Recenze - Když se řekne "film o mafii", nejspíš si vzpomenete na zmužilého komisaře Cattaniho deptajícího sicilskou mafii v legendárním italském seriálu. Nebo na hollywoodské hity předvádějící publiku vzrušující osudy charizmatických gangsterů.
Režisér Matteo Garrone ale v Gomoře popisuje špinavou praxi, která se obejde bez hrdinů. Zná jen zločince a oběti - a hranice mezi nimi neexistuje.
Jeho mozaika mafiánské všednodennosti má přitom stejně daleko ke Kmotrovi, Neúplatným nebo Zjizvené tváři jako k italským kritickým dramatům Den sovy nebo Corleone.
V jednom z nejoceňovanějších evropských snímků současnosti nenajdete ani hrdiny, ale ani ochránce spravedlnosti: policejní úředníci přijíždějí na místo činu jen spočítat mrtvoly. Paradoxně jsou tak nejpasivnější součástí systému prorůstajícího existencí jižní Itálie.
Od předlohy k divákům
Garrone přidal další kapitolu do letité historie camorry operující v oblasti jihoitalské Neapole. Výrazně se však vzdaluje stejnojmenné literární předloze (mediálně proslavená kniha vyšla i česky v nakladatelství Paseka).
Její autor Roberto Saviano svou žurnalisticky pojatou výpověď založil na vlastních zkušenostech (nechal se najmout třeba v ilegální čínské textilní dílně). Kvůli konkrétním údajům o aktivitách mafiánských špiček od roku 2006 také musí žít pod policejní ochranou.
Gomora svého režiséra nejspíš dostane jen do palby fotografů. Garrone totiž natočil především velmi dobrý snímek, což mu právem vyneslo Velkou cenu v Cannes i Evropské filmové ceny.
Před výpovědí o konkrétní činnosti ale dává přednost vyprávění o obecnějších mechanismech fungování mafie. Snímek tak v očích většinového publika vzdaluje "nudně syrové" dokumentaristické výpovědi; zároveň nabízí značně neobvyklou verzi divácky angažující podívané.
Originál je k nerozeznání od padělku
Gomora postrádá klasicky pojatý příběh i hlavního hrdinu: sledujeme paralelně několik protagonistů, kteří se vlastně nikdy nepotkají. Film se tak vyhraňuje i proti módním "uměleckým" mozaikám typu Babelu a zvýrazňuje bezmoc a osamělost postav uvězněných uvnitř izolovaných osudů.
Ať už dělají různě postavení hrdinové cokoli, navzájem se neovlivňují - jsou však existenčně závislí na strukturách a pravidlech, jež si mafie vytvořila.
Soupeření jednotlivých frakcí se posléze zvrhne ve válku. Režisér však diváka záměrně trochu dezorientuje, kdo a proč vlastně bojuje proti komu. A utvrzuje ho v pocitu, že camorra pořád zůstává pouze jedna.
A že nikdo nezůstává stranou. Součástí struktury jsou i dospívající mladíci Marco a Hrášek, kteří se vehementně snaží pracovat na vlastní pěst, stejně jako krejčovský mistr Pasquale, který přes den dozírá na "oficiální" kolekce šatů haute couture a v noci zaučuje jejich čínské padělatele.
Když potom v televizi ve "svých" šatech uvidí Scarlett Johanssonovou, netuší, jestli komentátor obdivuje originál nebo imitaci. Důležité rozdíly se stírají i v očích veřejnosti…
Komu tady držet palce?
Zatímco v knize se s autorem potkáváme na každé stránce, režisér a tým scenáristů naopak udržují od postav navenek chladný postup. Pro chování žádné z nich nehledají pochopení ani omluvy.
Nehloubají nad traumatizujícím dětstvím a nenimrají se v psychologii, nezahrnují jedny sympatiemi a druhé odsudkem. A především - netrestají je či neodměňují podle hollywoodských vypravěčských pravidel. Někteří prostě přežijí, jiní nikoli.
Záleží jen na vás, komu budete držet palce. Zalíbí se vám Roberto, zaučující se jako pravá ruka svého šéfa Franca kšeftujícího s toxickým odpadem? Nebo vás zaujme starosvětsky otcovský Ciro, svědomitý mafiánský účetní, který si neopomene zajít k mladé sousedce na kávu? Nebo vám padne do oka spíš třináctiletý chlapec Toto, který se poctivě snaží, aby ho přijal gang ovládající jeho rodné sídliště?
Hry na pláži
Vaše preference jsou vedlejší: ve výsledku je jedno, kdo se provinil víc a kdo méně. Možná se ale jaksi automaticky přimknete k Hráškovi a Cirovi, kteří se odmítají podřídit systému. Pro sotva odrostlé mladíky představují zločinecké aktivity pokračování navždy ztracených chlapeckých her.
Pro protagonisty v mentorském věku má zločin spíš podobu obyčejných všednodenních činností. Krvavé vyřizování účtů na osamělé pláži pojmou jako zdravotní povinnost postaršího rekreanta, který už nesmí moc na sluníčko: obtloustlí zpocení strejcové si odstřílejí povinné penzum v kraťasech s povolenou gumou a pestrých tričkách.
Právě tyhle scény připomínají, že jako oddechové hry nás nutí vnímat mafiánské téma celá hollywoodská kinematografie. Matteo Garrone se vůči americké továrně na sny vymezuje - byť se nevzdává možnosti využít některé její postupy.
Nakonec zúčastněný pozorovatel
Režisér vypráví o svých postavách s tak provokativní samozřejmostí, že o jeho postoji nemůže být sporu. Jeho nezúčastněný chlad je pouze způsobem, jak vyprovokovat diváka přesyceného efekty a emocemi z jiných filmů.
Ve zdánlivě chaoticky poskládaných útržcích lidských osudů tak nakonec nejspíš objevíte příběh o nenápadné závislosti na zlu, který vám bude ještě nějaký čas ležet v hlavě. Zvlášť když si připustíte, že Gomora zůstává přece jen něčím víc, než dobře natočeným filmem.
Prý neexistuje způsob, jak camorru zastavit, natož zlikvidovat; natahuje chapadla daleko za hranice původního působiště. Pokud vám leží na srdci pouze osud Chobotnice na pražské Letné, můžete si samozřejmě představovat, že se vás italský hlavonožec netýká.
Gomorra, Itálie 2008. Režie Matteo Garrone, scénář Maurizio Braucci, Ugo Chiti, Gianni Di Gregorio, Garrone, Massimo Gaudioso, Roberto Saviano, Hrají Salvatore Abruzzese, Gianfelice Imparato, Maria Nazionaleová, Toni Servillo, Carmine Paternoster, Salvatore Cantalupo ad. 136 minut, distribuce AČFK. Premiéra v ČR: 12. března 2009.
