Nemohu psát o pádu komunismu a dvaceti letech svobody jako skutečnostech historických, seřazených do dějinných pojednání a učebnic. Naopak. Vše je pro mne stále živé a příliš osobní.

Před dvaceti léty pohotovostní pluky veřejné bezpečnosti komunistického státu zmlátily mladé lidi. Političtí vůdci Strany ukázali, že bezpečnost v názvu komunistické policie znamená naopak stálé nebezpečí. Režim překročil únosnou mez, komunisté nechali bít studenty padesát let poté, co byli studenti biti na kolejích nacisty a poté z jejich vůle odvezeni do koncentračního tábora. Spřízněnost obou režimů se odhalila v děsivé čistotě.

Tato zjevná zvůle státní moci vůči mladým lidem toužícím po životě ve svobodě vyprovokovala řetězec událostí, který ve svém úhrnu vedl k rozkladu komunistického státu. Jako tehdejší student ve stávce a vylepovač plakátů nemohu zapomenout na pocit absolutní euforie, nadějí, ale také strachu a obav. Začal se uskutečňovat sen.

V druhé půli 80. let, uprostřed normalizačního zahnívání, jsem si nemyslel, že by pevný a sebejistý režim, založený na perzekuci, síle a propagandistickém masírování veřejnosti padl v dohledné době. Výuku angličtiny na gymnáziu jsem považoval za samoúčelné exotické cvičení, neboť jsem nepředpokládal, že bych tímto jazykem měl kdy šanci ve svobodném světě promluvit. Izolace byla dokonalá a bezvýchodnost hmatatelná. Komunistické šedé bezčasí protékalo kolem nás, líně a neměně.

Sen o životě ve svobodném státě se však překvapivě naplnil. A odvíjel se mnohem rychleji než jsme mnozí vůbec stačili postřehnout. Z indexů mizel marxismus, knihy umlčovaných autorů jsme nakupovali po desítkách, první porevoluční prázdniny jsme s kamarádem projeli stopem kus západní Evropy. Užívali jsme svobody a pozvolna se zbavovali starých strachů a dirigovaného života. Naše radost byla mocnější o radost a úlevu našich rodičů a prarodičů.

Stále se máme z čeho radovat

I dnes, po dvaceti letech, cítím vše stejně silně a vím jistě, že se máme stále z čeho radovat. To dobré, co změna systému přinesla, dle mého soudu mnohonásobně převažuje nad skutečnostmi negativními. Také mne dnes mrzí laciný populismus, vyprazdňování smyslu politiky, odpuzuje mě nezřízené konzumentství a bulvární svět jako nový smysl žití, ale nejvíce mě děsí ztráta či spíše vyprázdňování historické paměti.

Snaha zapomenout na minulost, často podněcovaná vrcholnými politiky toužícími po „tlusté čáře", prorůstá naší společností a je snad nejvážnějším ohrožením dalšího vývoje našeho demokratického státu. Jako učitel však cítím naději, která možná takovýto proces přibrzdí, zastaví a možná i zvrátí. Je jí především vážný zájem mnohých mladých lidí, našich studentů, o dobu totality. I když jí už neprožili, prorůstá jejich rodinnými historiemi a vzbuzuje nové a nové otázky. A mladí lidé si zaslouží, aby na jejich otázky někdo odpovídal.

Díky všem, kdo nechtějí zapomínat

Hluboká poklona všem příbuzným, kteří se nebojí s mladými o minulosti mluvit, pamětníkům z KPV, Dcerám 50. let, vězňům koncentračních táborů, bývalým disidentům, kteří neúnavně docházejí do škol a studentům líčí své pohnuté životní příběhy a cenná svědectví o nelidském systému a jeho praktikách. Stejně tak patří poděkování učitelům, kteří se nebojí moderním dějinám věnovat a všem institucím státním i nestátním, které pravidelnými akcemi, projekty či výstavami udržují povědomí veřejnosti o době nedávno minulé.

Doufám, že výše uvedené aktivity jsou alespoň částečnou satisfakcí pro bývalé vězně komunistického režimu i všechny jinak pronásledované a šikanované. Věřte, že my mladší se nesmíříme s tím, aby se zločiny a vraždy nazývaly chybami a omyly. Rozhodně se budeme stavět proti tomu, aby dnešní komunisté relativizovali zvěrstva svých dávných soudruhů. Pravda o minulosti je to nejcennější, co můžeme těm mladším předat...