Praha - Dokumentaristka Linda Jablonská zaujala už absolventským snímkem Kupředu levá, kupředu pravá (2006) o mladých komunistech a konzervativcích. A politice a jejím dopadům na lidi zůstala věrná i ve svém druhém celovečerní počinu, snímku s víc než výmluvným názvem Vítejte v KLDR!
Jak vznikl nápad vydat se tam s turistickým zájezdem a natočit o tom dokument?
Úplně jednoduše. Brouzdala jsem na internetu a narazila na inzerát, který turisty lákal právě do KLDR. Říkala jsem si, co je to za lidi a proč se vydají na dovolenou zrovna do severní Koreje? Opravdu jsme tak sebevědomá a bohatá společnost, že chceme dovolenou trávit v koncentráku?
Jak těžké bylo takový projekt obhájit před producenty, nadchnout pro něj spolupracovníky a vůbec sehnat peníze?
Na samém začátku jsme v tom jeli na půl jen dva, já a producent Milan Kuchynka. Zaplatili jsme zájezd pro dva za sto třicet tisíc plus dvě kamery s tím, že nás mohou vyhostit a zabavit nám je hned na hranicích. A to nebyl úplně nejlepší pocit. Ale pak už to šlo, dostali jsme grant, do projektu vstoupila HBO.
Počkejte, počkejte, vraťme se k momentu, kdy v projektu máte sto třicet tisíc vlastních peněz plus dvě kamery, stojíte na hranicích a všechno může během pár chvil krachnout.
Brala jsem to stoicky, dopadnout to vždycky nějak musí. Já měla dost problémů s tím, abych přežila let šíleným ruským strojem, pak už jsem si jen říkala, že se ukáže, jestli mě má tam nahoře někdo rád.
Odjížděla jste s tím, že do filmu zatáhnete další účastníky?
To byl od začátku plán. Bylo mi jasné, že bez novinářských víz nemáme šanci natočit film o severokorejském režimu, takže snímek je opravdu takový, jak jsem si ho představovala před odjezdem - sledujeme české lidi nabité dvaceti lety svobody, jak jedou do země, jako je severní Korea.
Jak těžké bylo přesvědčit je ke spoluúčasti? V klíčovém okamžiku, kdy se mají poklonit obrovské soše Kim Ir-sena, jsou některé obličeje elektronicky rozmazané…
Před odjezdem jsem všem rozeslala e-mail, ve kterém jsem jim vysvětlila, o co mi jde a jestli bych je mohla natáčet. Z osmadvaceti lidí šestadvacet odepsalo, že jim to nevadí. Jeden z nich těch zbývajících se ve filmu neobjevuje, druhému jsme rozmazali obličej.
Předpokládám, že před odjezdem jste se pokusila nastudovat maximum materiálů, přesto - co vás překvapilo nejvíc?
Můj vlastní pocit jakési nepochopitelné tísně. Nevím, jestli to dokážu vysvětlit, ale hodně jsem cestovala, projela řadu zemí, viděla opravdovou bídu, ale nikdy jsem neměla tak intenzivní pocit ještě čtrnáct dnů po návratu. Navíc, když si uvědomíte, že vy jste v tom byl týden, ale ti lidé tam žijí celý život…
Je něco, co jste natočili, ale ve filmu se objevit nemohlo?
Jsou takové záběry, ale ze stejného důvodu, proč nejsou ve filmu, vám o nich nemůžu nic říct.
Pracujeme s pocitem potencionálního ohrožení našich korejských průvodců. Neříkám, že jsme diváky o něco výrazně významného ochudili, ale jsou přece jen určité věci, které jsme tam nedali. Přece jen - pořád je to jen film.
Máte už odezvu od oficiálních orgánů KLDR?
Zatím ne. Když jsme se vrátili, tak si mě pozvali na pohovor. Zeptali se mě, jestli se mi u nich líbilo, já řekla, že ano, a tím to skončilo. Uvidíme po premiéře.
V tiskových materiálech se píše, že Korejci velmi dobře věděli, kdo je Linda Jablonská.
Řekli mi, že jako novinářka a filmařka k nim jet nemůžu, jen jako turistka s turistickou kamerou. Že mě tam nechali točit, určitě náhoda nebyla, o tom jsem přesvědčená. Nejspíš se domnívali, že mi ukazují samé reprezentativní věci.
Asi není náhoda, že po dokumentu Kupředu levá, kupředu pravá jste natočila další politikou tak načichlý film?
Určitě ne. Vždycky mě zajímaly totalitní režimy a jejich dopad na obyčejné lidi. K severní Koreji jsem se dostala i proto, že jeden mladý komunista, se kterým jsem točila, mi říkal, že je jeho velkým snem se tam podívat.
Film Kupředu levá, kupředu pravá se v principu vyvažoval sám. Jak těžké bylo zůstat nestranná tady?
Ale já jsem nechtěla být nestranná! A ani si nemyslím, že je posláním dokumentárního filmu být nestranný. Dokument má být autorský a má být z něj jasně patrný názor. V životě by mě nenapadlo, že bych o režimu severní Koreje chtěla říkat něco pozitivního.
Pozor, mluvím o režimu, nemluvím o Korejcích, to jsou naprosto normální lidé, i když jich ve filmu bohužel moc nevidíme Mají stejné starosti jako my, jen se bohužel narodili do takové s odpuštěním sračky.
Je váš film obecně sdělný nebo je spíš určen publiku, které má za sebou zkušenost s autoritářským režimem?
To se uvidí, anglické titulky jsme dodělali teprve teď. Nechtěla jsem opakovat fakta známá z jiných dokumentů, prostě předpokládám, že divák, který půjde do kina, základní znalosti o severní Koreji má.
Co by vám udělalo největší radost?
Kdyby za mnou přišel nějaký severokorejský uprchlík a řekl mi, že je rád, že jsem ten film natočila; že náš film podává o jeho zemi nějakou relevantní zprávu. Naopak nejvíc by mě mrzelo, kdyby měl mít na někoho negativní dopad.
Myslíte vaše severokorejské průvodce, kteří jsou ze zákona zodpovědní za chování „svých" turistů...
Přesně tak.
