Rozhovor - Před rokem měl v pražské La Fabrice premiéru film A bude hůř. Adaptace undergroundového románu Jana Pelce byla před pár dny filmovými kritiky vyhlášena nejlepším filmem roku 2007, za což si z Febiofestu odnesla Kristiána.
A bude hůř letos vstoupilo i do běžné kinodistribuce, krátce poté si střihač Jiří Brožek převzal za film Českého lva. To vše je vhodnou příležitostí pro rozhovor s ním a režisérem filmu Petrem Nikolaevem.
Co říkáte na výsledky Lvů? Z pěti nominací jste proměnili jen tu za střih.
PN: Myslím si, že to je svým způsobem zázrak. Prezentace filmu byla dost okrajová a vůči tomu, co představují Lvi, skoro konfrontační. Že nakonec se tam film vůbec objevil, je velký úspěch. I když z našeho pohledu samozřejmě vyhráli ti mediálně silnější. To byl ten moment, když jsem jezdil po republice a z nějaký zatáčky na mne vždycky vykoukl Dušek na plakátu a já si říkal - to přece nemůžu dostat. My jsme byli hrdí, že jsme ten první nominační večer Lucernu ovládli. Na ten druhý už jsme holt neměli, tam už byli jiní.
JB: Já jsem včera toho sedmýho Lva uváděl do svý síně slávy. Přinesl jsem ho domů představit rodině, on už je vlastně 12. člen rodiny. Mám tři děti, snoubenku, psa, a sedm lvů a musel jsem udělat trochu obřad, se šampáněm a tak.
Nejdřív se film promítal v hospodách, až letos vstoupil do kinodistribuce.
Já si přál to prezentovat jako film, který je možné promítat i v hospodě. Ale taky v kině a na festivalech. 800 lidí loni na Berlinale tomu aplaudovalo, hodinu a půl tam diskutovali.
A proč jste se vlastně rozhodli pro tenhle způsob distribuce?
PN: Co se týče té hospodské distribuce, to byl nápad producenta. Myslím že to je věc, která tomu pomohla, ale současně se na tom trochu ustrnulo a ublížilo to tomu, protože z komerčního hlediska je to katastrofa. Je to dobrý nápad, ale já ten film přece nedělal pro hospody, ale proto, aby ho viděli diváci. V momentě, když se na něj nemůžou dostat lidi, kteří ho vidět chtějí, tak je to špatně. Snad takových 30 tisíc ho vidělo v hospodách. Teď v té distribuci vlastně nevím - i lidi z Prahy mají potíže to najít.
JB: Hospody jsou skvělý nápad, ale já jsem od začátku chtěl, aby z toho byl film. Producent Čestmír Kopecký o tom vůbec nechtěl slyšet, jsou to vícenáklady na kopii, stojí to hodně peněz. Ale ta technologie byla tak nachystaná, aby to bylo co nejsnadněji převoditelné do kin na 35 milimetrů.
PN: Jirka znal ta úskalí technologická, která já jsem neznal. Ale taky jsem to dělal jako film.
Je pro tebe Český lev za A bude hůř něčím důležitější než těch šest předchozích?
PN: Tak to jsem fakt zvědavej, co odpoví.
JB: Pro mě je to je taková skoro přelomová záležitost - uvědomil jsem si, že spousta věcí se dá dělat jinak - a z těch zkušeností si vždycky máš vzít něco, co tě dál posunuje.
PN: Pro mne ten film je a zůstane nejintenzivnějším natáčením v životě a nejsvobodnější prací. To byla úplná utopie, kdy jsme s partou padesáti přiožralých mladých lidí bydleli v mosteckým postsocialistickým hotelu Murom a den za dnem jsme tohle dílo vytvářeli.
JB: To už se nedá zopakovat.
Co jste dělali v 80. letech, kdy se odehrává A bude hůř?
JB: já jsem žil vlastně dva životy. Byl jsem zaměstnanej na Barrandově a zároveň jsem žil ve Vlašský 23 - to bylo nejúžasnější období mýho života, jeden mejdan za druhým. Měl jsem spoustu přátel mezi výtvarníkama a v undergroundu, chodil tam Bolek Polívka, když byl ještě Bolkem Polívkou. Spal se mnou v jedný posteli a adoptoval mě jako syna.
PN: Jo, v 80. letech se odehrávaly skvostný flámy, který trvaly třeba dva dny. Všichni na to tenkát měli čas, všichni si to zařídili. A bude hůř je myslím v tomhle duchu adekvátní výpověd. To není glorifikace té doby - já bych tam zpátky nechtěl. Ale intenzitou prožitku už to zůstalo v tomhle směru nepřekonáno.
