Učí 50 let na jedné škole. Úroveň stále klesá, říká

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
29. 6. 2013 14:45
Dnes se žáci spíš chodí do školy schovávat před deštěm, říká rychnovský matador
Bohumír Novák během školení servismanů (2012).
Bohumír Novák během školení servismanů (2012). | Foto: Archiv Bohumíra Nováka

Rychnov nad Kněžnou - Jeho příběh, to je historie novodobého českého (a československého) školství v kostce. Pamatuje doby, kdy si školy či dílny stavěli žáci s kantory sami a kromě toho ještě museli na chmel, sbírat brambory a vypomáhat v automobilce.

Když v pátek skončil školní rok Střední průmyslové školy strojnické v Rychnově nad Kněžnou, završil zdejší učitel odborných předmětů Ing. Bohumír Novák (71) neuvěřitelné půlstoletí své nepřetržité výuky na této škole. Měl jít definitivně do důchodu, ale jak to vypadá, spíše načne další padesátku učením na částečný úvazek.

Z českého odborného školství nadšený není, prý to s ním jde od desíti k pěti. Podle jeho názoru klesá úroveň pedagogů i studentů.

"Z dvaceti žáků ve třídě jsou obvykle dva až tři, kteří mají zájem, zbytek se zřejmě v budově schovává před deštěm," říká zkušený matador.

Jeho padesátiletá učitelská praxe je o to neuvěřitelnější, že specializací inženýra Nováka je diagnostika motorových vozidel, tedy odvětví, které se stále a velmi rychle vyvíjí. Oproti například výuce matematiky se tudíž i kantor musí pořád učit něčemu novému.

Aktuálně.cz: Co se bude dít v pátek po skončení Vaší poslední vyučovací hodiny po 50 letech nepřetržité pedagogické činnosti?

Bohumír Novák: Nic zvláštního. Žáci 4. ročníku odmaturovali první týden v červnu. Pro mne školní rok skončil cca před třemi týdny absolventskými zkouškami VOŠ. Jsem již několik let v důchodu a učím cca na půl úvazku v pracovním poměru na dobu určitou.

A.cz: Končíte na škole úplně, nebo jste domluvený na nějaké externí spolupráci?

S největší pravděpodobností budu ještě učit na část úvazku i příští školní rok.

Odborná úroveň klesá

A.cz: Těšíte se na život bez školy?

Ještě před několika lety jsem si odchod ze školství neuměl dost dobře představit. Současný stav školství mi to ale ulehčuje. Vztahy mezi lidmi, odborná úroveň a způsoby řízení, hodnocení pedagogů hlavně podle hloubky zálezu v ředitelském zadku, nezájem vedení o stav a úroveň výuky mne, podobně jako řadu kolegů, systematicky deptá a činí apatickým zaměstnancem bez motivace, který si plní své pracovní povinnosti. Nemohu a hlavně nechci se s tím smířit.

Foto: Zuzana Hronová

A.cz: Co všechno jste na rychnovské škole vyučoval?

Po tolika letech si přesně nepamatuji, co jsem všechno učil, ale v podstatě jsem postupně vystřídal všechny technické předměty na strojařskou školu patřící. Mechanika, technické kreslení, strojní součásti, stroje, konstrukční cvičení, technologie atd.

A.cz: Co Vás bavilo nejvíc?

Dokud jsme byli "čistá" strojařina, pak jsem měl asi nejradši mechaniku, a to proto, že je velmi jednoduchá, logická a na její výuku nemá ani nejmenší vliv politické zřízení. Je to v podstatě kombinace fyziky s matematikou a technikou.

Bohužel v současnosti je to ze strany žáků jeden z nejméně oblíbených předmětů, protože nejde nabiflovat, napapouškovat, ale je nutné mu porozumět. To je velký problém. Myšlení většinu současných studentů moc bolí. Však se podívejte na "tanečky" kolem maturity z matematiky.

A.cz: Kromě své padesátileté učitelské praxe a práce soudního znalce jste také autorem několika skript. Jak jste se dostal k této práci?

Skripta a krátká instruktážní videa jsem si tvořil v 70. - 80. letech, protože byla diagnostika automobilu v plenkách a na trhu nebyly podobné materiály vůbec dosažitelné. Tak jsem si je musel napsat a natočit sám.
 
A.cz: Vraťme se nyní do historie školy. Ta je většinu let spjata s Vaší osobou. Vznikla v roce 1953. V letech 1956-1960 jste ji navštěvoval jako student, od roku 1963 až doposud jako učitel. Nebudete mít ve vestibulu nějakou pamětní desku?

