Spojení "finanční krize" se od roku 2007 zařadilo mezi nejpoužívanější výrazy ekonomů, podnikatelů i novinářů. Toto téma přitom není v Evropě ani ve světě žádnou novinkou. Jen za posledních dvacet let se "sled krizí" prakticky nezastavil.

Ty nejvýznamnější krize - či přesněji řečeno recese - si připomeneme v následujícím přehledu. Finanční propady měly nejčastěji podobu bankovní nebo měnové krize.

Samotný ekonomický pokles lze podle profesora Barryho J. Eichengreena definovat třeba takto: "Krize jsou pro finanční systém totéž, co infarkt pro člověka. Nejdůležitější orgány začnou fungovat nevypočitatelně, v extrémních případech selhají úplně. Díky tomu se ve zbytku organismu přeruší oběh krve, v případě finančního systému se jedná o úvěry. Pokud je atak méně závažný a pacient zdravý, může se plně zotavit. Atak v tomto případě znamená signál, že je třeba změnit životní styl."

Od problémů Evropského měnového systému (ERM) letos uplyne dvacet let. Nejčastěji se tato krize spojuje s útokem George Sorose na britskou libru. Na počátku ale stály ekonomické problémy Německa, které tehdy trpělo vysokou inflací. Na tu Bundesbank zareagovala zvyšováním úrokových sazeb, což přilákalo investory z celé Evropy právě do sem.

V dalších zemích ERM, jejichž měny byly navzájem zafixované, se tedy začal zvyšovat tlak na oslabení měny (byla po ní menší poptávka). To se projevilo především ve Velké Británii. Krize vyvrcholila v září 1992, když šéf německé centrální banky de facto vyslal signál, že Německo Británii v případě problémů nepodrží. Na to zareagovali obchodníci, kteří se začali zbavovat libry - obří částku prodal především americký finančník maďarského původu George Soros.

Bank of England se pustila do intervencí a odkoupila miliony liber. Kromě toho během jediného dne zvedla úrokové sazby z 10 na 15 procent, nezájem trhu však trval. Následně tedy Británie ERM opustila a její měna vůči marce i dolaru devalvovala.

Bankovní krizi se nevyhnul ani současný premiant EU. K propadu ve Švédsku došlo v letech 1991 až 1993 poté, co výrazně padly překážky pro získání úvěru. Netrvalo dlouho a zadlužení domácností i firem vzrostlo. Ekonomické subjekty si půjčovaly hlavně na nákup nemovitostí, takže zanedlouho měla země co do činění se stavebním boomem a realitní bublinou.

Komerční banky mezi sebou soupeřily o klienty snižováním úrokových sazeb. Ty však zároveň v Německu kvůli vysoké inflaci rostly, a jelikož byla švédská koruna tehdy součástí ERM, začala se země brzy potýkat s odlivem investorů a tlakem na to, aby sazby přizpůsobila.

Stejně jako Británie se Švédsko navíc dočkalo spekulativních útoků na svou měnu, kterým se snažilo zabránit zvyšováním sazeb. Na krátkou dobu vzrostla výpůjční sazba přes noc dokonce na 500 procent. "Snaha udržet pevný kurz přilákala zahraniční pozornost. Žádná země do té doby neukázala tolik odhodlání," uvádí Evropská komise. Záměr se tamní centrální bance však nakonec stejně nepodařil.

Krize se pak projevila "klasicky". Bankroty, pokles investic, nezaměstnanost vyšší než během deprese ve třicátých letech. Lidé se zbavovali nemovitostí, které nezvládali platit. Následné oživení trvalo dalších deset let.

Švédsko lze však považovat za příklad země, která se z červených čísel dostala - vládní dluh se například mezi lety 1995 až 2011 snížil ze 72,8 na 38,4 procenta HDP. Podle Evropské komise se tak stalo především proto, že se jak vláda, tak opozice shodly na úsporných opatřeních.

Následně začal veřejný sektor privatizovat svůj majetek, snižovaly se daně, které podpořily podnikání, kromě toho stát výrazně šetřil.

Kabinet také hned poté, co se začala nejistota na trhu projevovat, jasně deklaroval, že se zaručí za všechny vklady - což podpořilo ochotu zahraničních investorů Švédsku dále půjčovat.

Mexiko zasáhla finanční krize v roce 1994 - po třech letech zdánlivé ekonomické prosperity, která byla narušována "pouze" vysokou mírou nerovnosti či nafukujícím se objemem špatných úvěrů.

Přesto ale trh na počátku devadesátých let Mexiku věřil, což vedlo k obrovskému přílivu investicí. "Tento systém funguje tak dlouho, dokud požívá centrální banka dostatečnou důvěryhodnost. Ta však postupně podlehla politickým tlakům a umožnila během roku 1994 výraznou měnovou expanzi," uvádí ve své studii Petr Musílek, který vyučuje na Vysoké škole ekonomické.

