Recenze - Nesuď knihu podle obalu a nesuď film podle plakátu. To se snadno řekne. Jak ale můžou příčetní dospělí lidé jít dobrovolně na snímek, kde je na plakátu lóstomiloušké štěňátko, blonďatý Owen Wilson v modré košili a džínách a Jennifer Aniston v růžovém tílku, džínové minisukénce a žabkách?
Případně, jak můžete jít na film, jehož alternativní plakát ukazuje jen psíka s přírodně plyšovou srstí, saténovou mašlí kolem krku a korálkovýma očičkama, jež říkají "Chcete mě?"
Samozřejmě, že nechceme! Takové výjevy jsou přímo estetické zlo. Všechny stereotypy a faleš na jedné kupce. Kluk je modrý, holka růžová, pes může být jakýkoli - a pořád ten obrázek bude stejný kýč, který není jenom reklamou na film, ale spíš jakousi esencí celého světa slibujícího snadné štěstí. Podobným snímkům se prostě vyhne každý, jehož obzor není formovaný víkendy strávenými v nákupních centrech.
Žádná vycucaná komedie podle formulky
Ani anotace neslibuje nic jiného než povinnou porci přízemně legračního rošťačení, kde se budou páníčkové vlídně zlobit a říkat "ty nezbedo, uličníku, lumpíku" a v nejhorším budou nosit hadr na hlavě a říkat "já se z toho psa zblázním". Nakonec vzrostlý čokl zachrání topící se dítě a budou mu odpuštěny rozkousané pantofle a počurané reprobedny. Západ slunce na pláži, písnička od Bee Gees, konec.
V průběhu vyprávění pak proto nejvíc překvapí, že film Marley a já bojuje vší silou proti svému plakátu a vyhýbá se většině klišé, jež mu jako zákeřné miny nastražily desítky snímků od Disneyho. Zásluhu na tom má knižní předloha, která je vylíčením skutečných osudů jedné rodiny s jejich psem - není to z prstu vycucaná komedie podle formulky.
Hned na počátku je překonáno klišé s tím, že filmoví psi bývají často chytřejší než lidé, tudíž k dokonalému čichu mají ještě doktorát z psychologie a jaderné fyziky. Viďte, komisaři Rexi, Benji, Lassie, Goro, slezte z toho lustru, vidím vás. Marley je naopak typický čistokrevný degenerát, jak už tak přešlechtění domácí mazlíci bývají. Má jen základní instinkty, ale v zásadě je nevycvičitelný.
Novinář John Grogan a jeho partnerka Jenny jednoduše nezvládli dát svému labradorskému retrieverovi dostatečně najevo, kdo je vůdcem smečky. Dopustili se výchovných prohřešků, které se pak už nepokusili napravit a přijali negativní následky jako součást Marleyho osobnosti.
Banální život jedné rodiny
Je příznačné, jak a v čem je tento film dokonale americký - ale přitom tyto své vlastnosti reflektuje. Pes je nejprve přijat jako náhradní dítě, jakýsi simulátor na jejich výchovu. Poté, co se experiment krutě nezdaří a zvíře "páníčky" svou láskou terorizuje, přijdou do manželství skutečné děti.
Film oproti knize dokonce zveličí Marleyho hyperaktivitu a vymaže jakékoli náznaky toho, že by ho Groganovi usměrňovali fyzickými tresty: pes se tu stává zrcadlovým obrazem americké svobodné výchovy a všeobecné tolerance k neurotikům.
Součástí poetiky díla je, že z Marleyho nikdo nedělá superpsa, ale k jeho duši se přistupuje jako k lidské, a ne zvířecí. Máš splín, kámo? Já taky. Marley nemluví, nemá ani vnitřní hlas a jeho nejinteligentnějším kouskem je nadzvednutí prkýnka na záchodě, když hodlá chlemtat z mísy, nicméně je plnohodnotnou postavou.
Vskutku, ony zhruba dvě hodiny nesledujeme příběh s nějakou zápletkou, ale "jen" lehce nostalgicko-optimistický záznam v zásadě banálního života jedné rodiny. A film ani na okamžik nepopírá tento rozměr.