Určitě ne. A jen bych upozornil, že jsme v roce 1953 nově nevznikli, pouze jsme se rekrutovali z Učňovské průmyslové školy pokračovací, která v Rychnově vznikla někdy kolem roku 1880.

Pamatuji 230 kolegů učitelů

A.cz: Odhadnete, kolik učitelů během Vašeho působení prošlo sborovnou a kolik žáků učebnami?

V současné době jsme ve sborovně dva, kteří sloužíme státu 50 let.  Kolega Ing. Jiroušek, který ale pracoval na více školách, a já. Když započítám svá studentská léta, tak si vybavuji přes 230 kolegů učitelů, kteří prošli sborovnami naší školy. Pamatuji několik tisíc žáků, učil jsem jich přes tisíc. Většinou jsme totiž provozovali několik škol (Vyšší odborná škola, Střední průmyslová škola, Střední odborné učiliště).

A.cz: Po absolvování rychnovské průmyslovky jste chtěl jít na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně. Dostal jste ale negativní posudek od uličního výboru kvůli otci-živnostníkovi a ze školy sešlo. Můžete dnešní mladé generaci popsat, co to byl uliční výbor a jak mohl rozhodovat o budoucnosti člověka?

To je nepřesné. Ze školy jsem dostal doporučení, měl jsem totiž velmi dobrý prospěch, ale stranický výbor KSČ u zaměstnavatele mých rodičů v Orlických strojírnách Rychnov, byl proti. To jsem tehdy netušil.

V té době jsem dost sportoval, tak jsem úspěšně absolvoval lékařské prohlídky v Jaroměři. Jenže při pohovoru na Okresní vojenské správě jsem si vyslechl: "Víš, soudruhu, proti tobě my nic nemáme, ale tvůj otec se dosud nesžil se současným zřízením. Měl bys na něj působit." 

V té chvíli jsem cítil velkou lítost a vztek. Ovšem při výkonu základní vojenské služby jsem pochopil, že pro mě tehdy udělali to nejlepší, co mohli. Nakonec jsem byl rád, že mě nedoporučili. V té době bych nemohl být důstojníkem z povolání.

A.cz: V roce 1963 jste začal na rychnovské průmyslovce učit a zároveň jste začal dálkově studovat na ČVUT v Praze. "Nevhodný třídní původ" ve svobodomyslnějších 60. letech tedy již nevadil? Jak šlo kloubit studium v Praze s výukou v Rychnově?

Ne, bylo to tím, že posudek na mě psal můj zaměstnavatel, a to bylo bez problémů. Nikomu tento postup nedoporučuji. V té době jsem byl ženatý. V roce 1964 se nám narodil syn, a to pak nastaly opravdu krušné chvíle. Nedostatek času, nedostatek peněz.  Nebyl čas na rodinu, sport ani na zábavu.

A.cz: Co jste na ČVUT vystudoval? Předpokládám, že se to týkalo automobilů…

Ano. Vystudoval jsem na strojní fakultě ČVUT konstrukci motorových vozidel u pana profesora Petráňka. Benzín mi vždycky voněl. 

Postavili jsme si učebny, vzali nám je esenbáci

A.cz: Škola v 60. a 70. letech také neprožívala jednoduché období. Internát jí v dubnu 1960 zabrala Okresní vojenská správa, nové učebny, které jste si sami postavili, zase těsně před zahájením školního roku Okresní správa Sboru národní bezpečnosti (OS SNB). Jak na to vzpomínáte?

Ty učebny byly v budově někdejšího berňáku. Takže jsme museli vytrhat mříže z oken, předělat příčky, z kanceláří udělat v přízemí dvě třídy a v patře internát. Když to bylo hotovo, převzala budovu OS SNB a opět dala mříže, postavila příčky atd. Uhlí, které jsme původně z chodníku sypali přímo do sklepa, jsme zase museli pěkně po kbelících ručně vynášet ven na chodník a odvézt. V té době jsem byl žákem školy a nedá se na to zapomenout.

A.cz: Byli jste opět bez prostor k vyučování a začala znovu různá provizoria…

S prostorem k vyučování jsme zápasili dlouhá léta. Třídy jsme měli v budově chlapecké školy, později v budově dívčí školy, pak také v gymnáziu, v zámku atd. Internát se různě stěhoval, žáci, kteří se učili na automechaniky, bydleli v restauraci Studánka, ve starém hotelu Alma, ten byl až v Rokytnici v Orlických horách, tedy 18 kilometrů od Rychnova. Pak také jeden čas bydleli ve zchátralé rekreační chatě Kovárna v Kunčině Vsi. Žáci z dřevooborů měli svůj internát vedle gymnázia a žáci průmyslovky bydleli různě na privátech.