Tak jako Velká Británie doplatilo i Mexiko na odliv investorů, tentokrát do sousedních Spojených států.

Za nedůvěru zahraničních trhů přitom kromě rostoucí úvěrové bubliny mohl také například atentát na jednoho z prezidentských kandidátů nebo ozbrojené povstání na protest proti vstupu do Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA). Na radu Mezinárodního měnového fondu země devalvovala své peso o 15 procent, odliv zahraničního kapitálu však pokračoval.

V konečném důsledku měna vůči dolaru znehodnotila o více než sedmdesát procent, uvádí Mezinárodní měnový fond ve své analýze. Podle organizace GAO (vládního účetního úřadu v USA) přitom vše mohlo dopadnout lépe, kdyby země udržování pevného kurzu vůči dolaru zbytečně neprotahovala.

Jihovýchodní Asii zasáhla krize roku 1997. Nejvíce zasažené byly Thajsko, kde recese také odstartovala, dále potom Malajsie, Indonésie, Filipíny a Jižní Korea.

"Co se týká tempa růstu a zvyšování životní úrovně, země jihovýchodní Asie stály v čele rychle rozvíjejících se trhů. Vzhledem k jejich striktní hospodářské politice a vysoké míře úspor se staly vzorem pro mnohé další," komentuje ekonom Eshan Karunatilleka. Právě zmíněný úspěch ale podle něj způsobil, že finančníci podcenili ekonomické slabiny tohoto regionu.

Jednou z hlavních příčin propadu zemí, které díky svému rychlému růstu dostaly v devadesátých letech přízvisko asijští tygři, se stala závislost na kapitálu z ciziny. Obchodníci čekali další růst, důvěru posilovala také skutečnost, že jednotlivé místní měny byly pevně navázané na dolar.

Jednalo se ovšem o klasickou bublinu, která se projevila růstem úrokových sazeb a realitní expanzí, a tudíž dalším přílivem investic.

Poté, co se do problémů dostalo Mexiko, expanze skončila a podnikatelé začali region opouštět. Následoval známý scénář. Pokles úrokových sazeb, přechod na plovoucí kurz a následné znehodnocení měn až na polovinu původní hodnoty.

Stejně jako Mexiko se "tygři" dočkali finanční injekce od Mezinárodního měnového fondu. Pomoc byla podmíněna provedením zásadních reforem tamních ekonomik.

Do Ruska se finanční krize přelila z Asie a naplno vypukla v srpnu 1998.

Země se již dříve potýkala s vysokým rozpočtovým schodkem, inflací či nestabilitou bankovního sektoru.

Po vypuknutí asijských problémů navíc klesla poptávka po ruské ropě a zemním plynu, na jejichž vývozu tamní trh významně závisí (v roce 1998 se tyto komodity podílely na 43 procentech národního exportu).

Stejně jako další měny byl přitom rubl tehdy navázán na dolar. Poté, co začal být patrný tlak na oslabení ruské měny, se tamní banka pustila do skupování rublů, což ji stálo více než polovinu devízových rezerv.

Devalvaci se země ale přesto nevyhnula, což kromě zdražení dovozu vedlo ke zvýšení nezaměstnanosti, krachu malých podniků a rozevírání nůžek ve společnosti.

"Hlavní příčinou krize se stala neschopnost vlády vyřešit hospodářskou nerovnováhu," myslí si americký ekonom William H. Cooper. Oslabení důvěry investorů nestabilitu trhu podle něj pouze poodhalilo.

Cooper připomíná, že v Rusku tehdy existovalo na 200 druhů různých daní, což vytvořilo nepřehledný systém ideální pro úniky, zatímco vláda pravidelně dostávala méně, než si naplánovala.

Z Ruska se krize přesunula do největší ekonomiky Jižní Ameriky, kde recese nastala v roce 1999. Jak se ruský pokles v Brazílii projevil?

Po krizi v Asii a Rusku investoři začali opouštět rozvíjející se trhy, které přitom byly na přílivu zahraničních peněz značně závislé.

"Finanční krizi v jihovýchodní Asii Brazílie přečkala, poté co selhalo Rusko, ale zachvátila investory panika," komentuje ekonom Mike Evangelist.

Země sice získala od Mezinárodního měnového fondu přes 40 miliard dolarů, jelikož se jí ovšem ozdravit ekonomiku nedařilo, odchod investorů pokračoval. Nakonec Brazílie musela - stejně jako ostatní země postižené krizí - devalvovat měnu.

