Dokument vypráví o stejnojmenném buddhistickém paláci v tibetském hlavním městě Lhasa, památce zapsané na seznamu UNESCO.
Film jako idyla
"Film je více než příběhem o kráse. Pokouší se také zaměřit na obtíže spojené s existencí paláce, na historické a kulturní úspěchy Tibetu a na spojitosti mezi minulostí, přítomností a budoucností celé oblasti," píše se v propagačních materiálech.
Film, v kterém se střídají velmi dovedně naaranžované záběry monumentálního paláce, chce ovšem působit především a hlavně jako idylický obraz této stavby, potažmo celého Tibetu. Odhlíží od složitosti tibetské historie posledních sta let.
Příklad? Hlavní postava filmu, osmdesátiletý buddhistický láma, který v paláci strávil většinu života, prohlásí, že vstup Číny do Tibetu v roce 1950 znamenal pro Tibet osvobození. K tvrzení se pak už nic dalšího během filmu nedodá.
Jaká byla skutečnost? Tibet vyhlásil v roce 1912 po vzniku Čínské republiky nezávislost. "Čína se zmítala permanentně v občanské válce. Když vyhráli v roce 1949 komunisté, rozhodli se, že dostanou pod svou kontrolu tradiční čínská území. Do Tibetu vstoupila vojska a Čína tam deklarovala svou vládu," říká Olga Lomová, sinoložka z pražské filozofické fakulty.
Tibetské špičky vládu přijaly, domnívaly se, že se Čína bude chovat jako v dobách císařství, kdy měl Tibet poměrně nezávislé postavení. Čína ale zasahovala i do samosprávy a víry a v Tibetu začala sílit nespokojenost. V roce 1959 proto vypuklo povstání a Čína zasáhla tvrdě.
Co říká ke zjednodušujícímu tvrzení tibetského lámy samotný režisér Chen Zhen? "Nedá se říct, že by to byl můj názor. K tomu, co hlavní postava nazývá osvobozením, se určitá část stavěla kladně a určitá záporně. Větší část se k tomu stavěla kladně. I v dalajlamově osobním životopise napsaném před třiceti lety je napsáno, že vítá osvobození Tibetu."
Nekonfliktní, přesně vybalancovanou odpověď komentuje Olga Lomová: "Tibet nebyl harmonický svět mnichů, mnoho lidí žilo v bídě. Je pravda, že spousta Tibeťanů mohla být se vstupem v tu chvíli spokojená."
Na politiku se mě neptejte
Čínský režisér přijel na festival jako člen několikačlenné oficiální delegace čínských kulturních pracovníků. Jeho projev ovšem zůstal oficiální, i když jsme seděli pouze s tlumočníkem.
"Neexistuje předpis, co lze ve filmu říct a co ne. My všichni v Číně víme, co můžeme a co nemůžeme říct. Nepociťuji žádný tlak, že by se o něčem mělo mluvit a něčem nemohlo. Necítím se omezován v tom, co bych chtěl tvořit." A jak zní pravidlo, kterým se řídí on sám? "Mám vlastní metodu."
Odpověď komentuje opět sinoložka Lomová: "Všichni umělci jsou organizovaní v uměleckých svazech, jejichž cíle jsou jednoznačné: rozvíjet socialismus. Umělci se navenek samozřejmě tváří, že je možné všechno. A svoboda do jisté míry skutečně existuje, tedy přesněji řečeno v režimu existují skulinky: korupce nebo přátelství s někým důležitým."
Určitý tlak, který na tvůrce působí, ale nakonec Chen Zhen přiznal. V prostředí čínského komunismu to byly překvapivě peníze: "Dostal jsem ten film za úkol, splnil jsem zadání od zaměstnavatele. Natáčet dokumentární film není v Číně jednoduché z ekonomických důvodů. Investice nejsou ze soukromého sektoru tak výrazné jako třeba do historických filmů. V podstatě bych mohl točit, co bych chtěl, ale ve skutečnosti musím počkat na objednávku, protože teprve tehdy dostanu zaplaceno na projekt."
Na mnoho otázek nepřišla odpověď vůbec. Ať už šlo o to, jak se v Číně filmy financují, která témata mají větší šanci uspět, nebo o to, jestli musejí filmy projít schvalovacím procesem, odpověď přicházela jen jedna: "Nejsem politik, ptejte se mě na film." Nakonec se režisér omluvil a ještě před skončením rozhovoru odešel.
Film Potala je příkladem toho, jak profesionálně lze splnit zakázku zaměstnavatele. Problém? Zaměstnavatelem je tyranská diktatura.