Studenti rychnovské průmyslové školy se učili v nejrůznějších provizorních prostorách, třeba i v rychnovském zámku. Byla tam prý strašná zima.
Studenti rychnovské průmyslové školy se učili v nejrůznějších provizorních prostorách, třeba i v rychnovském zámku. Byla tam prý strašná zima. | Foto: Zuzana Hronová

Nejdřív dojížděli žáci, pak radši my

A.cz: Nedovedu si představit, jak přespolní žáci každý den dojížděli 18 kilometrů ze staré Almy v Rokytnici do Rychnova. Jelikož znám orlické zimy a sněhy, vím, že to musela v zimním období být dost krušná cesta.

Ano. V zimě to byl vždycky problém. Navíc při dojíždění z Rokytnice a zpět platila škola zvláštní autobus. Takže se zavedl levnější systém: na Almě se zřídily dvě třídy a začali dojíždět učitelé, pro změnu každý den z Rychnova do Rokytnice. Navíc učitelé po cestě méně zlobili než žáci. Učební pomůcky si museli vozit s sebou, bylo to dost provizorium.

A.cz: Dojížděl jste také?

Dojížděl jsem do Rokytnice, ale ne na Almu, ale do zdejšího zámku, kde bylo Střední odborné učiliště železniční mechanizace. Tam bylo celé zázemí včetně dílen.

A.cz: Překvapilo mě, jak prvních let existence školy žáci i učitelé dělili svůj čas na učení a stavbu učeben, dílen či tělocvičny. To si dnešní studenti a kantoři asi dokážou těžko představit.

Kdybychom nepostavili dílny, internát, budovu školy a tělocvičnu svépomocí, nikdy by nestály a určitě by nebyla ani průmyslovka, hrozil nám totiž zánik. Byli jsme mladý kolektiv, vesměs mužský. Obvykle jsme měli ve sboru tak tři učitelky. Nějaká rizika jsme si moc nepřipouštěli, byla to přece práce pro dobrou věc a hlavně pro naši školu. V té době jsme na ni byli patřičně hrdí. Většina pedagogů dávala na oltář vlasti 14 dní z hlavních prázdnin. Já jsem měl osm týdnů prázdnin poprvé v roce 1990.

Bohumír Novák pomáhá s výstavbou tělocvičny (1972).
Bohumír Novák pomáhá s výstavbou tělocvičny (1972). | Foto: Archiv Bohumíra Nováka

Stavěli jsme školu, jezdili na chmel i na brambory

A.cz: Jak jste to všechno zvládali?

Museli jsme toho zvládat ještě mnohem víc než brigády na stavbě školy. Každoročně na 14 dní chmelová brigáda, ať už sklizeň, navádění nebo drátkování na Lounsku. Každý podzim bramborová brigáda - cca 14 dní v okolních JZD. A mimo to brigády na montáži automobilů ve Škodě Kvasiny, kde tehdy zápasili s počty zaměstnanců a přesčasovou prací. Tehdy se vyrábělo cca 19 "kupátek" denně.

Na stavbu školy vycházel pracovní den na žáka tak jednou měsíčně. To nebylo nijak zatěžující. Navíc druhý den jsme je tolerovali, nebyli zkoušení.

A.cz: Jak vzpomínáte na troufalou stavbu velké tělocvičny v roce 1970, opět svépomocí? Žáci a učitelé se prý učili pracovat se sbíječkou…

Ano, a to ještě nevíte, že jsme pod tou tělocvičnou měli naprojektovaný i 25metrový bazén! Pod celou tělocvičnou je modrá opuka, takže sbíječky pracovaly celé dny. Projekt bazénu skácel hygienik, který trval na čističce vody. Na ni už ale nezbyly peníze. Škola tehdy stavěla jen základy. Vlastní hrubou stavbu postavil Průmstav Pardubice a střechu kantoři ze školy.

A.cz: Ve svém rozmachu jste se tedy nedrželi příliš při zemi. Zbudovali jste i vlastní zubní ordinaci, saunu, myčku automobilů… Kde se tu stále bral ten elán a nápady?

