Recenze - Zpočátku to vypadá na běžný životopisný film o někom, kdo se odlišuje od ostatních, a nakonec jim dokáže, že dovede něco neobyčejného. Benjamin Button se ale neprojeví ničím jiným, než že se narodil jako stařec a postupně mládne.
Z každého místa odchází ve chvíli, kdy by už bylo příliš poznat, že se vzpírá normálnímu biologickému vývoji a jde si odžít další etapu s někým jiným. Snímek není životopisem činů, ale životopisem prožívání událostí - toho, jak se cítí člověk, jehož stále zkušenější mozek sídlí v těle, jehož hodiny běží pozpátku.
Mohl to být úplně slzami promáčený doják, který publiku potvrdí, že jsou hodní a citliví lidé, když se vydrží dívat tři hodiny na někoho, jak se narodí a umře. Scénář Erica Rotha (autora slavného Forresta Gumpa) měl původně v plánu natočit Ron Howard s Johnem Travoltou v hlavní roli a zřejmě by z toho vyšlo něco mezi Čistou duší a Fenoménem. Zájem měl i Steven Spielberg, který hlavní roli chystal pro Toma Cruise. Těžko říct, "co mezi čím" by z toho vzniklo, a raději nedomýšlet.
Je nesmírně šťastné, že látka skončila u Davida Finchera (Vetřelec 3, Sedm, Hra, Klub rváčů, Úkryt, Zodiac), protože v ní dokázal patřičně ochladit emoce, pozutínat srdceryvnost hned v zárodku a celý film natočit z dostatečného odstupu.
Kdo čte deník
Vyčítat proto Fincherovi, že odmítá být tradičně hollywoodský a "oscarový", je tedy vlastně na hlavu postavené. Snad některé lidi mate, že Podivuhodný příběh Benjamina Buttona vystupuje nyní hlavní oscarový kandidát, a tudíž by z něj podle konvenčních očekávání měly stříkat emoce.
Nicméně Fincher „jen" zůstal věrný svému odvěkému přístupu - vyprávět o citově silných situacích chladně pozorovacím způsobem. Vzpomeňte si na konec jeho thrilleru Sedm: snad žádný jiný režisér by popravu klečícího zločince policistou nestřihl do velkého celku, ale zabral by nejspíš jenom detail střelce - který by si to navíc rozmyslel.
Ve Fincherových filmech se mluví zvláštně tiše a klidně a stav duše vyjadřuje samo okolí, které hrdiny obklopuje. Pokud byl dřív Fincher oslavován jako mistr ve vylíčení atmosféry, proč bychom po něm teď náhle měli chtít, aby natočil dalšího dojemného Forresta Gumpa, kde budeme s hrdinou soucítit, jaký je chudáček? Fincher po nás svým dílem chce mnohem víc - pochopit situaci z několika úhlů pohledu.
Vyprávění je totiž strukturováno jako četba Benjaminova deníku a je důležité, kdo jej čte a doplňuje si v něm pomyslně mezery. Pro někoho, kdo miluje dějové rébusy, skýtá snímek téměř nekonečné vyžití v rekonstrukcích, čí hlas a vnitřní vidění vytváří obrazy na plátně. Jak říká sám Benjamin - "Nechápu, že jsem výjimečný, neumím se na sebe podívat zvnějšku". To je totiž úkol nás, diváků.
Dlouhé jako sám život
Je potom hrozné číst si recenze a reakce, které z filmu nejsou schopny vydobýt nic víc než zaznamenat otevřená poselství sdělovaná ústy postav. Ano, variovaná věta Benjaminovy adoptivní maminky „nikdy nevíš, co ti život přinese" jako by pocházela z úst maminky Forresta Gumpa (Nikdy nevíš, jaký bonbón si vytáhneš z krabice). A jakkoli hluboká je věta „Aby sis mohl vážit svých blízkých, musíš počítat s tím, že umřou" od jedné z obyvatelek penziónu pro staré, kde Benjamin vyrůstá, na skoro tříhodinový film by to bylo málo.
Jenomže snímek promlouvá nejvíc svou formou a stylem. Samou délkou nás nutí uvědomit si hodnotu času. Číst si ignorantské výroky o tom, že kdyby se vystřihla půlhodina, bylo by dílo únosnější, úplně přehlížejí, že právě tím, že je vyprávění "dlouhé jako sám život", se pro nás čas stane problematickou veličinou. A pro citlivého diváka nemá délka nic společného s nudou.
Vskutku, Benjamin Button není klasický životopis převrácený do fiktivní hříčky, ale především meditace o mnoha podobách času. Na jednu stranu zdůrazňuje možné manipulace s časem - jež předznamenává historkou o hodinách sestrojených tak, aby šly pozpátku a váleční padlí se symbolicky mohli vrátit domů.
