Analytik: Naříkání na silnou měnu nemá logiku

Jaroslav Brychta, X-Trade Brokers
9. 10. 2009 16:00
Události na finančních trzích pohledem analytika
Foto: Reuters

Pohledem analytika - Americký dolar se v minulém měsíci dostal opět po delší době pod prodejní tlak a začal se propadat ke většině světových měn. Jen k euru se například dostal na své roční minimum, zatímco na páru s japonským jenem klesl až na dosah svého čtrnáctiletého minima.

Reakce na tento vývoj na sebe nenechala dlouho čekat. Například prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet mluvil o "extrémní důležitosti" silné americké měny pro stabilitu světové ekonomiky. Takto většinou reaguje v situaci, kdy je znepokojen posilováním evropské měny. 

Ještě hlasitěji proti oslabujícímu dolaru vystoupili někteří japonští politici. Například ministr financí Hirohisa Fujii obchodníkům připomněl, že nedávné zpevnění japonské měny proti dolaru bylo až příliš silné a ministerstvo financí může začít jednat. Slovem jednat přitom nemyslel nic jiného než intervenci ve prospěch oslabení japonské měny.

Nespokojenost z vývoje české měny zněla v tomto týdnu také z úst šéfa České národní banky Zdeňka Tůmy, který pohrozil koruně intervencí. 

Zvláštní zvyk

Stalo se zvláštním zvykem, že zpevnění domácí měny bývá vnímáno ekonomy i širokou veřejností jako negativní faktor, na který domácí politici i centrální bankéři častokrát reagují podrážděně. Slabší měna je údajně prospěšná, protože pomáhá domácím exportérům, kteří dávají lidem práci. Silnější měna jim naopak práci bere.

O tom, jak oblíbený tento názor je, svědčí i současná hospodářská politika některých zemí, která je právě na oslabování měny a snaze pomoci exportérům postavena. Řada ekonomů pak těmto praktikám přikyvuje a poukazuje na jejich údajné úspěchy.

Čínské svetry a americké mobily

Vezměme zjednodušený příklad Spojených států a Číny, které mezi sebou obchodují se svetry a mobilními telefony. Čína je výrobcem svetrů, zatímco USA vyrábí mobilní telefony. Směnný poměr mezi svetry a mobilními telefony je 20:1, tj. chce-li Čína získat jeden telefon, musí do USA vyvézt 20 svetrů.

Čínští politici se náhle rozhodnou, že začnou podporovat výrobce svetrů, a to prostřednictvím inflace a následného oslabení kurzu měny. Proto zvýší peněžní nabídku v ekonomice dvojnásobně (pro jednoduchost), aby kurz čínské měny klesl proti dolaru o polovinu.

V momentě, kdy tak učiní, poptávka po čínských svetrech dramaticky vzroste, výrobci svetrů začnou rozšiřovat kapacity a zvyšovat zaměstnanost. Pravý opak nastane v USA, kde se američtí výrobci svetrů dostanou do problémů. Jak se ale tato situace promítne do zahraničního obchodu? Spojené státy nyní za stejný mobilní telefon od Číny nedostanou 20, ale 40 svetrů.

Čínští politici se tak domácí ekonomice rozhodli "pomoci" tím způsobem, že dobrovolně za stejný mobilní telefon platí dvojnásobně vyšší cenu. Namísto přirozené snahy každého racionálně uvažujícího jedince dostat co největší objem zboží za co nejmenší cenu činí tedy pravý opak. Pokud by před devalvací čínské měny platily americké domácnosti za svetr deset dolarů, po devalvaci by to bylo již pouze pět dolarů. Americké domácnosti by tak nakupovaly každý svetr se slevou pěti dolarů a jejich kupní síla by vzrostla, protože by s ušetřenými pěti dolary mohli nakupovat další zboží.

Je sice pravdou, že by krátkodobě zaměstnanost v USA klesla. Druhou stranou mince je však skutečnost, že ušetřených pět dolarů na svetr by americké domácnosti utratily za jiné zboží a tím zvýšily zaměstnanost v jiných sektorech ekonomiky. Propuštění dělníci v továrnách na svetry by po čase zaplnili nově vytvořená pracovní místa, která by navíc byla vytvořena v oborech s větší produktivitou.

Jak je to možné? Americké domácnosti by totiž mohly snadněji naplnit svou potřebu po teplém oblečení a vynakládaly by více finančních prostředků na nákup ostatního zboží, které uspokojuje méně naléhavé potřeby. Takovým zbožím jsou například pračky, televizory, mobilní telefony a podobně.

V Číně by byla situace odlišná. Čínští výrobci svetrů by se díky inflaci dočkali výrazného nárůstu tržeb. Měli by tak k dispozici více domácí měny a mohli nakoupit více domácích výrobků.

Více peněz v ekonomice by však začalo působit na růst cen. Zatímco exportéři by na inflaci vydělali, běžné domácnosti, kterým nejdříve rostou ceny, a až potom mzdy, by byly těmi, kteří ponesou její náklady a reálně zchudnou. 

Celkové bohatství ve společnosti by se proto nezvýšilo, ale pouze přerozdělilo od domácností k exportérům, které se vláda snažila podpořit. V ekonomice by sice existovala vyšší zaměstnanost, plody dodatečné práce by však nesklízely čínské, ale americké domácnosti. Růst čínské zaměstnanosti by byl totiž důsledkem toho, že se čínští politici rozhodli dát dodatečných 20 svetrů Spojeným státům zcela zdarma. 

Sečteno a podtrženo. Byla by to americká ekonomika, která by na umělém oslabení čínské měny vydělala, a nikoliv čínská. Dobrovolně vyměňovat více zboží za méně není politikou hodnou racionálně uvažujících jednotlivců, kteří se snaží zvýšit svůj blahobyt, ale politických autorit a ekonomických plánovačů, kteří v lepším případě nejsou schopni dovodit důsledky svého jednání. V horším pak jednají záměrně, aby zvýhodnili určitou skupinu obyvatel před jinou.

Dobrá, nikoli špatná zpráva

Silná měna je tedy dobrou, nikoli špatnou zprávou pro ekonomiku. Důkazem toho, jak zmateni z této problematiky politici a mnozí ekonomové jsou, mohou být například současné vztahy mezi Čínou a USA. Zatímco Čína drží domácí měnu vůči dolaru výrazně podhodnocenou, vláda Spojených států proti této politice neustále protestuje. Měla by čínským politikům naopak děkovat, protože čím slabší čínská měna bude, tím více zboží se do Spojených států doveze "zdarma".

Naříkání centrálních bankéřů a politiků na silnou měnu, případně jakákoli hospodářská politika postavená na záměrném oslabování domácí měny, v sobě nemá špetku ekonomické logiky. Některé centrální banky sice připouštějí postupné zpevňování měny, jejich častým argumentem ve prospěch intervence je ale zabránění příliš razantním kurzovým výkyvům.

Ani tento argument však neobstojí. Stejně jako se centrální banky snaží bojovat s inflací, kterou samy způsobují, snaží se i v tomto případě vystupovat proti něčemu, jehož primárním zdrojem jsou právě ony a jejich měnová politika.

Foto: Aktuálně.cz
Jaroslav Brychta
autor je analytikem společnosti X-Trade Brokers
 

Právě se děje

Další zprávy