Legenda o vzniku Rolling Stones
Dobývání Británie
Dobývání Ameriky
Dobytí zbytku světa
Konec šedesátek v drogovém rauši
Památná vystoupení roku 69
Drogový i tvůrčí vrchol
Sklízení zásluh
Převážně koncertní kapela
Výročí padesáti let

Dnes už klasický příběh z rockových učebnic začíná začátkem šedesátých let, kdy se bývalí spolužáci ze základní školy Mick Jagger a Keith Richards potkávají na vlakovém nádraží ve městě Dartford. Oba míří na londýnskou univerzitu, Richards na uměleckou Sidcup Art College, Jagger na prestižní ekonomku London School of Economics. Ve vinylech Chucka Berryho a Muddyho Waterse, které si Jagger veze s sebou, oba nacházejí po letech společný zájem, zapomenuté přátelství se obnovuje a vede až k založení společné kapely v roce 1962. Do ní přibírají ještě kytaristu Briana Jonese, pianistu Iana Stewarta, bubeníka Tonyho Chapmana a basáka Dicka Taylora.

Název skupiny The Rolling Stones údajně vzniká během rozhovoru s redakcí časopisu Jazz News. Během telefonátu před Jonesem ležela jedna z desek Muddyho Waterse se skladbou Rollin' Stone a když padla otázka na jméno kapely, Jonesův zrak se upřel právě na ni.

Svůj první koncert kapela pojmenovaná The Rollin' Stones odehrála 12. července 1962 v jednom z dnes kultovních britských klubů Marquee. Začátkem následujícího roku už skupina brázdí řadu londýnských klubů a jejím manažerem se stává teprve devatenáctiletý Andrew Oldham, který Richardse s Jaggerem později přemluví, aby začali psát své vlastní skladby. V létě 63 jim ale teprve pozmění název na dnešní The Rolling Stones a pod ním skupina vydává svůj první singl Come On, cover verzi oblíbené skladby Chucka Berryho.

Ten se vyšplhá až na 21. příčku v tehdejším singlovém žebříčku a otevírá ,,Stounům" kluby i mimo domovský Londýn. Dostane se dokonce i na vlny rozhlasové stanice Radio Luxemburg a slyšet ji tak mohla celá Evropa, včetně socialistického Československa.

Debutová deska vychází v roce 1964 po vydání úspěšného EP, obě jsou titulovány prostě The Rolling Stones. Dlouhohrající debut se stává okamžitě hitem, přestože se jedná převážně o sbírku cover verzí, a v čele britské prodejní hitparády se udrží jedenáct týdnů. Americká verze desky vychází o několik týdnů později, je příznačně nazvaná England's Newest Hit Makers (noví angličtí tvůrci hitů) a vyšplhá se až na jedenáctou příčku mezi nejprodávanějšími deskami.

Na druhé desce opět nazvané jednoduše The Rolling Stones No. 2 (a Americe v pořadí již třetí, vydanou s trochu jiným tracklistem a pod názvem The Rolling Stones, Now!) se tvůrčí duo stále Jagger-Richards stále teprve ustaluje a vlastní skladby jsou naředěny řadou coverů.

V červnu 1965 ale vydávají ultimátní hitovku (I Can't Get No) Satisfaction, která se stává celosvětovým číslem jedna. V podobném duchu pokračuje i následující deska Out of Our Heads - v Británii prodejní dvojka, v Americe jednička. A další nahrávka Aftermath vydaná o rok později už je čistě autorská a daří se jí podobně, tentokrát je britskou jedničkou a americkou dvojkou.

Série článků v časopise News of the World nazvaná ,,Popové hvězdy a drogy: pravda, která vás šokuje" poprvé odhaluje problém, s nímž se kapela bude ještě dlouho potýkat. LSD, hašiš, marihuana, několik policejních zadržení a následných propuštění nakonec vyústí v zoufalou situaci Briana Jonese. Ten při nahrávání sedmé (v Americe deváté) desky Beggars Banquet už takřka nemůže chodit a kvůli užívání drog nedostane americké vízum.

