Praha - Dvakrát v historii se obyvatelům někdejšího Československa skokově propadla hodnota uspořených peněz.

Peněžní reforma z roku 1953, od níž je to právě 60 let a kterou tehdejší komunistický režim stvrdil svoji moc v ekonomické sféře, nebyla jediným případem, kdy občané Československa zchudli. Hodnota peněz se propadla také krátce poté, co komunisté o více než 30 let později padli. V roce 1991, když se ekonomika vracela k volnému trhu, zdražila většina základních potravin, některé až na dvojnásobek. Výplaty přitom rostly jen pomalu.

Za růstem cen tehdy stála hlavně liberalizace a deregulace cen, kromě toho také devalvace koruny, ke které během roku 1989 došlo hned třikrát. Obě události si dovolil pro zajímavost porovnat deník Insider, i když se každá z nich odehrála za zcela odlišných společenských okolností a vlády k nim měly zcela odlišnou motivaci.

Několik čísel

Jak ukazují data Českého statistického úřadu, v roce 1989 si lidé z průměrné výplaty mohli koupit 1132 kilogramů chleba, o dva roky později to bylo jen 575 kg. To znamená o 49 procent méně. Podobně u brambor. V roce sametové revoluce by výplata stačila na 1981 kilogramů, v roce 1991 na 957 kilogramů.

Pro srovnání: před reformou v roce 1953 si lidé na potravinové lístky mohli z průměrné výplaty koupit 656 kilogramů chleba, po reformě, změně cen a pětinásobném snížení platů jen 328 kilogramů.

U dalších potravin bylo tehdy v roce 1953 zdražení ještě drastičtější. U rýže si lidé po reformě mohli z platu koupit jen 13 procent původního množství, u hovězího 11 procent. Z tohoto důvodu také ekonom Zdeněk Jirásek označil komunistickou reformu za "velkou peněžní loupež".

Šlo opět o krádež?

Rok 1953 srovnává s polistopadovou liberalizací cen makroekonom Zdislav Šulc.

"V ČSFR byla (reforma) uskutečněna ´z druhé´ strany - prostřednictvím růstu liberalizovaných cen a znehodnocením měny při současném zadržení mezd," píše v knize Stručné dějiny ekonomických reforem.

Další odborníci se ale shodují, že do krádeže měla devalvace, na rozdíl od měnové reformy před šedesáti lety, daleko.

"Ten, kdo v uvedených souvislostech mluví o krádeži, říká pouze to, že zná nějaké lepší řešení ekonomické krize, zejména pak nějaké spravedlivější rozložení nákladů na obnovu země," říká jeden z otců české transformace Dušan Tříska.

Méně muziky za více peněz

Na devadesátá léta vzpomíná jako pamětník padesátiletý Vladimír Hnát. "Nejhorší byl růst ceny základních potravin, máslo z osmi korun na 24, mléko ze dvou na osm, prakticky chvíli po sametu," říká. "Činže ještě zůstávaly při zemi, technika šla pomalu cenově dolů, ale ta se nekupuje denně ani měsíčně," doplňuje.

U většiny vybraných základních potravin mohli lidé skutečně nakoupit méně, než byli zvyklí. Například hovězí nebo rýže reálně zdražily o třetinu, mléko pak dokonce o 62 procent (lidé si mohli koupit 38 procent množství z roku 1989).

Jak ale zdůrazňuje Tříska, zdražování v roce 1991 je potřeba brát s rezervou. Za socialismu byly sice oficiální ceny nižší, zboží se ovšem nedostávalo, takže bylo mnohdy třeba připočítat i úplatek za podpultové věci. "Nemluvě o nákladech na získání informace, koho a jak lze na tom kterém trhu doplatit," komentuje.

Foto: ČSÚ

Proč se ceny zvýšily

Vyšší ceny po roce 1991 byly "pouze" hlavním důsledkem přechodu na volný trh na počátku devadesátých let.

Vzhledem k centrální regulaci cen se zdražování za socialismu nekonalo a inflace byla "zadržená". Její potlačení vedlo k nerovnováze - zájem zákazníků přesahoval nabídku. To vede v tržní ekonomice ke zvyšování cen, což výrobci po roce 1990 také udělali.

Kromě toho se projevila liberalizace zahraničního obchodu a s ní spojená devalvace měny.

Dolar během jediného roku zdražil ze 13 na 28 Kčs a s ním dovážené zboží. Dělo se tak ve třech vlnách. V lednu 1990 Národní banka československá devalvovala korunu o 18,6 procenta. K dalšímu a největšímu zdražení došlo 15. října, o 54,5 procenta. Na konci prosince následovala devalvace o 16 procent, uvádí viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík.

Mohlo být přitom ještě dráž. "Mám ten dojem, že Česká národní banka tehdy prosazovala dokonce slabší kurz, někde nad třiceti korunami. A že ten kurz, který byl přijat, byl kompromisem mezi ministerstvem financí a ČNB," prohlásil ekonom Robert Holman.

Komu devalvace pomohla?

Jediný, kdo na devalvaci vydělal a kvůli komu ji také vláda částečně provedla, byly podniky, které své výrobky vyvážely za hranice - jejich produkce byla pro cizince levná, což mělo vliv na poptávku.

Jednalo se hlavně o firmy vyvážející paliva, suroviny či polotovary, které po rozpadu Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) přišly o významnou část odbytišť, což pro ně znamenalo hrozbu bankrotů a propouštění. Podle Šulce směřovalo v roce 1988 do zemí RVHP 48 procent tuzemského exportu.

Podle ekonoma Petra Macha byla devalvace nezbytná proto, aby získala koruna takový kurz, který bude odpovídat poptávce po československé měně a zároveň nabídce těchto peněz na domácím trhu. "Za komunismu existovalo několik oficiálních kurzů, včetně kurzu na černém trhu. Devalvace měla jen znamenat oficiální přiznání skutečné hodnoty naší měny," tvrdí.

Jak se lišily jednotlivé směnné kurzy před devalvací, ukazuje například ekonomka Dana Dobešová:

Jak navíc analyzuje Holman v časopise Finance a úvěr, bez devalvace mohlo být ještě hůř - existovala by totiž devalvační očekávání. Podniky i spotřebitelé by se tak začali předzásobovat (zatím levnějším) zbožím z dovozu, což by vedlo k inflaci a nakonec k ještě tvrdší devalvaci.

Například Mach si ale myslí, že byla devalvace zbytečně hluboká. Česko mělo podle něj navíc opustit pevný kurz mnohem dříve než na jaře 1997, aby měla korunu skutečně takovou hodnotu, jakou jí trh přisuzuje.

Přímo tehdejší ministr financí Václav Klaus označil devalvaci za jeho nejtěžší životní politické rozhodnutí. "Prožíval jsem to s pocitem, že tím člověk ovlivňuje miliony lidí a osudy toho, co se v zemi stane nebo nestane," napsal.