V té době byl ředitelem Ing. Kunc, nevyčerpatelná studna nápadů, elánu a dobré pohody. Dovolím si tvrdit, že nasadil laťku tak vysoko, že ji po něm nikdo nezdolal. Jeho umění motivovat, získat, přesvědčit bylo tak velké, že i v těch krutých dobách dokázal pro školu sehnat peníze a v mnoha případech je vyměnit za valuty na nákup zahraniční techniky. I takové, na kterou bylo v té době uvaleno embargo.

Dokonce když jsem vezl naší paní zubařku z atestace ve Střešovické nemocnici, tvrdila s velkým nadšením, že má ordinaci lépe vybavenou než tam, co jí školili.

Tak vypadá sportovní areál průmyslovky dnes.
Tak vypadá sportovní areál průmyslovky dnes. | Foto: Zuzana Hronová

Měli jsme lepší zařízení než vláda a KSČ

A.cz: Vaší škole hrozil v 60. letech zánik, koncem 70. let patřila svým vybavením k nejmodernějším v republice. Podle almanachu školy jste měli "modernější automobilový servis než ministerstvo vnitra, vláda či ÚV KSČ". Jak se vám to podařilo?

Tím motorem byl zmiňovaný ředitel Kunc. Náš společný nápad zřídit na škole obor "Diagnostika a servis motorových vozidel" dal vzniknout vynikající a pro nás obrovsky výhodnou spolupráci se Správou pro rozvoj autoopravárenství v Praze. Jejím prostřednictvím jsme se seznámili s výrobci a prodejci diagnostického a servisního zařízení, poznali jsme vyspělé evropské i zámořské firmy. My jsme přesně věděli, co chceme, měli jsme peníze, a tak vcelku jednoduše probíhaly jednotlivé nákupy a úspěšně pokračovalo vybavování učebny diagnostiky. 

A.cz: Zní to skoro jednoduše...

Takhle to vypadá, že to bylo jednoduché, ale pro mě to znamenalo prostudovat řadu nabídek, pochopit jak daný stroj funguje, a to většinou aniž bych měl možnost ho předem vidět, několik cest do Prahy s doklady o tom, že máme peníze, že máme valuty, napsat ekonomické zdůvodnění dovozu atd. atd. Papíry, papíry a zase papíry. Tehdy se této obíhačce po úřadech myslím říkalo "Barčákovo kolečko" (podle jména ministra zahraničního obchodu ČSSR Andreje Barčáka - pozn. red.).

A.cz: Asi v tom bylo i trochu konspirace...

Jistě, tak třeba rakouská firma Siems a Klein nám dovezla embargovaný 4. sloupový zvedák ZIPO z NSR (tehdejší západní Německo - pozn. red.) po kouskách jako náhradní díly ke geometrii Bosch. Pro nás tehdy platilo: Kdo chce, hledá způsoby. Překážky jsou na to, aby se překonávaly. Dnes spíš umíme dobře zdůvodňovat, proč to nejde, a jsme s tím spokojeni.

A.cz: Když vaše škola slavila v roce 1973 dvacáté výročí, hrálo na slavnosti i Divadlo Semafor s Jiřím Suchým. Jak se vám podařilo takovéto hosty zajistit? Jiří Šlitr byl v té době již po smrti, ale hrál svou roli fakt,  že tu v Rychnově studoval gymnázium a založil na něm svou první kapelu?

Tady se jednoznačně mýlíte. Jiří Šlitr totiž v Rychnově kromě kapely gymnázia nikdy záměrně nevystupoval. V době, když už byl velice známý, vystěhovali jeho tatínka, mimochodem také učitele, s maminkou z vilky do činžáku, a to do třetího podlaží bez výtahu. Pan učitel Šlitr měl tuším anginu pektoris, a tak pro něj byly schody nepřekonatelnou překážkou. Národní výbor tehdy nevyhověl žádosti o byt bez schodů a doktor Jiří Šlitr v Rychnově nikdy neúčinkoval.

Povedlo se nám to přes Jaroslava Suchánka, který v roce 1959-60 učil na průmyslovce tělocvik. V roce 1962 se dostal do Československého rozhlasu a později do Československé televize. Ten nám tehdy  pomohl se zajištěním slavnostního programu. Mimochodem je to otec současného herce a moderátora Michala Suchánka.

Vietnamci si odváželi vagon věcí

A.cz: V polovině 70. let rozjel Husákův režim velkou bratrskou výpomoc a do Československa dorazilo přes Čínu a Sovětský svaz 80 000 vietnamských mužů a žen, aby se tu odborně připravovali pro svou budoucí práci doma ve Vietnamu. Třicítka dorazila najednou, v půlce školního roku i k vám do školy, neuměli příliš česky a automobilům také nerozuměli. Jak se dokázali zapracovat?

