Fiskální kompakt (neboli rozpočtový svazek či též pakt) je mezivládní dohoda 25 zemí EU o právně vymahatelné přísnější rozpočtové kázni signatářských zemí. Nepřidala se k němu Velká Británie a Česká republika.

Toto rozdělení 27 členů EU na dvě skupiny vedlo podle některých politiků a pozorovatelů ke vzniku politicky dvourychlostní Evropy. Členové paktu se totiž integrují o další úroveň, zatímco Británie a Česko se ocitají v izolaci.

Vznikají tak vnitropolitické spory. Proevropská TOP 09 například ústy svého předsedy a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga prohlásila, že pokud Česko k paktu nepřistoupí, opustí vládní koalici.

Pakt vznikl, aby pomohl zachránit euro. Pád společné měny začínal reálně hrozit od poloviny roku 2011, pro celou Evropu by to znamenalo jen těžko vyčíslitelné finanční ztráty.

Evropě v její stávající podobě navíc tento pakt chyběl. Ekonomická a měnová unie (EMU) - dnes 17 zemí platících eurem - má totiž od svého vzniku společnou měnovou politiku, kterou zajišťuje Evropská centrální banka. Společnou rozpočtovou politiku naopak nemá, tu si ponechaly jednotlivé národní vlády.

Eurozóna tak sdružila země s velkými rozdíly bez páky, jak je přiblížit. To nakonec ohrozilo její samotnou existenci a tím i existenci sjednocené EU (dnes 27 zemí). Fiskální pakt má tuto vadu odstranit a z čistě měnové unie udělat i rozpočtovou. Mnozí ekonomové to navrhovali už při vzniku eura roku 1999.

Schválení paktu předcházela evropská dluhová krize, která začala roku 2010. Roku 2011 následovala v Evropě vážná bankovní krize. To vše přivedlo blízko pádu třetí a čtvrtou ekonomiku eura - Itálii a Španělsko - a celou Evropu k nové recesi a rekordní nezaměstnanosti.

V předtuše, že tyto potíže jednou přijdou, navrhoval propojení měnové unie v rozpočtovou už roku 2007 tehdejší prezident ECB Jean-Paul Trichet. Pro se vyslovil i Mezinárodní měnový fond nebo prestižní týdeník Economist.

Reálnější obrysy začal pakt dostávat roku 2010, kdy se dosavadní Pakt stability a růstu ukázal jako nefunkční a Německo poprvé navrhlo, aby členské země eura přijaly pravidlo vyrovnaných rozpočtů. Reformu, která by do ústav zemí zavedla automatické dluhové brzdy a do unijních smluv pak automatické postihy za rozpočtovou nedisciplínu, navrhlo Německo v březnu 2011. Návrh na vznik fiskální unie v eurozóně přišel koncem roku 2011.

Na obrysech paktu se dohodlo všech 17 členských zemí eura na jednání Evropské rady 9. prosince 2011. Zbylých deset členů EU nevyloučilo, že se přidá taky. Původně měl pakt vzniknout změnou Lisabonské smlouvy.

Britský premiér David Cameron ale žádal, aby se pakt nevztahoval na londýnskou finanční čtvrť City. Toto světové finanční centrum by totiž doplatilo na novou finanční regulaci a daň z finančních transakcí, s kterou pakt počítá. Když to Německo s Francií odmítly, Británie dohodu vetovala a scénář změny Lisabonské smlouvy padl - ta totiž musí být jednohlasná.

Pakt je tak na úrovni mezivládní dohody. Jeho finální verzi přijalo 25 zemí EU na summitu EU 30. ledna, Česko a Británie se nepřidaly. Dohoda byla přistoupivšími státy podepsána 2. března.

Aby pakt vešel v platnost, musí ho ratifikovat alespoň 12 zemí do 1. ledna 2013. Tím dnem pak začne platit. Od ratifikace pak budou mít země rok na to, aby do své legislativy zavedly potřebné změny, nejpozději však do 1. ledna 2014. Pouze ty země, které potřebné změny zavedou do 1. března 2013, budou pak moci čerpat peníze z nového stálého záchranného fondu ESM.

Cílem je zakomponovat fiskální pakt do unijních smluv během pěti let od doby, kdy vstoupí v platnost. Premiér Petr Nečas do smlouvy prosadil, že se k ní budou moci později přidat další státy.

o Vládní rozpočty mají být vyrovnané nebo v přebytku. Roční strukturální deficit nesmí překročit 0,5 % HDP. Země, které mají dluh významně pod 60 % HDP, což je případ Česka, můžou mít schodek až jedno procento. Toto pravidlo zvané též dluhová brzda bude zavedeno do národních ústav nebo zákonů.

o Dluhová brzda bude osahovat automatické opravné mechanismy, které se spustí v případě porušení podmínek. Navrhnou ji členské státy podle principů navržených Evropskou komisí.

o Zda je pravidlo vhodně implementováno a dodržováno, posoudí Evropský soudní dvůr. Ten také dostane pravomoci rozhodnout o pokutě rozpočtově nedisciplinované země až do výše 0,1 % HDP. Peníze vybrané na pokutách půjdou v případě země eurozóny do záchranného fondu ESM, u země neplatící eurem pak do rozpočtu EU.

o Zaveden bude také mechanismus, podle kterého budou členské země Evropské komisi předkládat plány na emisi dluhopisů, nebo svého dalšího zadlužování. Dopředu mají být také diskutovány a koordinovány velké ekonomické reformy. Země s velkým dluhem souhlasily se vstupem do ,,programu ekonomického partnerství, v němž budou Evropské komisi a Evropské radě předkládat plány na ,,trvalou úpravu" dluhu. Oba orgány pak budou plány připomínkovat a jejich dodržování hlídat.

o Trvalý záchranný mechanismus ESM spustí o půl roku dříve, už v červnu 2012. O prostředcích v něm bude rozhodovat kvalifikovaná většina, nikoliv už jednomyslný souhlas.

Podle některých kritických ohlasů je pravidlo dluhové brzdy z ekonomického hlediska nebezpečné. Zakazuje totiž zemím zadlužit se byť jen dočasně, i když by to pomohlo odvrátit mírný hospodářský pokles. Místo toho se tak dostaví pokles hluboký.

Jiné kritické hlasy zase tvrdí, že pakt bude podobně bezzubý, jako byl neúspěšný Pakt pro stabilitu a růst, který má nahradit.

Formální výtky zase tvrdí, že jakkoliv je pakt mezivládní dohodou, přináší další přesun pravomocí do Bruselu, a nesplňuje tak současné unijní smlouvy. Kvůli tomu ho například kritizuje Británie. V Německu bude po nálezu soudu oproti předpokladům schvalován národním parlamentem a v Irsku dokonce v referendu.

Faktem ale je, že pakt spolu s bilionem eur levných tříletých půjček od ECB zafungoval, trhy prozatím uklidnil, a nejhorší krizi eura zažehnal. Ovšem s výjimkou Portugalska, kterému investoři půjčují stále neochotněji a dráž, a které stále víc hrozí stát se Řeckem číslo 2.