Bankovní problémy se v Argentině objevily již v roce 1995, kdy střadatelé začali stahovat vklady z tuzemských bank. Vládě se povedlo začínající krizi zažehnat, zemi však dále trápila ekonomická nerovnováha.

Skutečná krize udeřila koncem devadesátých let, kdy začal dolar posilovat. Jelikož na něj bylo peso navázané, zdražovalo též. To vedlo k nárůstu cen vyváženého zboží, a tedy k poklesu exportu, stejně tak ke zpomalení přílivu zahraničního kapitálu.

Argentina se jako jiné země devalvaci dlouho bránila - obávala se hyperinflace. Stejně jako Maďaři v roce 2008 měla navíc řada Argentinců úvěr v cizí měně (konkrétně v dolarech), což by znamenalo rostoucí zadlužení a prohlubování sociální nestability.

Udržování fixního kurzu se ale ukázalo jako ještě náročnější. Přestože si tamní vláda několikrát půjčila od MMF, důvěra investorů se nezvyšovala, právě naopak. K zavedení plovoucího kurzu se vláda odhodlala až v roce 2002, poté, co jí MMF odmítl poskytnout další půjčky a země tak prakticky zbankrotovala.

Ekonomické krizi se v devadesátých letech nevyhnulo ani Česko. Koruna byla od ledna 1993 navázaná z 65 procent na německou marku a z 35 procent na dolar.

Stejně jako u jiných zemí s fixním kurzem se ale u nás prohluboval deficit obchodní bilance (dovoz z ciziny byl vyšší než vývoz), což vedlo k růstu úrokových sazeb.

Jelikož Česko začalo pociťovat recesi, přijala vláda na jaře 1997 úsporné balíčky, pokles ekonomiky ale pokračoval - kvůli vysokým sazbám se totiž dramaticky zhoršil přístup firem k úvěrům. To vedlo ke snižování důvěry investorů, kteří se začali koruny zbavovat. Následovalo zvýšení úrokových sazeb, a to ze 14 na 50 procent, následně pak na 500 procent.

Navzdory záchranným pokusům vlády se ale Česko odchodu z režimu fixního kurzu a následné devalvaci nevyhnulo. Vůči marce pak koruna oslabila o deset, vůči dolaru o dvanáct procent.

Pokles v Japonsku trvá již dvacet let a mnozí ekonomové varují, že Evropu čeká podobně "ztracené období".

O japonské krizi se hovoří od roku 1991. Její prvotní průběh nápadně připomíná zprávy z amerického tisku po roce 2007. Úvěrová bublina. Nezajištěné půjčky, problémy se splácením, zamrznutí investic a vleklá recese. Stavební boom - na počátku 90. let se zvýšila cena aktiv, zvláště půdy a nemovitostí, a lidé je masivně kupovali.

Vláda pochopitelně vypracovala různé záchranné programy. Jednalo se například o balíček Emergency stop-gap nebo Overall eonomic-measures program. Jejich součástí byly vládní škrty, daňové úlevy, veřejné zakázky a další známá opatření.

Vytoužený růst ani po přijetí sedmi balíčků však nenastal. Země se naopak zadlužila - v poměru k HDP je její vládní dluh největší ve světě.

První Evropskou zemí, které krize posledních let zasáhla, se stal Island. Tento ostrovní stát se dostal do problémů již na podzim 2008.

Hlavní příčinou propadu se stala bublina v bankovním sektoru. Tamní finanční instituce totiž vlastnily v cizině obrovské množství aktiv (konkrétně jiných firem), které ovšem přibližně z 80 procent pořídily za vypůjčené peníze.

Ty získaly díky krátkodobým úvěrům, které tedy musely rychle splácet. V době americké krize ovšem přestalo být z čeho. Vzhledem k tomu, že byly dluhy zhruba desetkrát vyšší než roční HDP země, vláda neměla na to, aby bankám půjčila a zachránila je tak.

Problémy následně vyvolaly paniku ve Velké Británii, kde měly islandské banky celou síť poboček a obrovské množství klientů, které lákaly na výhodné úroky.

Krize eskalovala poté, co Britové podnikli "run" na pobočku Icesave, ačkoliv neměla do té doby s krizí nic společného. Jelikož navíc islandský kabinet dostatečně rychle neslíbil zahraničním klientům, že o své peníze nepřijdou, zařadila britská vláda Island na seznam potenciálních teroristů.

Na záchranu vkladů si islandský kabinet musel vypůjčit od Mezinárodního měnového fondu. Islandská koruna prudce oslabila - poté, co se jí začali investoři hromadně zbavovat. Depreciace byla natolik vysoká, že politici dokonce na čas omezili směnitelnost a začali kontrolovat transakce svých občanů, aby zabránili dalšímu odlivu peněz a s tím spojenému zdražování zahraničního zboží a služeb.