Ve třídě měli jednoho tlumočníka. Ten ale uměl hovorovou češtinu, odbornou vůbec. Výuka byla proto velmi komplikovaná. Pamatuji, jak nemohli pochopit, že ve slovníku uvedená "rezoluce" není totéž jako "rezonance". Po školení u nás pracovali ve FABu, kde si vydělávali peníze.

A.cz: Jaké na ně máte vzpomínky?

Pro mě bylo nepochopitelné, že se navzájem hlídali a nesměli jednotlivě na návštěvu do rodin. Když zde končili, tak si vezli vagon šicích strojů, rýže, mopedů, bicyklů, atd. Divné bylo, že měli obrovský strach z vykradení vagonu cestou přes Sovětský svaz. Tvrdili, že jakmile budou v Číně, už bude všechno v pořádku, a to byli v té době s Čínou ve válce. Poslední pozdravy od nich přišly právě z Číny a pak jako by se po nich slehla zem.

A.cz: Učili jste i nějaké další zahraniční studenty?

Později k nám přišly dvě skupiny Syřanů se stejným cílem. Uměli česky lépe, navíc všichni i anglicky, ale "kapitalismus" na nich zanechal následky. Touha po vzdělání byla podstatně nižší. Větší zájem měli o různé kšeftování, měli totiž dost peněz.

Školu s učebními a pracovními pomůckami a ubytování měli zdarma, na osobní spotřebu 1000 amerických dolarů měsíčně. S tichým souhlasem našeho státu měnili dolary na koruny na černém trhu. Škola na nich produkovala dolar asi za dvě koruny a takto získané devizy jsme poskytli nemocnici v Rychnově na nákup diagnostiky žaludku.

Se školstvím to jde od desíti k pěti

A.cz: Jak se škola a školství z Vašeho pohledu změnily po převratu v roce 1989?

Podle mého názoru začátek 90. let technickému školství velmi ublížil. Vznikly stovky, možná spíš tisíce, učebních oborů s maturitou a stovky různých Vyšších odborných škol (VOŠ). Nic proti této kombinaci, ale vznikly na školách, kde nebylo, a mnohde dosud není, ani technické, ani personální vybavení.

A.cz: Jak se podle Vás za dobu Vaší padesátileté praxe změnilo české odborné školství?

Jsem přesvědčen, že to s odborným školstvím jde od deseti k pěti. Dokud mi budou žáci autooborů s maturitou, kteří k nám přicházející na VOŠ, tvrdit, že automobil táhne do strany proto, že má na každém předním kole jinou sbíhavost, nebo že klimatizace v zimě nefunguje, protože je moc zima, nebo že v motoru klepou písty a ne detonační hoření, že se vnitřní odpor akumulátoru měří ohmmetrem a jiné perly, tak vím, že je to s úrovní pedagogů dost pochybné.

Laboratoř pro diagnostiku motorových vozidel v rychnovské škole. Za komunismu patřila k nejmodernějším v republice.
Laboratoř pro diagnostiku motorových vozidel v rychnovské škole. Za komunismu patřila k nejmodernějším v republice. | Foto: http://www.vosrk.cz

A.cz: Čím to podle Vás je?

Je něco shnilého ve státě dánském. Matematik při písemné maturitní zkoušce ve třídě na soukromé odborné škole diktuje maturantům postup a způsob řešení příkladů, odmaturuje žák, který si vybere jako volitelný předmět hospodářský zeměpis, o povodí okresu nic neví a na otázku, jaká řeka protéká Rychnovem nad Kněžnou, říká, že neví. Když se ho zkoušející zeptá, odkud je, a on se brání, že z Nového Města (nad Metují), a na otázku, jaká  řeka tedy protéká Novým Městem, odpoví, že Jizera, a přesto odmaturuje. To je pak těžké.

A.cz: Může podle Vás za tento vývoj školství v 90. letech  i tehdejší politická garnitura?

Ještě teď slyším předsedu vlády Klause, jak v 90. letech říká, že je v Česku "přestrojaříno" a že je třeba podporovat všeobecné gymnaziální vzdělání. Jako prognostik se moc neuvedl. Dnes chybí řemeslníci a technici obecně. Už aby někdo našel odvahu a ten Augiášův chlév vykydal. I zde platí, že schody se zdola nahoru zametat nedají.