Tvým celovečerním debutem byla Báječná léta pod psa - trochu kontrast proti A bude hůř...
PN: Báječný léta pod psa jsem bral hrozně pozitivně - jako příležitost se na tu dobu podívat usměvně. Ale když jsem viděl, že se ta doba reflektuje jen tímhle způsobem, že to je taková lehká nostalgie, tak jsem cítil potřebu vyprávět, jak jsem to žil doopravdy. Já to žil nasraně, konfliktně, byl jsem nešťastnej, proto vzniklo A bude hůř. I když já jsem nikdy v tom příkopě neležel a nepochcával se po pivu. Ale to zoufalství jsem žil přesně tak, jak to v tom filmu je - proto jsem ten film potřeboval natočit a proto jsem ho natočil.
Po Báječných letech jsi natočil ještě Kousek nebe..
PN: Jo, tenhle film trochu zapadl. Přitom byl vybrán časopisem Variety mezi deset nejzajímavějších evropských filmů roku a běhal po festivalech, v Clevelandu vyhrál cenu za celou východní Evropu.
Petr natočil zatím tři filmy, zatímco tys jich sestříhal kolik?
JB: Asi 120? Nevím. Jednou mi ten seznam děti vyjely na internetu a divily se. Já jsem živá legenda (smích)
Stříhal jsi Kulový blesk, Vrchní prchni, Vorlův Kouř i Soukupova Kamaráda do deště. To je široký rozptyl...
JB: Jo, i Kamaráda do deště jsem stříhal. S Jardou Soukupem jsme byli spolužáci. Ale když dělal druhýho Kamaráda do deště, tak to už jsem odmítl. Pro mě byl nejcennější ten prostor, co jsme měli. Díky Barrandovu jsem prošel všema možnýma generacema, ale s vstevníkama jsem se vlastně rozešel nejrychleji. Spíš jsem se vlastně přiblížil tý generaci pode mnou. Ale já to stejně takhle neberu...
PN: On je Jirka duševně mladej
JB: Těžký je stříhat píčovinu - když k tý věci nemáš vztah. Já už si naštěstí můžu dovolit věci odmítat.
Teď tu v La Fabrice spolu stříháte seriál Proč bychom se netopili. Jak vám to jde? Plno lidí si u řekne: To je jenom seriál, to přece můžu odfláknout.
JB: My jsme trošku kokoti, měli bychom to nazvat pravým jménem.
PN: Vzpomeň si na to, až to jednou Česká televize, jestli budem ještě naživu, bude vysílat. Je to dva roky točený a pomalu rok stříhaný. Doufám, že po všech těch raftových a jakých vodách je tohle uplně jiný. Tam se taky neřeší žádná kuchyňská dramata, to je moje naděje, že ti lidi pochopí, že hlavní problémy tam nejsou takový to Karel se rozešel s Klárou a Blanka má asi leukémii.Tam jsou lidi, kteří jsou spolu, jsou rádi, jsou v přírodě. Nechci lidi na noc zasejvat bordelem, žádný sračky do hlavy - moje představa je, že když někdo bude v nemocnici a podívá se na tohle, tak mu bude třeba chvilku líp. Je to nekomplikovaný pozitivní přitakání něčemu hezkýmu.
Ty jsi teď dělal pro Primu taky Ošklivku Katku.
PN: To je další uplný extrém. Ale to víš, když se věnuješ něčemu jako A bude hůř tři roky a nejsi za to zaplacenej, tak ty peníze musíš někde vydělat. Člověk vždycky tu práci dělá nejlíp, jak to jde. Když jsi na place a režíruješ, tak musíš mít tu práci rád, nemůžeš to dělat s odporem. Bud to prostě neděláš, nebo si v tom najdeš nějaký smysl. A to je právě rozdíl mezi takovou tou naivní intošskou představou, jakože tohleto já bych nikdy nedělal - hovno! Jsou momenty, kdy člověk dělá to a jindy dělá ono. Nevěřím těm lidem, co říkají, že nedělají kompromisy. Věřím na to, že když si člověk někde nadběhne, tak má povinnost to někde vrátit - ne vůči společnosti, ale vůči sobě samýmu.
Aby si zachoval zdravej rozum?
PN: Přesně.
JB: Petr se trápí, jestli zaplatí složenky, a já mu ještě vyčtu, že jde dělat nějakou televizní píčovinu. Ale on to dělá z nouze, ne proto, že by chtěl lepší auto.
