Režisér, který tento film zakázal kvůli americké invazi do Iráku poslat na Oscary, sice proslul bujarými filmy o leningradských kovbojích, ale jinak se s gustem zaobírá lidmi vyloučenými na okraj společnosti.
Ve filmu Mraky odtáhly sondoval nezaměstnanost, v zatím posledním Muži bez minulosti bezdomovectví a teď trilogii uzavírá tématem osamění ve Světlech v soumraku.
Hrdinou je noční hlídač Koistinen. Kolegové jím pohrdají, ženy se od něj v baru odvracejí a když stojí u dveří na toaletu, tak je jisté, že to bude právě on, koho přimáčknou ke zdi.
Rozjetí vlastní firmy pochopitelně Koistinenovi nevyjde, a tak dál přebývá v temné špeluňce a už ani nedoufá, že bude líp.
Koistinen je zkrátka chudák, proti kterému se obracejí i jeho dobré skutky. Když chce zachránit psa, který je stejně zoufale opuštěný jako on a sedí před putykou, dočká se jen toho, že ho majitelé zvířete zmlátí. Kaurismaki mu hází tolik klacků pod nohy, až to zavání psychofyzickým týráním filmové postavy.
Jednu chvíli se sice zdá, že má i takhle zoufalý hrdina v nevlídném městě šanci žít jinak. To když se seznámí se ženou Mirjou, která ho přiměje vylézt z ulity nemluvného chrobáka na světlo. Vzápětí ho ale kráska zradí a Koistinen je na tom ještě hůř než kdy předtím.
Připomíná existenciálně smutného kovboje, který v hlídačské uniformě bloudí nehostinným světem, s nezbytným oharkem cigarety v koutku úst. I další postavy příběhu jsou zdeptaní a životem ošlehaní jedinci, kteří už nevěří v nic než v to, že jejich vysvobozením bude smrt.
Světla v soumraku sice září temně a zoufale, přesto tu je místo pro humor, jakkoliv svérázný. Třeba právě v tom, jak urputně hází Kaurismaki svého hrdinu z bláta do louže, pak pod okap a nakonec do nejsilnějšího lijáku zkombinovaného pro jistotu s vichřicí.
I Kaurismakiho úsporný a minimalistický režijní styl je tady dotažen ad absurdum, kvůli tomu působí snímek občas až přespříliš chladně, ale možná jen jako svět nahlížený Koistinenovýma očima.
Jednoduchý příběh, dlouhé záběry, dlouhé pohledy do dáli, dlouhé zámlky ve strohých dialozích postav, které "mluví" spíš výrazy ve tvářích. To všechno doplněné táhlou hudbou a písněmi o pláči a slzách - je to tak zoufalé, že občas to až začíná lézt na nervy.
Jediným Koistinenovým spojencem je prodavačka z nočního bufetu kdesi uprostřed sídlištní pustiny. To díky ní v závěru nalezne alespoň kapičku naděje, aspoň trochu světla. Ale venku už dávno padl soumrak...
Světla v soumraku (Laitakaupungin valot), Finsko 2006. Námět, scénář, režie Aki Kaurismaki, kamera Timo Salminen, střih Aki Kaurismaki, hrají Janne Hyytiainen, Maria Jarvenhelmi, Maria Heiskanen a další. 78 minut, distribuce Cinemart.