Z automechaniků jsou vyměňovači dílů

A.cz: Existuje přímá souvislost mezi vaší vyhlášenou a úspěšnou průmyslovkou a rozkvětem automobilového průmyslu ve vašem regionu? Spolupracujete s těmito podniky?

Myslím, že spolupráce s firmami v okolí naší školy funguje dobře. Naše vzájemné potřeby a přání se většinou vyřeší k oboustranné spokojenosti. Dobří technici se mohou pohádat, ale nakonec se vždycky dohodnou.

A.cz: Jak jako člověk s padesátiletou praxí v oboru hodnotíte současné autoservisy?

Od roku 1990 jsem navštívil cca 100 autoservisů a firem v České a Slovenské republice. Uváděl jsem tu do provozu nejdříve šestiprvková pak osmiprvková a později 3D měřidla geometrie automobilu, stanice na měření emisí, motortestery a  zařízení na komunikaci s řídící jednotkou automobilu.

Máme hodně nových a dobře vybavených značkových servisů. Bohužel máme málo myslících pracovníků v tomto oboru. Ve velké většině jsou to "vyměňovači dílů". Metoda "pokus - omyl" se zde zabydlela. Ani se tomu nedivím. Když vidím, s jakými znalostmi a nezájmem o vzdělání většina absolventů opouští vzdělávací instituce, nemůže být situace v praxi jiná.

A.cz: Ale zpět ke škole a školství. Kantorem jste se na rychnovské škole stal coby jednadvacetiletý mladík, na té samé škole jste letos učil jako jednasedmdesátiletý senior. Co vše se tu pro Vás osobně změnilo?

Když pominu technický pokrok, pak musím konstatovat, že největší změny jsou v lidských charakterech a ve vztazích mezi lidmi. Bohužel vše k horšímu.

A.cz: Na jaké období vzpomínáte nejraději?

Z pohledu naší školy byla asi nejlepší a nejatraktivnější sedmdesátá léta. Bylo dost žáků, mohli jsme si vybírat, z třiceti studentů ve třídě byla nadpoloviční většina těch, kteří projevovali zájem. V takových třídách byla radost pracovat.

Tři se chtějí učit, ostatní se schovávají před deštěm

A.cz: Jak to vidíte dnes?

V dnešní době z dvaceti žáků ve třídě jsou obvykle dva až tři, kteří chtějí, a zbytek se "v budově schovává před deštěm". Jinak nechápu, proč chodí do školy. Zrovna tak se výrazně změnil vztah rodičů ke svým miláčkům a ke škole. Spolupráce při vzdělání a výchově je skoro nulová. Fajn jsou obvykle rodiče těch dvou až tří, kteří se chtějí vzdělávat. Většina je ale ke svým miláčkům velmi nekritická a viní z neúspěchu školu.

Vyučovacími hodinami Bohumíra Nováka prošly generace automechaniků či vedoucích podniků. Mezi jeho žáky ale patří třeba i šéf Hudebního divadla v Karlíně.
Vyučovacími hodinami Bohumíra Nováka prošly generace automechaniků či vedoucích podniků. Mezi jeho žáky ale patří třeba i šéf Hudebního divadla v Karlíně. | Foto: Ondřej Besperát

A.cz: Stále se prý na Vás obrací s prosbou o radu Vaši bývalí žáci, někdy prý i ze vzdálených koutů světa. Kam například (případně na jaké pozice) to rychnovští odchovanci dotáhli?

Nechci jmenovat konkrétní osoby, určitě na někoho zapomenu. Ale záběr je to velmi široký a pestrý. Například umělecký ředitel Hudebního divadla v Karlíně, několik vysokoškolských pedagogů, ředitelé a majitelé desítek obvykle strojírenských firem, vysoce postavení technici například ve firmě Škoda, právníci, vojenští specialisté, redaktoři odborných časopisů, vedoucí a specialisté v servisní praxi, významní pracovníci pojišťoven, komunální politici na různých úrovních, čeští sportovní reprezentanti, atd.

A.cz:  Kdy chcete definitivně odejít do důchodu a jak si ho představujete?

Asi brzy. Snažím se udržet se technicky na dobré úrovni. Je to rok od roku těžší.  Vývoj aut je velice rychlý a není dost dobře možné stačit sledovat, co a jak se děje u jednotlivých výrobců. Je nutné se víc specializovat, otázka ale je, na co přesně. Pokud zdraví dovolí, bez práce nemohu být. I když si ke stáru umím víc slevit.

 

Právě se děje

Další zprávy