Tím padá zámořské turné a Jones je v roce 1969 z kapely odejit. Odchází sice s prohlášením, že se do kapely může kdykoliv vrátit, málokdo mu ale v tomto věří. Měsíc po odchodu je Jones nalezen utopený ve svém zahradním bazénu. Podle Jaggera prostě: ,,Neměl na to, aby vedl takový způsob života."

Dva dny po Jonesově smrti mu kapela vzdala poctu v londýnském Hyde Parku. Vstup na koncert byl zdarma a pravděpodobně i proto dorazilo na 150 tisíc návštěvníků. Nástup na pódium moderátor Sam Cutler uvedl slovy: ,,Dámy a pánové, nejlepší rock'n'rollová kapela na světě," a tato nálepka Stounům zůstala dodnes.

Když se slavné kapele nedostalo pozvání na legendární Woodstock, rozhodla se uspořádat vlastní megaakci na závodním okruhu v Altamontu. Jako ochranku si najali nechvalně proslulý motorkářský gang Hells Angels, díky nimž skončil jeden fanoušek ubodaný k smrti.

První deskou, která se stala prodejní jedničkou na ostrovech i v zámoří, se stala devátá (americká jedenáctá) řadovka Sticky Fingers a to přesto nebo možná právě díky tomu, že kapelu zachytilo v poměrně nejistém rozpoložení. Zčásti dříve nepoužité nebo předělané skladby se do jedné zmiňují o drogách a zvláštní únava s nezapíranou obsesí narkotiky jako by na několik let dopředu určilo, že za závislost není třeba se v rockovém světě stydět. Jako první navíc vyšlo na vlastním labelu Rolling Stone Records.

V mizerných náladách se pak babrá i následující Exile od Main St. z roku 72 a tento dvojblok je všeobecně považován za tvůrčí vrchol legendární kapely. Pokračuje s nimi ale i drogová horečka a až poté, co je Richards souzen za pašování drog do Kanady, se odhodlá skoncovat s heroinem.

V osmdesátých letech se vztahy tvůrčí dvojice Richards-Jagger zhoršují a dokonce se spekuluje o možném konci The Rolling Stones. Jagger se věnuje více sólové tvorbě a samolibě odmítá vyjet na podporu rozporuplně přijatého alba Dirty Works. Komerčně i kvalitativně tak vynikají hlavně desky z konce sedmdesátých let Some Girls a Emotional Rescue, díky nimž se kapela zbaví nálepky bizarních stárnoucích rockerů, kteří v kontextu vznikající punkové scény působí trochu směšně.

V osmdesátých letech se jim ale začne postupně vracet nejprve s Grammy za celoživotní přínos z roku 85 a definitivně s uvedením do Rokenrolové síně slávy v roce 1989.

V listopadu roku 1994 se Rolling Stones stávají první velkou kapelou, která streamuje svůj koncert přes internet. Tento krok je ale pro celá devadesátá léta symbolický. Kapela už žije tak trochu z nostalgie a nemá příliš potřebu vydávat nové desky. Obě studiové nahrávky Voodoo Lounge a Bridges to Babylon jsou sice přijaty velmi pozitivně, Stouni už ale žijí především z megalomanských koncertů.

V novém tisíciletí pak vydali dosud pouze jedinou nahrávku A Bigger Bang v roce 2005.

Na 12. července 2012 připadá výročí padesáti let od prvního koncertu Stounů a společně s ním lehce pozměnili své trademarkové logo s vypláznutým jazykem. Došlo ale pouze ke kosmetickému obohacení o číslovku padesát. Výroční turné se kvůli zdravotnímu stavu Keitha Richardse uskuteční pravděpodobně až v příštím roce.

O něco zajímavější jsou ale zprávy o chystaném studiovém albu, na němž by Rolling Stones měli spolupracovat s producentem Jackem Whitem - tedy jednou z posledních osob, která hájí čest přímočarého rocku v novém tisíciletí.