Sekýrující divák Čulík píše o tom, jací jsme

Irena Hejdová Irena Hejdová
26. 1. 2008 14:00
Vydavatel Britských listů se pustil do českého filmu

Recenze - Jan Čulík je ve Skotsku působící učitel českých studií a vydavatel oblíbených internetových Britských listů, které tepou zdejší společenskou i politickou scénu s podtitulem "deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví".

Čulík se staví do role novodobého buditele a rozhořčený, nekorektní tón jeho novin nepochybně vnáší do českého mediálního prostoru svým způsobem čerstvý vzduch. Na druhou stranu i jeho lze obvinit z hysterie nebo mělkého pohledu - a obě konstatování platí i pro jeho knihu o české kinematografii.

Bichle Jací jsme si klade za cíl skrze analýzu českých filmů posledních osmnácti let dojít k poznání toho, jaká je současná česká společnost.

Jan Čulík: Jací jsme
Jan Čulík: Jací jsme | Foto: Host

V úvodní teoretické kapitolce přirovnává Čulík svou metodu k psychologické historii filmu, lze prý ji označit i za metodu sociologizující. Velké ambice, ale Čulík na ně záhy zapomene.

Snímky rozebírá v nepřehledně rozčleněných kapitolách a řadí je nejdřív podle období, která reflektují, posléze podle témat nebo typů postav.

Hlavní ale je, že o interpretaci tu vůbec nelze mluvit. Rozbor snímků připomíná více nebo méně podařené synopse, analýze filmové řeči se Čulík zcela vyhýbá. Vizuální stránku hodnotí jen zřídka a v nic neříkajících frázích.

Jistě, bylo by možné i tyhle nedostatky položit na oltář snahy soustředit se na vazbu filmů k české současnosti. Ale ani tady nepřináší autor nic moc objevného.

Otec a syn Svěrákovi měli na festivalu v hlavní soutěži svůj film Vratné lahve. Byl úspěšný i ve Varech - vyhrál divácké hlasování a Zdeněk Svěrák získal zvláštní uznání poroty za scénář.
Otec a syn Svěrákovi měli na festivalu v hlavní soutěži svůj film Vratné lahve. Byl úspěšný i ve Varech - vyhrál divácké hlasování a Zdeněk Svěrák získal zvláštní uznání poroty za scénář. | Foto: Ondřej Besperát

Často upozorňuje na plebejství české kinematografie a nejspíš proto mu jako jeden z nejzajímavějších předmětů "výzkumu" vycházejí komedie Zdeňka Trošky a spol - které podle Čulíka poskytují cenný antropologický materiál.

"...aby našly filmy tohoto typu odezvu u českého publika, musejí k němu hovořit, a předkládaná zábava tak musí mít vazbu na autentickou zkušenost veřejnosti."

S tím asi nelze nesouhlasit, ale co dál? Neotálet a hned označit komedii Slunce, seno, erotika za "pozoruhodně silnou výpověď o nadějích, mentalitě a stavu českého národa začátkem 90. let".

Podobně se to má s často unáhlenými, ale hlavně nerozlišujícími soudy v celé knize. To vůbec neznamená, že by česká kinematografie, která se často těší zvláštní péči domácích médií, nepotřebovala vyhraněné názory.

Ale Čulíkův rozhořčený tón připomíná spíš nadávání diváka, který chce vrátit vstupné. Zlostí se třese, až ztrácí konzistenci i argumenty, ale to mu vůbec nebrání v o to rychlejších názorech.

Laicky působí nadužívání floskulí typu herecký koncert, atmosféra je často zajímavá a filmy nabízejí studii čehosi, nezřídka též zajímavou. Oblíbeným slovem je i pikareskní.

Foto: Aktuálně.cz

Zároveň je Čulík často mírnější než domácí recenzenti. Snad nejhorší teenagerskou komedi Panic je na nic označí za jemnou, mírně ironickou studii o zmatku, dospívání a neohrabaných touhách, zatímco Ondříčkovy Samotáře za "chabý, protože nezáživný pokus zachytit neukotvenost".

Při stejné rychlé reakci bychom hned mohli konstatovat, že tak to dopadlo s celým jeho pokusem zachytit skrze film českou společnost, a skončit.

Některé jeho dílčí postřehy lze sice ocenit, třeba že muži v českém filmu jsou nejčastěji "nepoužitelní, antiheroičtí, nepraktičtí, slabí, a přitom autoritativní".

Rozdílů mezi postavením mužů a žen si vůbec Čulík všímá často a rád, ale označit Román pro ženy nebo dvojdílný erotický opus Playgirls za dílo s feministickým podtextem je už přece jen příliš "sebeukájivé".

Má své oblíbence (vyzdvihuje snímky Ceremoniář, Něžný barbar nebo Konec starých časů) i tvůrce, které zrovna nemusí; vůči Janu Svěrákovi je příliš přísný, ale odmítá vydařený dokument Český sen i ceněné filmy Jana Němce.

Vysledovat v tom jakýsi postoj nelze; ale natolik poblázněné, aby nás Čulíkovy umanutosti bavily a inspirovaly, to zase bohužel není. 

Navíc je paradoxní, že Čulík nabízí pohled zvenčí, ale nepřináší srovnání ani s (domovskou) Británií.

Kniha sice nabízí obsáhlý přehled o české filmové produkci, ale číst kvůli tomu 650 stran se nevyplatí.

Skoro by se chtělo v souvislosti s prezidentskými volbami usoudit, že to dokazuje neschopnost emigrantů nahlédnout domácí témata. Ale takové zobecnění už je moc i na Čulíka.

Jan Čulík: Jací jsme (Česká společnost v hraném filmu devadesátých a nultých let). 654 stran, Host, Brno 2007.

 

Právě se děje

Další zprávy