamery a zapomenout na ni a nakolik již hrají pro ni a na ni. A zda při větším počtu vět již není poznat spíš naučenost než výtrysk energie.

Foto: THA

Ta pravá hrůza však přichází až se vstupem gádžovských postav. Tyc prý nezamýšlel rozdělovat je na jednoznačně kladné a záporné, což z filmu ani nevyplývá. Jenomže ti, kteří nabízejí svou pomoc, zároveň postrádají dostatečné motivace a stávají se z nich loutky chovající se podle libovůle scénáře.

Představa ušlechtilých divochů

Těžko říct, zda za to může "seriálové hraní" či vůbec lesk "seriálových tváří" Lindy Rybové coby právničky a Davida Prachaře jako sociálního pracovníka, u nichž člověk navíc očekává, že mezi nimi proběhne romance. Ale postavy jsou tu zbaveny fyzické vášně, protože veškerou vášeň věnují práci.

Foto: Aktuálně.cz

Základní otázky nicméně jsou ještě jiné: proč to ta vyfintěná slečinka dělá a proč ten sociální pracovník, který tvrdí, že nemá dost času na všechny případy, tráví s rodinou Horváthových tolik času a nakonec jim ani není schopný pomoct s papírováním - což je to nejnutnější, co pro vybřednutí z maléru potřebují?

Můžeme si sice dovodit něco o tom, že se právnička cítí dosavadní prací nenaplněná a že chlapíci pracující v terénu lejstrům také nerozumějí; jenomže kde se nich bere ten idealismus a touha pokračovat, když vidí, že o jejich pomoc dotyční Romové nestojí a přímo sabotují veškeré snahy o zlepšení?

Paní Věra prostě je sebelítostivá, vztahovačná, nedospělá, pasivní - a jako takto charakterizovaná filmová postava si nezasluhuje soucit. Objektivně jí bylo ublíženo, osobně jí (už) není pomoci. 

Nemá však smysl sklouzávat k detailům a dohadování, jak věci probíhají v reálu a co film z toho (jen) přebírá. V jeho pozadí hlavně stojí nevyřčená, ale poměrně nebezpečná identifikace umělce s představou "ušlechtilých divochů".

Je to častý symptom filmařů, kteří se shlížejí v jinakosti - bláznech, mentálně postižených, lidech na okraji či sexuálních menšinách a dodávají jim svými filmy auru nevinnosti, čistoty a přírodnosti. Máloco je přitom víc osvěžujícího než vidět na plátně idiota nebo gaye bez růžových brýlí; a El Paso jistě není úplně jednorozměrná romantická selanka, byť některé přírodní záběry, kdy se leskne rosa na ovoci a stéblech, by tomu napovídaly.

Laciný střet kultur

Jenže film trpí úvodním rozhodnutím, že zobrazí obě strany, že ponese výchovný prapor a pochodeň pokroku a pomoci, která ovšem není vzájemná, ale čistě jednostranná. Romům film poskytuje satisfakci už jen tím, že je zobrazí na plátně, ale předpokládám, že hlavním publikem stejně budou lidé patřící k tolerantní části bílé většiny.

A těžko říct, jaký jiný pocit si mohou odnést než naprosto kýčovité dojetí nad tím, že "těm cikánům dovedeme pomoct" a jsme proto strašně hodní - a tím opět zůstáváme nadřazení a lepší než oni.

Foto: THA

Nejde o pochopení cizí kultury, ale o trapnou sebechválu těch, kteří se cítí být lepší než ostatní. Rozhodně bychom se neměli v těchto pocitech vyžívat a považovat filmy, které takové dojmy spouštějí, za umění, realistickou sondu či příspěvek do diskuse nad vážným tématem.

El paso se tak v závěru vlastně oklikou stává rasistickým dílem vzniklým z těch nejlepších úmyslů, ale ponechávajícím Romy v pozici nesvéprávných zvířátek, z nichž teprve osvícení "bílí misionáři" udělají aspoň trochu lidi.

Závěrečná, lacině symbolická scéna, kdy se dodávka bez motoru naložená kladnými a poškozenými hrdiny konečně přehoupne přes zrádnou rovinku, frčí dolů z kopce a všichni se šťastně smějí, patří k tomu nejkýčovitějšímu a nejhloupějšímu, co bylo dosud ve snímcích o "střetu kultur" k vidění. Je mi líto.

El Paso
El Paso
Žánr: Drama
Režie: Zdeněk Tyc
Obsazení: Irena Horváthová, Linda Rybová, David Prachař, Igor Chmela, Vladimír Javorský, Jana Janěková ml., Petr Lněnička, David Matásek, Igor Bareš ad.
Délka: 98 minut
Premiéra ČR: 19.03.2009
 

Právě se děje

Další zprávy