Praha - "Původně jsem chtěla napsat knihu reportáží, ale potom jsem v Brazílii poznala krajany, které jsem učila česky. A oni mi vyprávěli nějaké neuvěřitelné historky, které mi přišla hrozná škoda nezachytit," říká Markéta Pilátová hispanistka, novinářka, překladatelka a teď už také autorka románu Žluté oči vedou domů.
O tom, že její rozhodnutí bylo správné, svědčí nejen nominace na objev roku v soutěži Magnesia Litera, ale i zájem v zahraničí. Chystá se překlad do portugalštiny a němčiny.
"Zachycování historek mě nesmírně uspokojovalo, ale pak jsem všechny ty příběhy přepracovala. A nakonec vznikla historie na motivy krajanů, kteří se vrátili, ale i nevrátili, přestože se vrátit mohou," říká Pilátová.
Podle ní se jedná o část české historie, o které se zvláštním způsobem mlčí. "Tito lidé mají v Praze majetek, kamarády, příbuzné. Ale vrátit se nedokážou, protože ta místa, kam by se mohli vrátit, už jsou jiná a oni se na nich necítí dobře," vysvětluje autorka knihy, jejímž hlavním motivem je hledání domova.
Román má několik proplétajících se linií. Hlavními hrdinkami jsou čtyři ženy, které se setkají v Praze: dvě mladé Čechobrazilky, jedna starší Brazilka a jedna Češka.
Mladé ženy si přijíždějí ujasnit život, Brazilka tu hledá Češku, s níž si její mrtvý manžel léta dopisoval.
"Inspirovala mě k tomu Brazilka, která ke mně přišla na hodinu češtiny s tím, že si chce přečíst dopisy, které si její manžel vyměňoval se ženou v Česku. Říkala, že se to musí naučit, protože to jsou milostné dopisy, takže je nemůže dát přeložit žádné překladatelce v Sao Paulu, protože by ji všichni hrozně pomlouvali."
Ženy nakonec zjistí, že muž jejich života pracoval jako dvojitý špion a obě ke své práci využíval. "Ač je to až románové, právě postava špiona Jaromíra vycházela ze skutečné osoby - její osud byl ještě absurdnější," říká Pilátová.
V závěru knihy nastává velká rošáda. Čechobrazilky se vrací do Brazílie, ale jedna se vrací zpět do Prahy, kde žije muž, s nímž chce zůstat. Kvůli Čechovi zůstává i Brazilka, naopak Češka hledá na stará kolena štěstí v Brazílii.
S neukotveností se pomocí knihy vyrovnávala i autorka. "Myslela jsem, že budu takový Jack Kerouac, potulná reportérka. Zjistila jsem ale, že to navždycky takhle nechci," svěřila se na při autorském čtení, které probíhá v rámci prezentace titulů nominovaných na Magnesie.
Úryvky z knihy prokládala nástinem děje a situací, které ji vedly k jednotlivým motivům. Třeba sociální rozdíly. "Pro Čecha jsou úplně nepředstavitelné, krajané je vůbec nevnímají. Třeba slumy Sao Paulem prorůstají jako rakovina. Nejsou jen na okraji, ale obrovský slum je třeba vedle hlavního náměstí nebo luxusního nákupního centra," popisuje.
Z hodnocení poroty:
Postavy prózy vesměs náleží k česko-brazilské komunitě, již autorka poznala za dvouletého pracovního pobytu v Brazílii; jejich příběhy se odvíjejí mezi Prahou, Sao Paulem i odlehlou brazilskou divočinou. Vyprávění strhuje exotickým koloritem, množstvím přírodních, kulturních i sociálních reálií vzdáleného kontinentu. Tyto reálie jsou zároveň ústrojně zapojeny do jednotlivých vypravěčských monologů a podřízeny stěžejnímu tématu prózy: hledání vlastní identity v dialogu mužského a ženského vidění světa, v konfrontaci odlišných generací a kultur."Když jsem se s nimi o tom chtěla bavit, koukali na mě jako na komunistku. Krajané jsou hodně obezřetní vůči všemu, co z Čech přichází - a někteří z nich nás všechny mají za komunisty. Přesvědčovala jsem je, že nejsem komunista, ale oponovali, že jsem v komunismu vyrostla a komunisté tak dobře vymývali mozky, že jsou všichni komunisti."
Příběhy provází ještě zjevování mladé cikánky, která měla zvláštní žluté oči. Z této dějové roviny, která se odehrává v koncentračním táboře za druhé světové války, je odvozen název knihy.
"Jednou jsem jela na reportáž s Romy, jejichž příbuzní zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Jedna rodina mi vyprávěla o příbuzné, která se zachránila díky své kráse a tomu, že byla spoustě esesáků po vůli, za to pak dostávala jídlo. "
Na autorské čtení do pražského knihkupectví se Markéta Pilátová dostavila za doprovodu psa Nanuky, který je prý dalším důkazem pátrání po domově. "Přivezla jsem si ji ze Sao Paula, kde jsem ji našla na ulici," vysvětluje autorka. Zachránila ji tak před osudem většiny brazilských toulavých psů.
"V Brazílii neexistují běžné útulky pro psy jako u nás a psů je na ulici mnohem víc. Po určitém čase přijede auto, psi se pochytají a v útulcích zůstávají jen několik dnů, pak se zabíjejí," říká Pilátová a dodává: "Taky jsem se díky ní necítila tak zranitelná na ulicích Sao Paula, kde jsou častá přepadení."
