Okupace 1968: Co tak vyděsilo sovětské maršály?

Jan Gazdík Jan Gazdík
21. 8. 2013 5:45
Čtrnáct stránek Vojenského memoranda zpečetilo osud Československa.
Foto: Aktuálně.cz

Praha - Ještě na jaře 1968 sovětští maršálové váhali s vojenskou okupací Československa. Když se ovšem seznámili s pouhými čtrnácti stránkami Vojenského memoranda z dílny třiceti československých vojáků a politologů, měli rázem jasno: není na co a proč s obsazením Československa čekat.

Co a proč ostřílené maršály druhé světové války tak vyděsilo? Jaký byl obsah Vojenského memoranda? Proč vzniklo, kdo byli jeho autoři a jaké byly jejich osudy?

Aktuálně.cz přináší při příležitosti 45. výročí okupace Československa (21. srpna 1968) nejzajímavější pasáže z tohoto ve své době převratného dokumentu a pokouší se odpovědět i na zmíněné otázky.

Drzost

Takovou drzost sovětští vůdci už dlouho nezažili: Čechoslováci se bez jejich vědomí pokoušeli při obraně republiky vykročit svou cestou.

Českoslovenští stratégové navrhovali, aby si republika vytyčila nejenom své národní zájmy, a tudíž i jiné varianty řešení konfliktů než válkou (tedy smírnou cestou), ale i to, aby byli jako spojenci Moskvou respektováni a získali vůči ní i rovnoprávné postavení - stejně jako další její menší spojenci. Zejména poslední požadavek rozpálil sovětské maršály doběla. Na tohle tedy nebyli rozhodně zvyklí.

Memorandum - červená fangle na Brežněva

Vojenské memorandum, pod nějž se podepsalo třicet československých armádních stratégů, diplomatů, sociologů, ekonomů či politologů, bylo podle mínění historiků jedním z hlavních důvodů okupace Československa armádami Varšavské smlouvy.

Moskva ostatně se signatáři memoranda za jejich "zrádcovství" tvrdě zúčtovala. Jeho hlavní koordinátor a špičkový expert na racionalizaci řízení Milan Ždímal nesehnal až do smrti stálou práci. To historik Jiří Tecl měl velké "štěstí", že se mohl živit alespoň jako šofér náklaďáku. A jak třeba dopadly děti člena katedry letectva a operačního umění Vojenské technické akademie v Brně Jiřího Stuchlíka? Nemohly se vyučit ani řemeslu.

"Autoři a signatáři memoranda byli lidé, kteří - na rozdíl od mnohých - přemýšleli o tom, co by se mělo v rozvoji armády, vojenské politice, strategii Československa, a tedy i jeho národních zájmech změnit," říká Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu, jenž se věnuje vnitřnímu životu Československé lidové armády. "Například generál Václav Vitanovský se zmiňoval o tom, že vojáci byli čím dál tím více zděšeni ze strategických plánů Moskvy: v případě raketo-jaderné války v Evropě by se podle vizí sovětské generality změnilo Československo v měsíční krajinu. Češi a Slováci by zmizeli z povrchu zemského. Jenomže tohle přece nebyl národní zájem Čechoslováků, tak jak nám ho nalinkovala Moskva."

V šedesátých letech plánovala podle odhadů expertů Varšavská smlouva odpálit na evropském válčišti sto jaderných úderů. S přibližně stejným počtem počítalo i NATO. V osmdesátých letech pak toto množství vzrostlo podle bývalého velitele Západního vojenského okruhu Mojmíra Zachariáše na více než dvojnásobné množství.

Takže alespoň ti vojáci, kteří používali rozum a měli svědomí, museli podle historika Tomka logicky dospět k závěru, že se s tím musí něco dělat. Když se tedy v šedesátých letech minulého století uvolnily v Československu poměry, začali špičkoví stratégové diskutovat o tom, zda se národní zájmy Čechoslováků shodují se zájmy Moskvy. Většina jejich spojenců neměla podle nich v případě raketo-jaderné války ani minimální šanci na přežití. Závěr byl tudíž logický: mají-li Čechoslováci přežít, musí hledat vlastní cesty, jak konfliktu předejít.

A to bylo možné podle signatářů memoranda jen tak, že Československo získá v rámci Varšavské smlouvy větší suverenitu, bude formulovat vlastní politiku, čímž se otevřou dveře ke smírnému řešení sporů. "Jenomže už tyto úvahy a podněty memoranda sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi a jeho maršálům (vedle zásadních výhrad k obrodnému procesu a demokratizaci Československa - pozn. red.) stačily, aby spustili přípravy na invazi," konstatuje historik Tomek.

