Příběh 20. století - Když se mluví či píše o holocaustu a nacistickém "konečném řešení židovské otázky", občas se někdo pozastaví nad tím, proč se Židé nebránili, proč nepovstali, proč se nechali odvádět bez odporu do ghett, koncentráků a plynových komor.

Že tomu tak leckdy nebylo, dokazuje životní příběh Štefánie Lorándové.

Československé občanky a členky sionistického mládežnického hnutí Hašomer Hacair (Mladý strážce), která se jako mnozí Židé nacistické mašinérii vzepřela. Postavila se po bok těch, kteří se vzbouřili ve varšavském ghettu či ve vyhlazovacích táborech Osvětim, Treblinka či Sobibor, bojovali v zahraničních armádách - a také působili v ilegalitě, kde se pokoušeli zachraňovat lidské životy.

Osvětim po válce: ve vitríně bloku čtyři můžete vidět boty desítek tisíců Židů. Boty přežily, jejich majitelé byli zplynováni. | Foto: Reuters

Příběh Štefánie Lorándové začíná jako pohádka.

Narodila se v listopadu roku 1919 v Michalovcích, v dobře situované židovské rodině, dodržující náboženské zvyky, její otec byl ředitel elektrárny, spokojeně žila spolu se svou sestrou a kupou bratranců a sestřenic.

Roku 1928 tatínek Ludvík Loránd náhle zemřel, maminka s dětmi se odstěhovala do Žiliny a Štefánie se tak "vydala na cesty". Když na konci 30. let začali mít Židé v celé Evropě kvůli nacistické rozpínavosti vážné potíže, byla z ní dospělá dívka a aktivistka levicového sionistického hnutí, která se o sebe uměla bez obtíží sama postarat.

S pašeráky přes hranice

Mladí sionisté se připravovali na přestěhování do Palestiny, ale brzy bylo jasné, že se to za války může podařit jen jednotlivcům.

Začali se tedy soustředit na záchranu svých bližních a rozhodli se, že se pokusí dostat co nejvíc Židů do Maďarska, kde byla snesitelnější situace než na Slovensku.

Štefánia Lorándová byla vyslána do Budapešti, aby tam pro uprchlíky "připravovala půdu". Hranice překročila ilegálně v doprovodu pašeráků 9. března 1942.

Autor fotografie: Aktuálně.cz

Příběhy 20. století

• Rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století připravuje tým redaktorů Českého rozhlasu Rádia Česko a neziskového občanského sdružení Post Bellum .

• Novináři natočili více než sedm set svědectví a vzpomínek pamětníků.

• Hodinový dokument věnovaný příběhu Štefánie Lorándové, o níž pojednává tento článek, můžete slyšet v sobotu 20. října po 13 hodině na rádiu Česko.

• Projekt momentálně hledá sponzory - vše potřebné najedte na webových stránkách sdružení Post Bellum .

Nepřehlédněte:

Příběhy 20. století:
Přežili komunistický lágr. Štvanice režimu neskončila

V Maďarsku (v Budapešti) pak žila pod jménem Margita Demeterová - a musela tam plnit tři hlavní úkoly: zajišťovat pro uprchlíky doklady, ubytování a peníze.

Měla velkou výhodu: uměla perfektně několik jazyků včetně maďarštiny a vůbec nevypadala židovsky.

Podařilo se jí tedy důmyslně oklamat maďarské úředníky a získávat od nich rodné listy se jmény skutečných osob, které posléze (spolu s policejními přihláškami) padělala a stovkám lidí tak zajistila novou identitu. Peníze obstarala s pomocí mezinárodní židovské organizace JOINT. Nakonec ji zatkla maďarská policie, patrně proto, že při výslechu promluvil některý ze zatčených uprchlíků.

Židovka v nacistické agentuře

Maďarští policisté ovšem sebrali Margitu Demeterovou - na skutečné jméno Štefánie Lorándové nepřišli. Nezjistili ani, že je Židovka.

Putovala do internačního tábora, kde byly poměry nesrovnatelně mírnější než v jakémkoli židovském lágru a kde se do ní zamiloval stárnoucí velitel.

Štefánia Lorándová vzpomíná: "Nic jsem mu nedovolila, mohl mi jen políbit ruku. Přesto jsem měla v táboře neuvěřitelné postavení, přišel za mnou třeba jeden z dozorců a řekl mi: 'Margitko, já bych moc chtěl jet na dovolenou, nemohla byste se přimluvit?' A já jsem řekla: ´'Dobře, ale slyšela jsem, že jste křičel na internované, tak už to slyšet nechci!'"

Když Štefánii Lorándovou alias Margitu Demeterovou po devíti měsících propustili, začala si hledat práci jako úřednice a znovu se zapojila do ilegálního hnutí.

Tehdy se jí přihodila další neuvěřitelná věc: našla v inzerátech nabídku zaměstnání od jakési agentury, dorazila na pohovor - a zjistila, že je v německé tiskové kanceláři: "Na zdech viseli samí Hitlerové, ale už jsem se nemohla otočit na podpatku a odejít. A teď si představte, že jsem udělala zkoušku a oni mi řekli, že jsem okamžitě přijata. Nevěděla jsem, jak z toho ven, tak jsem jim řekla, že chci nehorázně vysoký plat. A oni na to zase kývli."

Štefánia chtěla po pohovoru zmizet a už se do firmy nikdy nevrátit, ale nakonec práci vzala: poté, co jí přemluvili přátelé z odboje, kteří doufali, že se tak dostanou k informacím.

Do Osvětimi

Po pár měsících ale Štefánii-Margitu opět zatkla policie.

Židovští uprchlíci se pokoušeli utíkat před nacismem do všech zemí světa, jejich situace se ale neustále zhoršovala. Na obrázku je loď St. Louis, na jejíž palubě se v květnu 1939 vydalo více než 900 uprchlíků z Německa na Kubu. Nakonec je Kuba nepřijala a po dlouhém putování skončili v různých evropských zemích. | Foto: USHMM Photo Archives

A to už bylo zle: zjistilo se, kým doopravdy je, navíc už i maďarští Židé museli z příkazu hitlerovské moci do transportů.

Štefánia Lorándová byla roku 1944 - stejně jako její sestra a matka -  zavlečena do Osvětimi: "Byla to taková hrůza, že o tom dnes téměř nejsem schopna mluvit... Chtěla jsem jediné: Jet  pryč, někam na práci. Nevěděla jsem, kam mne odvezou, ale byla jsem přesvědčena, že horší místo než Osvětim na zemi není."

Měla obrovské štěstí. S pomocí vězenkyň, které už působily v táborové hierarchii, se dostala do pracovního transportu a skončila v Sudetech, v bývalém československém pohraničí.

Válku přežila, stejně jako její sestra a její maminka.

Dnes bydlí Štefánia Lorándová v Praze. Její podrobné vzpomínky na válečné i poválečné osudy si můžete poslechnout zítra - v sobotu 20. října po 13 hodině na rádiu Česko v dokumentárním pořadu z cyklu Příběhy 20. století.