Potomka, který usiluje o vydání několika desítek obrazů ze sbírky židovského obchodníka Richarda Poppera zavražděného nacisty.
Michal Klepetář usiluje o vydání několika desítek obrazů ze sbírky svého prastrýce Richarda Poppera, jehož zabili nacisté. A už několik let se marně snaží získat informace o tom, které obrazy ze 127 od nizozemských, francouzských, německých a španělských malířů z patnáctého až devatenáctého století jsou ve vlastnictví Národní galerie.
Dluhy za holokaust
- Obětem holokaustu, kterým se podařilo přežít nacistická zvěrstva za druhé světové války, je ještě více než šest desetiletí od konce konfliktu stále dluženo 115 až 175 miliard dolarů (2,5 až 3,8 bilionu korun) za ukradený majetek.
- S odvoláním na novou studii o tom informovala agentura Reuters.
- "V 90. letech se snahy o vyplacení náhrad zintenzivnily díky konci studené války i většímu tlaku veřejnosti po zveřejnění nových zpráv o rozsahu nacistického plenění židovského majetku a rozruchu kolem toho, že švýcarské banky měly snahu tajit účty obětí," prohlásil autor studie a ekonom Sidney Zabludoff.
- Studie byla vypracována pro časopis Jewish Political Studies Review. "Nejméně 115 až 175 miliard dolarů (v cenách roku 2005) zůstává nevráceno přes četné jasné a explicitní mezinárodní dohody a sliby učiněné během druhé světové války i krátce po ní," píše se v dokumentu.
- Evropské státy slíbily v restitucích vyplatit 3,4 miliardy dolarů (73 miliard korun), avšak do roku 2005 byla vyplacena jen asi polovina této sumy.
- "Během celého poválečného období pouze 20 procent jmění ukradeného evropským židům bylo vráceno," řekl Zabludoff.
- "Nacisté donutili židy prodat své domy a vše, co vlastnili, od nábytku po firmy; často to museli učinit za výrazně nižší ceny, než kolik bylo na trhu běžné," uvedl Zabludoff, někdejší pracovník americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) a Bílého domu.
- Na konci druhé světové války také Sověti zkonfiskovali "velké množství akcií a cenných papírů", které patřily evropským židům, dodal.
A se svou žádostí neuspěl ani u Národní galerie, ani u bývalého mistra kultury Pavla Dostála a expremiéra Vladimíra Špidly.
Soudy nevyšly vstříc
Obvodní i městský soud v Praze zamítly také jeho žalobu, ve které se domáhal vydání 43 obrazů z Národní galerie a všech dalších obrazů, které vlastní stát.
Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo přitom to, že Klepetář nedokázal v žalobě přesně označit všechna požadovaná umělecká díla tak, aby při případném vydání nemohlo dojít k jejich záměně.
Soudy tak neuznaly Klepetářův argument o tom, že kvůli odstupu několika desetiletí a bez přístupu k dokumentaci nemá možnost přesně určit a specifikovat majetek, který požaduje vydat.
Soudům přitom Klepetář předložil soupis obrazové sbírky Richarda Poppera z října 1940 čítající 127 obrazů. Soupis byl vytvořen soudním znalcem.
Z údajů expertního týmu pro objasnění historických a hospodářských otázek takzvané arizace židovského majetku ze září 2000 vyplývá, že v Národní galerii je 43 obrazů z této rozsáhlé sbírky. Podle Klepetáře ale bez přístupu k dokumentaci není schopen zjistit, které obrazy v Národní galerii vlastně jsou.
Nejvyšší soud nyní rozhodnutí obecných soudů zrušil a vyhověl Klepetářovu dovolání. Podle soudců Nejvyššího soudu nezajistily ani obvodní, ani městský soud v celém řízení rovné postavení Klepetáře.
Restituce vyžadují citlivý přístup
A to v případě, kdy jde o velmi citlivou otázku. "Platí to zejména o postavení a hodnocení postavení účastníků v řízeních, kde jde o nápravu anebo alespoň zmírnění křivd, k nimž došlo v době nesvobody," uvedl senát Nejvyššího soudu pod vedením Josefa Rakovského.
Soudci dodali, že restituční předpisy předpokládají poctivou spolupráci státu s lidmi, kteří o majetek žádají, a to se v tomto případě nestalo.
Soudy se tak měly samy pokusit na základě údajů ze znaleckého posudku, zprávy expertního týmu i ze seznamu uměleckých předmětů, pocházejících z majetku obětí holocaustu vypracovaného ministerstvem kultury jasně určit majetek, o který Klepetář žádá.
"Právní předpisy, vydané po roce 1990, které sledovaly rekonstrukci právního řádu ve prospěch demokratické společnosti s cílem návratu k právnímu státu, neospravedlňují žádný formálně-právní postup v aplikaci procesních předpisů," uvedli soudci ve svém rozhodnutí.
Soudy se tak celým případem musí znovu zabývat a udělat všechny kroky ke skutečnému zjištění, kolik se kde obrazů z Popperovy sbírky nachází.
Zda nakonec Klepetář se svou žádostí o vydání sbírky uspěje, jasné není. Podle zákona o holocaustu z roku 2000 není totiž legitimní dědic. Těmi jsou jenom manželka, děti a jejich přímí potomci.
Tisíce ukradených obrazů
Fašisté deportovali Poppera s celou rodinou do ghetta v polské Lodži. Tam Popper, jeho manželka a dcera zemřeli.
Celkem bylo v Česku nalezeno a identifikováno na šest tisíc uměleckých předmětů zabavených židovským rodinám. Asi tisíc se jich vrátilo potomkům.
Často jde o velmi komplikované případy.
Od roku 2002 se tak například táhla jednání mezi Britským muzeem v Londýně, které po válce získalo obrazy z rozsáhlé sbírky brněnského advokáta Artura Feldmana, kterého nacisté umučili.
Britské úřady nakonec souhlasily s vyplacením asi sedmimilionového odškodnění za čtyři obrazy. A letos rozhodly, že Feldmanovým potomkům vrátí další tři obrazy.
Po válce se 135 kreseb z Feldmannovy sbírky čítající celkem 750 obrazů dostalo také do sbírek Moravské galerie a celý soubor byl při restituci židovského majetku v březnu 2003 vydán dědicům s tím, že tři nejcennější kusy vykoupil český stát.
Česko se kvůli vydávání majetku dočkalo také kritiky ze strany Evropského soudu pro lidská práva. Ten jako neúměrně dlouhé označil vyřizování restitučních nároků vdovy po brněnském prvorepublikovém velkopodnikateli Pavlu Kohnovi.
Český stát tak musel vyplatit devadesátileté Bertě Schmidtové-Kohnové odškodnění za morální újmu 6000 eur (asi 192 000 korun) a uhradit náklady za soudní řízení ve výši 500 eur (16 000 korun).
A mnohdy se majetek jenom velmi těžce dohledává. Například v Petrohradu zřejmě skončila vzácná rozsáhlá sbírka porcelánu Hanse Meyera.
Byla nejprve v květnu 1945 odvlečena z Česka do Budyšína a pak zabavena do Ruska. Věcí se zabývá ministerstvo kultury, ale z Ruské federace zatím nepřišla odpověď.