Vypovídá jen o koloběhu práce, narůstajících starostech, vyrůstání dětí, stěhování se do větších domů, manželském stereotypu a periodickém uvadání a rozdmýchávání vášně, postupném odumírání ideálů, krátkých okamžicích zasnění se, "co kdyby bylo všechno jinak" či povzdechnutích "už stárneme, brachu".
Samozřejmě, že něco takového nemůže být líčeno realisticky syrovým stylem, protože by ze sálů asi většina diváků prchla a zmítala se v depresích. Snímek je naplněný světlými barvami, má dynamický střih, ve správnou chvíli zapojí optimistickou píseň (Shiny Happy People od R.E.M.) a hrdinové jsou ctnostní, dobře vypadající lidé, kteří moc nepochybují o tom, co je správné a dovedou toho pomocí malých kompromisů a cestou rozumné výměny názorů i dosáhnout.
Nějak to všechno přežít
Zkrátka, Marley a já v kinematografii představuje obdobu literatury, jakou je zvěrolékařská série od Jamese Herriota nebo Vejce a já od Betty McDonaldové. Taková Psí polévka pro duši. Autoři podobných děl se nevyhýbají víceméně žádné stránce života, ale i ty horší líčí s optimistickou vírou , že se všechno buď zlepší, nebo se s nimi naučíme vyrovnat. Nemá tu jít o kritiku a pochopení, ale o motivaci k tomu "nějak to všechno přežít".
Předloha vznikla na základě novinových sloupků, které za více než deset let napsal sám John Grogan podle toho, co zažívala jeho rodina se svým psem. Nedozvíte se z ní téměř nic o Groganově práci, ale psí excesy tu jsou odstupňovány s ironií, jakou dovede jen psané slovo, které umí pomrkávat.
Film bohužel neumí vložit do obrazů onen laskavý nadhled, spíš sklouzává k nadsazené situační komice a chvílemi nutí pochybovat, jestli by rodina opravdu takového psa nedala pryč. Scénář totiž nenabízí dost momentů, které by dokládaly Marleyho věrnost a emocionální napojení na to, co se děje s lidmi okolo něj.
Na druhou stranu filmová verze mnohem komplexněji zapojí do vyprávění vývoj Groganovy kariéry. Ukazuje, jak se mění priority jeho psaní, i to, jak se manželka vzdá kariéry ve prospěch péče o děti. Zatímco kniha vypráví spíš o volném čase a domácnosti, snímek je americky příznačněji o práci. (A to mám rád. Nesnáším filmy, kde lidi nepracují, mají roupy a vymýšlejí si pseudoproblémy.)
Posuzováno z hlediska nároků, jaké se uplatňují na "příběhy o skutečném životě", by Marley a já byl pořád sladké, povrchní a víceméně únikové dílko. Posuzováno z hlediska toho, jak vypadá 90 procent hollywoodských filmů o psech, dětech a jiné útočně roztomilé havěti, představuje snímek Davida Frankela (jenž si docela udělal jméno komedií Ďábel nosí Pradu), naprostý unikát a skvost.
Až někde do půlky jsem bojoval vší silou s tím, že mi něco takového může líbit. Pak se mi ale Marley zařadil po bok těch několika báječně smutných komedií s Owenem Wilsonem, kterou nemůže zkazit ani Jennifer Aniston, protože i ona může mít světlé chvilky.
Za hlavní Frankelovo vítězství však pokládám, že dokázal natočit, jak Marley naposledy zavře oči, aniž to je laciné. Možná není správné prozrazovat konec, ale docela by stálo za to vyhlásit soutěž, s kým to poslední rozloučení nepohne.
| Marley a já | |
| Marley & Me | |
| Žánr: | Komedie |
| Režie: | David Frankel |
| Obsazení: | Owen Wilson, Jennifer Aniston, Alan Arkin, Eric Dane, Haley Bennett, Haley Hudson, Nathan Gamble, Kathleen Turner ad. |
| Délka: | 120 minut |
| Premiéra ČR: | 12.03.2009 |
