Přežili komunistický lágr. Štvanice režimu neskončila

Redakce DOM
11. 10. 2007 17:45
Svědectví bývalých vězňů o návratech domů
Rodinné album vězně komunistického režimu Tomáše Sedláčka
Rodinné album vězně komunistického režimu Tomáše Sedláčka | Foto: Aktuálně.cz

Praha - Psal se 23. květen 1960. Bývalý sociální demokrat Josef Janáček z Ostravy Vítkovic si ve svém bytě pustil plyn. I když si smrt zvolil sám, viníka lze vystopovat. Pod smrtí je podepsaná komunistická Státní bezpečnost.

Janáček patřil mezi tisíce lidí vězněných komunistickým režimem za své politické názory nebo protikomunistický odboj. Persekuce však neskončily ani poté, co mohli vězni po mnoha letech odejít domů. I tam je čekalo pronásledování režimem.

Vypovídají o tom stovky svodek StB, které se zachovaly v Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra, a které prostudoval tým redaktorů Českého rozhlasu Rádia Česko a občanského sdružení Post Bellum. Novináři se zaměřili i na to, co čekalo vězně režimu po propuštění. Jaké byly jejich návraty domů na amnestii roku 1960, 1964?

Nalevo autor dokumentu Mikuláš Kroupa a u něj generál ve výslužbě Tomáš Sedláček, odsouzený komunisty v minulém století na doživotí.
Nalevo autor dokumentu Mikuláš Kroupa a u něj generál ve výslužbě Tomáš Sedláček, odsouzený komunisty v minulém století na doživotí. | Foto: Aktuálně.cz

"Komunistická Státní bezpečnost, podle těchto dochovaných dokumentů, sledovala politické vězně, kteří se vraceli v roce 1960 domů k rodinám. Nejednoho bývalého vězně lámali ke spolupráci," říká jeden z tvůrců projektu Příběhy 20. století Mikuláš Kroupa. "V případě Josefa Janáčka neúspěšně - spáchal sebevraždu poté, co zjistil, že ho udávala jeho vlastní žena."

Janáček před sebevraždou napsal tři dopisy: dceři, synovi a manželce. "V dopise ženě píše důvod jeho sebevraždy: Neřekla mu, že od roku 1953 spolupracuje se Státní bezpečností. Dále skrytou formou uvádí, že se nechtěl stát pomocníkem StB, a proto se rozhodl ukončit svůj život...," uvádí jedna ze svodek StB.

Propuštění a bezradní

Příběhy 20. století
Autor fotografie: Aktuálně.cz

Příběhy 20. století

  • Rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století připravuje tým redaktorů Českého rozhlasu Rádia Česko a neziskového občanského sdružení Post Bellum .
  • Novináři natočili více než sedm set svědectví a vzpomínek pamětníků.
  • Hodinový dokument věnovaný "Cestám domů", o kterých pojednává i tento článek, můžete slyšet v sobotu 13.10. v 13:05 na Rádiu Česko.
  • Projekt momentálně hledá sponzory - vše potřebné najedte na webových stránkách sdružení Post Bellum .

Pro propuštěné vězně nebylo těžké jen ustát tlak režimu, ale též vyrovnat se s tím, jak se svět za deset, patnáct let změnil.

Generál ve výslužbě Tomáš Sedláček, odsouzený komunisty v minulém století na doživotí, v dokumentu popisuje amnestii v roce 1960: "Co nás - propuštěné mukly - zaskočilo, když nás pustili ven, bylo, že města jsou tak šedivá. Nic jsme neznali. Telefony, tramvaje, hodnotu peněz, všechno se po těch patnácti letech změnilo. Vystoupili jsme na Wilsonově nádraží v Praze a srdečně jsme se rozloučili. Začali jsme se potkávat u východů z nádraží, u dveří jsme se otočili a vrátili k vlaku. Asi hodinu jsme se tam takhle motali. Nějak nám nešlo, pustit se do té svobody...!"

V roce 1960 si ve vězeňských zařízeních v Československu odpykávalo svůj trest 8700 politických vězňů nebo lépe řečeno vězňů z přesvědčení. "Amnestie roku 1960 se týkala jen 5300 vězňů," říká historik z Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra Tomáš Bursík.

Leopoldov ho nezlomil

Jedním z těch, kterým se tato amnestie vyhnula, je Radovan Pocházka. Byl odsouzen za špionáž ve prospěch západních zpravodajských služeb na patnáct let, později dostal k trestu přidáno dalších 12 let. Prošel uranovými lágry na Příbramsku a pověstným slovenským Leopoldovem.

V dokumentu vzpomíná na první chvíle na svobodě po čtrnácti letech věznění: "Nejdřív jsem šel do hospody, kde jsem si dal míchaný vejce. Domů jsem jel vlakem přes noc. I když byl březen, fičel studený vítr, otevřel jsem si okno v kupé a celou cestu koukal na to, jak vypadá noční svět," vzpomíná dnes osmdesátiletý Radovan Procházka, který po roce 1989 vedl vojenskou kontrarozvědku.

Radovan Procházka prošel uranovými lágry na Příbramsku a pověstným slovenským Leopoldovem.
Radovan Procházka prošel uranovými lágry na Příbramsku a pověstným slovenským Leopoldovem. | Foto: Aktuálně.cz

Do Prahy dorazil až ráno. "Šel jsem pěšky přes Letnou. Na místě, kde už byl zbořený Stalinův pomník, který jsem v životě neviděl - za tu dobu věznění ho postavili i zbourali - jsem slíbil Praze a Hradčanům, že tedy to stejně takhle nenechám, že se proti komunistům musí ještě něco udělat, a šel jsem domů."

Přivítání bylo vřelé, ale bez slz: "Ty se jaksi dostavily, když jsem si pustil své oblíbené desky," vzpomíná Procházka. 

Plné svědectví Radovna Procházky či Tomáše Sedláčka si můžete poslechnout již tuto sobotu na Rádiu Česko.

 

Právě se děje

Další zprávy