Vzpourou proti zákonitostem času a degenerativním procesům je hned Benjaminovo tělo; další formou manipulace s časem je zhušťování běhu let, kdy skáčeme dopředu a s úžasem pozorujeme, jak znovusetkání s jinými lidmi získává nové významové nádechy - na tom je postavena linie milostného vztahu s tanečnicí Daisy, která zprvu z Benjaminovy strany pro okolí vyznívá jako pedofilní (stařec a dívenka) a nakonec doroste k vyrovnanému vztahu, jehož štěstí má ale omezené trvání.
Věci věčně mladé
Oproti jiným filmům musíme počítat s tím, že se obrací běžná sekvence příčin a následků a že právě ona „biologická nemožnost" vztahu Benjamina s různými ženami zpětně poukazuje ke konvencím výstavby tradičních milostných příběhů. Různé „nesmyslnosti" a „nelogičnosti" mají diváky bolet nikoli proto, že jsou hloupé, ale protože zabraňují klasickému vývoji romance. Tak moc bychom chtěli, aby to vyšlo, ale ono nemůže.
V těchto chvílích se čas připomíná svou prchavostí a nezachytitelností. Film coby médium dovede čas konzervovat a zachytit něčí krásu jako nesmrtelnou, ovšem ve snímku, který umírání, stárnutí a odcházení neustále zdůrazňuje, se funkce filmového média „uchovávat věci věčně mladé" zpochybňuje a problematizuje.
Fincher umožnil svému oblíbenému herci Bradu Pittovi být mladší a krásnější, než je dnes, zároveň mu umožnil opětovně jeho pozici světového krasavce narušit, když ho ukazuje i jako starce nad hrobem. Ve filmu neuvidíme „současného Pitta", ale pouze jeho virtuální verze z jiných časových dimenzí. Taková hra s obrazem filmové hvězdy pak poukazuje na umělý proces vytváření mediálního image.
Nepoznaný anti-Gump
Poslední verzí práce s časem je jeho zviditelnění dějinnosti. Historie se do Benjamina Buttona obtiskuje střídáním různých filmových materiálů a používání odlišných typů svícení, které kopírují technický a umělecký vývoj kinematografie. Fincher v tomhle není absolutně důsledný a hlavní obrazový filtr ponechává podobný jako ve svých předchozích filmech, protože si stále chce zachovat auru „temného autora", nicméně i proměnlivá barevnost vypovídá něco o proměnách v čase, respektive stáří věcí.
Sám Benjamin Button je ale postava unikátně netknutá dějinami. Je v tom pravým opakem Forresta Gumpa, s nímž je zbytečně a neplodně srovnáván, ačkoli podobnost mezi nimi je veškerá žádná. Button se vyhne tomu stát se slavným, prochází napříč stoletím nepoznán a neovlivní žádnou historickou událost. Jeho život je zbaven politického i sociálního rozměru, je čirou existencí, zosobněním bytí.
Bezchybný film nechce být lidský
Výše řečené by byly „jen" interpretace, které nemusejí mít žádný dopad na prožitek díla. Podivuhodný příběh Benjamina Buttona je ale nejenom vypravěčsky vrstevnatý film, je především až nelidsky dokonale natočený.
Zezačátku to možná fascinuje a pak už to člověk přijme bez ptaní - jak se podařilo z Brada Pitta a dalších herců udělat tak staré a mladé lidi? I bez složitého technického výkladu je zřejmé, že něco takového nejde jednoduše zahrát, nebo udělat pomocí masek. Propojení revolučních digitálních efektů - kdy se na stará/mladá/skutečná/umělá těla v počítači nasazují tváře herců - s okolím ještě zdaleka nevystihují všechnu magii stárnutí a mládnutí. Hercům jsou omlazovány i zestaršovány hlasy, některé záběry jsou převzaté z jejich dřívějších filmů a tak dále.
Z té preciznosti, kdy nikdy nevidíte žádný „šev" a nejste schopni rozpoznat, jak to bylo uděláno, jímá až hrůza a obtížně se hledají slova. Obvykle očekáváme od filmů jistou nedokonalost a chyby, dokonce jim přidělujeme „polidšťující" funkci. Ale Fincher jako maniak, který každý záběr vypiplá do nelidské dokonalosti, nám tento pocit neumožní.
Od Benjamina Buttona se požaduje, aby byl emocionálnější, vřelejší a kratší, aby byl tzv. dokonalý - což je zjevně jiné chápání dokonalosti, než měli na mysli jeho tvůrci. Podivuhodný případ Benjamina Buttona je dokonalý právě proto, že se chybové lidskosti vzdává ve prospěch nesmrtelné filmové formy. Je to film, který nechce být lidský, aby mohl být dokonalý.
The Curious Case of Benjamin Button, USA, 2008. Režie David Fincher, scénář Eric Rith (námět Eric Roth, Robin Swicordová podle povídky F.S. Fitzgerralda), hrají Brad Pitt, Cate Blanchettová, Julia Ormondová, Taraji P. Hensonová, Tilda Swintonová, Elle Faningová ad. 166 minut, distribuce: Warner Bros. Premiéra v ČR: 29. ledna 2009.
