Během let si malířský solitér vytvořil specifický a snadno rozpoznatelný styl, který se stal něčím jeho osobní značkou; přesto na tomto místě neustrnul. I když neprochází křečovitým skokovým vývojem, jeho umění se jasně proměňuje, přičemž je zřetelně podmíněné především samo sebou.
Mědílek (1954) patří mezi ty, kteří při tvorbě podstupují ten stále méně populární a zdlouhavý přístup charakteristický tím, co se dá velmi nekonkrétně, nicméně přesně nazvat prací (intelektuální i fyzickou) a snahou o harmonickou dokonalost.
Nespoléhá na postmoderní kompilace, vnější efekty, stylové experimentování nebo výrazné exprese jakéhokoli typu. Naopak stopu jeho štětce často ani nenaleznete, geometrizující kompozice je typická klidnou vyvážeností a kolorit jeho obrazů povstává ze "špinavých" barev země.
Ani tematicky zdálo by se není příliš vynalézavý. Ale tady je jeden z hlavních kamenů úrazu. Přestože jsou jeho obrazy mysli srozumitelné, člověk se při nich musí spoléhat na svou zkušenost, protože Mědílkova plátna mají hraniční charakter. Jsou to v podstatě geometrické kompozice, ovšem vyabstrahované až na dřeň z reálného předobrazu.
Mědílek kombinuje formální odkaz klasické moderny a citlivost, která je typická pro místní prostředí. Chtělo by se říct, že je to abstraktní malíř a jedním dechem s tím i krajinář - protože právě krajina je to, co se u Mědílka skrývá pod povrchem. Krajina nebo interiér, jinými slovy krajina pokoje. Obojí kultivované, kulturní, důvěrně známé, ohoblované civilizací do pěstěné podoby.
Na jeho právě probíhající výstavě s názvem "Vně-uvnitř týž bod" v pražské galerii Havelka najdete necelé dvě desítky pláten z poslední doby. Jak název naznačuje exteriérů i interiérů. Vně a uvnitř je obecně vzato základní prostorové rozlišení. Bod je zástupný útvar, od kterého se ale většinou prostorotvorné vztahy odvíjejí. Je těžké se dohadovat, co jím měl Mědílek opravdu na mysli.
Vzhledem k tomu, že jeho "vně" i "uvnitř" je konstruováno na podobných základech, může jít o jakousi základní stavební jednotku Mědílkova dvojjediného abstrahujícího světa, který je de facto stejné podstaty. Nabízí se ale i další řešení. Je zvláštní, že jeho prostory jsou utvářené člověkem a pro člověka, ale lidi na nich nenajdete.
I když se může zdát, že jsou absolutně vyprázdněné, pravda to úplně být nemusí. Pohled z okénka letadla také zabstraktní krajinu a dodá jí jinou dimenzi a širší souvislosti; ale to neznamená, že v ní všechny ty "malé" konkrétnosti opravdu nejsou.
Jestliže se členitý terén na Mědílkových obrazech obrátil v pravidelné čisté plochy, postava někde u horizontu se pravděpodobně mohla změnit právě v bezrozměrný bod. - podobně jako člověk, který je v místnosti, sám sebe v podstatě vnímá jen jako jakési nehmotné abstraktní já.
Mědílkovo umění je možná na první pohled prosté, ale rozhodně není jednoduché. Jeho obrazy mají kontemplativní charakter, jsou čisté, zvláštním způsobem pokorné. Jejich estetická harmonie neotupuje, ale jitří pozornost a otevírá zadní vrátka pro širší vnímání. Je to zajímavá alternativa současné většinové produkce. Není se čemu divit, že si získávají respekt napříč generacemi.
Jiří Mědílek: Vně - uvnitř týž bod, Galerie Havelka, Praha. Výstava trvá do 28. února.