Irský scénář na první pohled nezní příliš překvapivě. Úvěrová expanze, prasknutí bubliny a bolestivé vystřízlivění. Zajímavé bezesporu je, o kolik tu narostly ceny nemovitostí. Zatímco v USA se zvýšily na dvojnásobek, v Irsku to bylo podle ekonoma Gregoryho Connera o 400 procent.

Úplně vzorová ovšem nebyla irská ekonomika ani před krizí.

Vykazovala sice přebytkový rozpočet, či nízkou nezaměstnanost, zároveň ale pro ni byla typická bohatá sociální politika. Na rozdíl od Skandinávie zároveň irská vláda vybírala podle Eurostatu jedny z nejnižších daní v EU a navíc poskytovala celou řadu výjimek a úlev.

Pobaltské země jsou typickým příkladem malých ekonomik, kteří před krizí hlásily ukázkové výsledky. Podobně jako v Asii nebo Brazílii se ale jednou z klíčových příčin krize stala závislost na zahraničním kapitálu.

Investory ze "západu" země vítaly s otevřenou náručí, protože pro ně symbolizovali odklon od Ruska.

Podnikatelé přicházeli především ze severní Evropy - Pobaltí pro ně znamenalo blízký trh s potenciálem růstu.

Norských, švédských či dánských firem se například v Litvě objevilo tolik, že současná prezidentka Dalia Grybauskaite v roce 2000 varovala, že bude svět na Litvu brzy nahlížet pouze jako na kolonii Skandinávie.

Expanze se projevila zvláště v sektoru bankovnictví. Následně došlo k úvěrové bublině - finanční instituce snižovaly sazby a uvolňovaly podmínky, aby si navzájem konkurovaly.

S nárůstem zadluženosti souvisel také stavební boom, který následně způsobil realitní bublinu.

Na rozdíl od zemí, které krize postihla v devadesátých letech, se ovšem Pobaltským státům povedlo udržet pevný kurz svých měn vůči euru - ač o tom mezinárodní instituce v době, kdy tu HDP klesal dvouciferným tempem, pochybovaly.

Jak zdůrazňují litevští i lotyšští ekonomové, Pobaltí se vydalo cestou "vnitřní devalvace", což znamená, že přistoupilo k rozsáhlým škrtům ve všech oblastech - a tvrdé úspory skutečně účinkovaly. Země se vrátily k růstu a Lotyšsko se nyní jako druhá země v regionu chystá na přijetí eura.

Vzhledem k tomu, že měla většina krizí v uplynulých dvaceti letech velmi podobný průběh, je na místě otázka, proč se jednotlivé země nedokáží poučit .

"Měnové krize velice často vznikají kvůli nadměrnému optimismu. Dochází k přeinvestování, což může být způsobeno příliš nízkými úrokovými sazbami, nebo naopak dochází k přílivu krátkodobého zahraničního kapitálu, což je naopak zapříčiněno vysokými úrokovými sazbami ," komentuje analytik Next Finance Martin Prokop.

Poté podle něj už není k bublině daleko.

Podle Petra Dufka z ČSOB tvorbě bublin také "pomáhá" skutečnost, že lidi mají potřebu svézt se na vlně a pokud investují ostatní, přidají se také, čímž vyženou ceny ještě výš.

Vzhledem k tomu, že jen za posledních dvacet let postihla finanční krize takto velký počet zemí (a uvedený přehled rozhodně není kompletní), je na místě otázka, zda již není na čase umět další propad zavčas poznat a recesi zabránit.

"Velice častým problémem je určit, kdy se na trhu vytváří bublina, či kdy je růst cen dán pouze ekonomickým vývojem," vysvětluje Martin Prokop, proč k "hašení" většinou dochází, "až když hoří les" . Že je složité bubliny poznat si myslí také Petr Dufek z ČSOB. "Můžete mít pocit, že se děje něco špatně, že například desetiprocentní růst cen nemovitostí několik let po sobě není v pořádku, ale to je tak všechno," říká pro Aktuálně.cz.

Pavel Kohout ze společnosti Partners považuje například roli MMF za naprosto tragickou. "Tato instituce měla být zrušena současně se zlatým standardem, který měla původně stabilizovat. Udělala více škody než užitku a přitom si stále hraje na zachránce," komentuje ekonom.

Dopadne tedy eurozóna podobně jako Mexiko, Švédsko či Argentina, které se devalvaci rovněž zoufale snažily vyhnout?

"Pevný kurz je bezpečný recept na krizi. Zafixujte kurs k čemukoli a vznik kritické nerovnováhy je jen otázkou času," myslí si Kohout.