Krupka - Mária Sendreiová v mládí prošla několika koncentračními tábory. Je totiž Romka. A teď znovu ožily její noční můry. Před domem v Krupce, kde bydlí, totiž na sobotu ohlásili pochod pravicoví extrémisté z Dělnické strany.
Policie je do sídliště nakonec nevpustila a tak projevy jejich představitelů bylo slyšet asi tři sta metrů od oken Márie Sendriové.
Pod kopcem se však ozývaly výrazy, které již jednou slyšela. Provázely ji během jejího putování po nacistických táborech.
Například, že Romové jsou paraziti nebo skandování „nic než národ" či "my vás v Čechách nechceme". V davu extremistů pak padaly i návrhy, jak romskou otázku vyřešit - deportací.
„Strašně se bojím," snaží se zadržet drobná osmdesátiletá paní slzy. „Ti pánové přijdou sem?" otáčí se zoufale po své dceři či její kamarádce. Ty se jí snaží uklidňovat.
„To víte, vzpomínky na to, co prožila, se jí nyní vybavují častěji," vypráví Dana Kozelková o tom, co v posledních dnech její matka prožívá. „Nemůže spát, říkala mi, že se jí klepou nohy. Nemohla ani chodit. Bojí se, že se všechno vrátí," líčí.
Pabí se nakonec sama rozhodla svůj příběh vyprávět. Mluví pomalu a potichu. Často umlká. V očích se jí lesknou slzy.
A.cz: Jak vnímáte, co se v Krupce dnes děje?
Já se strašně bojím. Nevím, proč sem chtějí přijít. Lidi jako lidi. Já je dělím jen na dobré a špatné.
A.cz: Mohla byste vzpomenout, jak vaše pouť po koncentračních táborech začala?
Seděli jsme tak jako my teď. Byli jsme na návštěvě u babiččiny tety v Košicích. My jsme bydleli v Medzevu, to je kousek od Košic. Najednou přišli, že máme jít všichni ven, tam nás seřadili a vedli nás na nádraží…
Říkali, že jdeme na práci, že se vrátíme zpět. Pak nás naložili do vlaků a odvezli do Terezína.
My chtěli jít domů, ale nepustili nás. Křičeli na nás německy, že jsme špína.
A.cz: Kolik vám bylo?
Bylo mi třináct roků, vrátila jsem se v šestnácti.
A.cz: Jak přijali Romku v Terezíně?
To už si moc nepamatuju. Spali jsme v jedné velké místnosti. Na pryčnách. Bylo nás tam tak deset, i patnáct. (pláče)
Vypalovali nám dělohy, abychom nemohly mít děti.
Nakonec jsem ale měla po válce dvě děti, dceru a syna.
A.cz: V Terezíně jste ale nezůstala.
Tam jsem byla asi rok. Pak jsem byla ještě v Buchenwaldu a nakonec v Ravensbrücku. (pláče)
Bylo to hrozné. Musela jsem zahrabávat mrtvé.
Pak mne odvezli do nemocnice, měla jsem tyfus. A tam už jsem zůstala až do konce, než nás osvobodili, myslím Američané.
Lidé postupně odcházeli… No a mne si tam vybral chlap, kterého jsem si nakonec vzala a měla s ním dvě děti. Jeho rodina zemřela v koncentráku před tím. V Osvětimi.
A.cz: On byl také v té nemocnici?
Ano. Bylo mu třicet. No, a vybral si mne. Chodil pak po sedlácích a nosil mi angrešt a rybíz, abych se co nejdřív uzdravila. Pak si pamatuju, jak jsme se potom všem mohli vykoupat. Skočila jsem do řeky šipku, on na mne křičel, ježíš, ať se neutopím. To byla nádhera.
A.cz: A co bylo po válce. To jste pak rovnou zůstali v severních Čechách?
Ne ne. Nejdřív nás odvezli do Brna. Tam nám dali na další cestu peníze, oblečení a jídlo. Tak tamten obraz Panenky Marie. A pak jsme se vrátili do Košic.
A.cz: A jak jste se tedy ocitla v Česku?
Přestěhovali jsme se do Teplic hned po válce. Za prací