Držet hubu a krok, anebo změnit strategii?

"Doktrína Varšavské smlouvy byla pro Československo zhoubná. To si museli uvědomovat alespoň ti vojáci, kteří měli byť jen minimální ponětí o strategii. My jsme se to odvážili říct nahlas a naznačili i východiska z této - pro národ zoufalé - situace. Mohli jsme, pravda, jako až dosud držet hubu a krok, anebo se pokusit o změnu. Zvolili jsme si druhou variantu," říká jeden z mála dosud žijících signatářů memoranda Jiří Stuchlík.

Sovětští maršálové vládli podle dalšího signatáře memoranda Václava Tecla ve Varšavské smlouvě neomezeně a často i nevybíravě. "A protože jsme se to pokusili změnit a odmítli sovětská ideologická klišé při výstavbě armády i obraně země, bez milosti s námi skoncovali. Byli jsme pro ně stejní zrádci jako jugoslávský prezident Josip Broz Tito, který se těmto maršálům odmítl již dříve podřídit. Ostatně i proto byla Vojenská politická akademie v Praze rozprášena a v normalizační ´bibli´ Poučení z krizového vývoje označena jako ´hnízdo pravicového oportunismu´," vzpomíná historik a filozof Tecl.

To, že se se zmínka o memorandu dostala do komunistického "Kladiva na čarodějnice", jak Poučení přezdívá historik Tomek, znamenalo pro autory a signatáře memoranda vypálení likvidačního cejchu. Vzniklo tak měřítko, jak se i s jinými odpůrci okupace a kontrarevolucionáři vypořádat.

Autoři memoranda nechtěli přitom nic jiného než odideologizovat názory na spuštění a vedení války se Západem. Požadovali vlastně jen to, aby Československo mělo svou zahraniční a bezpečnostní politiku, přičemž nechtěli skoncovat s členstvím ve Varšavské smlouvě. Hlavními nástroji k této cestě měla být snaha o dorozumění, bezjaderné pásmo v Evropě, nešíření jaderných zbraní a snaha o vytvoření základních podmínek k dohodě s protivníky. A to vše jen proto, aby konflikt s nimi nedospěl až do vzájemného sebezničení.

"Tedy žádná kontrarevoluce, jak to Sověti při zdůvodňování intervence interpretovali, ale jen požadavek, aby Moskva zohlednila národní zájmy svého menšího 'spojence' - Prahy. Jenomže maršály popudilo i to, že jejich vazal si vůbec dovolí uvažovat o své obraně bez ohledu na jejich názor," vysvětluje Prokop Tomek.

Uznání a respektu se nedočkali

Autoři i signatáři memoranda si i z dnešního hlediska zaslouží podle historiků obrovský respekt a uznání, kterého se jim vlastně nikdy nedostalo. Jednali odvážně a vůči zemi, kterou měli bránit, velmi zodpovědně. "Možná proto, že šlo o mladší vojáky, kteří nebyli tolik zatížení druhou světovou válkou," domnívá se Tomek.

Když se tedy k 20. srpnu 1969 uzavřely stranické pohovory se všemi signatáři memoranda, konstatovala prověrková komise, že: "Většina uvedených soudruhů nadále setrvává na nesprávných a škodlivých názorech obsažených v memorandu, nechápe jeho politické důsledky a není ochotna se s nimi kriticky rozejít. Dosud ani jeden z nich se výrazněji nedistancoval od obsahu dokumentu."

To už bylo po nástupu Gustáva Husáka, který odstartoval normalizaci, vyhazovy z práce, vylučování z komunistické strany. "Lidé začali odvolávat své názory a rezoluce proti okupaci na všech úrovních... Ale signatáři memoranda? Ti nic neodvolali, neustoupili ani o píď. Jejich odvaha a neústupnost imponuje," uzavírá historik Tomek.

"I dnes si myslím, že to stálo za to. Sovětské plány vedly Československo do záhuby. Jako vojáci, kteří měli bránit republiku, jsme proto neměli co odvolávat. Šlo o věc profesionální cti," bilancuje Václav Tecl. S tím souhlasí i Jiří Stuchlík, jenž se brání přívlastku hrdinství a připomíná: "Hrdinové byli ti, které komunistický režim pronásledoval a posílal na popraviště v padesátých letech."

 

Právě se děje

Další zprávy