Recenze - Než si pro nás přijde patří k druhu filmů určených k tomu, aby vyvolávaly v divácích příjemné dojmy. Našlapány lidovou moudrostí, opájející se projevy životní zkušenosti a vlastní dobrotou. Zkrátka něco, co by bez výjimečně dobrých herců bylo k nesnesení.
Snímek Roba Reinera má Jacka Nicholsona a Morgana Freemana. Ti dva by nehráli špatně, ani kdybyste jim amputovali končetiny, přikurtovali je na dvě hodiny k lůžku a nechali je v komatu. Těžko si představit nějakého českého herce, který dokázal působit na plátně tak přirozeně, i když má představovat charakterově vyhraněný typ.
Nicholson tu je za znuděného prachatého protivu a požitkáře, Freeman za muže z lidu, v němž se ukrývá víc než je vidět na první pohled a není to jen rakovina v posledním stadiu, jíž ostatně trpí obě hlavní postavy.
Majitel několika soukromých a vcelku šetřivých nemocnic Edward se náhle ocitne na pokoji s obyčejným automechanikem Carterem a společná diagnóza z nich vcelku nenásilně udělá odevzdaně spiklenecké přátele.
Po krátké krizi, kdy se dozví, že jim zbývá maximálně rok života, se rozhodnou, že si společně ještě naposledy vyhodí ze zkornatělého kopýtka. Respektive, povrchní bělošský miliardář si chce užívat prkotin a věřící afroamerický pracant hledá hlubší zážitky.
SOUTĚŽ: Vyhrajte s Aktuálně.cz lístky do kina nebo další ceny
Po lehce depresivní, odevzdané a líně na dvou postelích uvelebené rozhlasové hře v první třetině - která je ovšem hodně realistická a dokazuje, že obličeje Nicholsona a Freemana unesou libovolný počet přestřihů z detailu na detail - přichází druhá třetina, v níž se starouši nepřekvapivě stávají blbnoucími kluky.
Škoda těch do očí bijících triků. Není to sice Studio Kamarád z 80. let, ale pořád vidíme, že ani jeden z veteránů neskáče doopravdy padákem, neřídí závodní auto ani nesedí na vrcholku pyramidy či nestojí na úpatí Mount Everestu.
Hollywoodští pojišťováci zřejmě nevěřili, že by to hýčkané hvězdy přežily ve zdraví, ačkoli scenáristé tyhle náročné kousky s klidem připsali postavám, které přežily chemoterapii a operaci mozku.
Hrdinové si každopádně spolu s diváky poněkud neutěšeně odškrtávají atraktivní položky na seznamu a začínají kroužit kolem těch méně zábavných. Co ještě v životě nedokázali stihnout, co pokazili, co by mohli napravit, co by si měli uvědomit, co by měli zažít a nemohli si to přitom koupit.
Do děje se tak definitivně vplíží zákeřná moralita, jejíhož odéru se už nezbaví. Ale právě tady se projeví rutinované mistrovství obou hlavních představitelů.
Freeman je taková klidná síla, že by pouhým malíčkem přetlačil celou stranu lidovců, a na Nicholsonovi těžko může nebavit jeho zkaženost, sobectví, samolibost a popudlivost.
Vyprávění vlastně spoléhá na diváckou touhu, aby se ten prostopášník Edward/Jack napravil. Jenomže předtím se můžeme kochat rozkošnickou hrou démona v důchodu, který si slintá na vestu. A naděje na obrácení k pólu dobra tu vskutku umírá poslední. Nicholson tady vlastně není ani tak ve filmové roli, jako spíš ve škatulce svého mediálního obrazu posledního zhýralého pardála v Hollywoodu.
Než si pro nás přijde zůstává od začátku až do konce banálním a naprosto předvídatelným filmem; projevuje ovšem přitom jistou uvědomělost, přinejmenším v opakovaných scénkách, kdy se oba hrdinové vyžívají v tom, že dovedou nejenom uhádnout odpověď, ale dokonce i otázku v televizní soutěži Riskuj!.
A úplně stejný postoj zaujímá film i k nám. Prostě předvídá, že dovedeme předvídat. Nenabízí nic jiného než konfrontaci dvou druhů fantazie, jež jsou tolik typické pro americkou (pop)kulturu umřít ubavený k smrti a umřít smířený s tím, že mě ostatní považují za ctnostného.
Nicholson měl už nedávno podstatně lepší film o stáří a smyslu života. Jmenoval se O Schmidtovi a nabídl jeho talentu víc existenciálních poloh. Freeman dokázal svým vědoucně unaveným pohledem říct více téměř v jakémkoli vážnějším snímku, v němž se za posledních dvacet let objevil. Tady už jde jenom o destilát nebo spíš odvar dříve viděného.
Rád bych cynicky označil Než si pro nás přijde za špatný film, protože by si to za svou nulovou invenčnost zasloužil. Jenomže z jistých "objektivních" důvodů to nelze. Všechno tu má vyřešenou motivaci, herci nezklamou a tempo vyprávění se přes handicap důchodcovského tématu nevleče.
Jde o film, který je úspěšný v tom, co si předsevzal. Není nevkusný, hloupý, bez vtipu a končí příjemně dojemným způsobem.
Kritik by se měl sice vzbouřit proti tomu, že by filmy o smrti měly být příjemné, hřejivé, hladivé a vůbec milé. Ale v tomto případě se nevzmůže na víc než odsudek: Je to hezký film. Není krásný a nezanechává hlubší dojem. Než umřete, tak na něj asi zapomenete.
The Bucket List, USA 2008. Režie Rob Reiner, scénář Justin Zackman, kamera Jihn Schwartzman, hudba Marc Shaimen, hrají: Jack Nicholson, Morgan Freeman, 97 minut, distribuce Warner Bros. Česká premiéra 3. dubna 2008.
