Z loňského Berlinale si odnesl cenu FIPRESCI a při udílení německých filmových cen byl pak vyhlášen druhým nejlepším snímkem. To téma v Německu rezonuje. Drsňák drtí další mýtus prosperujícího jednotného Německa. Tvrdou cestu berlínského teenagera za slupku multikulturní společnosti.
Ožívá tu atmosféra německého hlavního města a problémy, které Berlínu přináší soužití Němců s tureckými a arabskými přistěhovalci.
Patnáctiletý Michael Polischka se spolu s matkou nuceně přestěhuje do berlínského Neuköllnu poté, co je matčin bývalý přítel z dobré čtvrti vyhodí na ulici.
Dostávají se do městského ghetta obklopeného pulsující dopravou, kde funguje vlastní čas, zákony a rituály. Jeho obyvatelé možná nestrádají fyzicky, ale jsou společensky vyčleněnou a stlačovanou hmotou, ve které na sebe jednotlivé částice fatálně narážejí a některé se shlukují, přesto většinou zůstávají osamělé.
Teenager Michael - který ze začátku rozhodně žádný drsňák není - se s chaotickým prostředím sžívá těžce. Vládne v něm gang tureckých spolužáků pod vedením jistého Errola a arabská drogová mafie. Michael se záhy stává obětí Errolovy šikany ve stylu drsných zábav Jackass.
Všechno paradoxně zastaví až vstup "na šikmou plochu" - respektive do řad kurýrů pracujících pro arabského bosse Hamala. Tady dochází ocenění, tady není jeho nenápadnost na obtíž, ale naopak přímo vyžadována.
Michael postupně v Neuköllnu získá pevnou půdu pod nohama: přes drobnou kriminalitu dobře zapadne do místních struktur, přízeň Arabů mu vynese peníze i ochranu před Errolovou partou. Tady se opravdu stává drsňákem a závěrečná zkouška, kterou to má dokázat, je už opravdu hodně drsná.
Film ale není jen vhledem do berlínského života subkultur a kriminálního polosvěta, který se často rekrutuje z etnických komunit - což film nijak nezakrývá, ale ani nezveličuje. Je to i obraz života té části většinových teenagerů, která má menšinové příjmy.
Michael zdánlivě nevšímavě a odevzdaně bloumá ulicemi, uhýbá pohledem, vztah s tureckou dívkou ze sousedství navazuje pomalu a nesměle. O to víc se pak cítí doma ve své druhé, kriminální identitě.
Jeho svět a svět Neuköllnu dotváří barevné ladění snímku do temných či tlumených tónů, autentičnost podtrhuje i dokumentární kamera, která bloudí odlidštěným prostorem stejně zdánlivě bezcílně jako Michael - i když se možná až moc vyžívá v přeostřování na víc obrazových plánů.
Vydařenost snímku korunují neokázalé herecké výkony: představitele Michaela i jeho matky, další ztracené existence, která právě začíná tloustnout a stárnout.
Silné je závěrečné zjevení vlčího psa, které připomene nedávné podobně magické setkání jelena a Královny. Ale i scény, v nichž se režisérovi Detlevu Buckovi daří se dostat postavám ještě blíž.
Třeba ve zneklidňující feťácké domácnosti, kam Michael nese kokain, či při scéně s vodní dýmkou v holičství, která tak skvěle zobrazuje krátký klid před bouří - tam, kde je bouře prakticky neustále.
Film to všechno zachycuje střídmě, s odstupem, bez poetizování, mentorování i laciného soucitu a vnucování názorů. O to je ale ve výsledku silnější a naléhavější.
Není to kritika ani obhajoba teze multikulturalismu. Je to chirurgicky přesně vedený řez, který následuje po sondě a odkrývá pod povrchem bující nádor s vírou, že by se měl léčit.
A ještě stejně tradiční zvolání, jaké se dává na závěr: i u nás je dost podobných míst a lidí.
Drsňák (Knallhart), Německo 2006. Scénář Zoran Drvenkar a Gregor Tressnow, režie Detlev Buck, hrají David Kross, Jenny Elvers, Erhan Emre a další. 98 minut, distribuce Palace Pictures.
