Praha - Třikrát byla čtveřice československých parašutistů gestapem vyzvána, aby se vzdala. Pokaždé to odmítla. Poprvé parašutisté odpověděli: Nikdy! Při druhé výzvě: Nikdy! A potřetí: Češi se nevzdávají!
Útok na kryptu pražského kostela Cyrila a Metoděje, kde se parašutisté skrývali, začal 18. června 1942 v 07:00. Dnes od něj uplyne 71 let a 24. června to bude celé století ode dne, kdy se narodil jeden ze dvou hlavních mužů, po nichž gestapáci v Resslově ulici šli.
Stoleté výročí narození Jana Kubiše inspirovalo historiky Eduarda Stehlíka a Jaroslava Čvančaru k detailnímu zkoumání života tohoto hrdiny. Při něm pak v českých, britských a německých archivech objevili až dosud neznámá a překvapivá fakta ze života muže, který s Josefem Gabčíkem tvořil diverzní paraskupinu Anthropoid, jež 27. května 1942 výbuchem Kubišova granátu smrtelně zranila Heydricha.
Stehlíkova a Čvančarova životopisná publikace o Janu Kubišovi Nezastaví mě ani to nejhorší - příběh Jana Kubiše vyjde v červenci. K silným momentům v ní patří skici akademické malířky Zdeňky Landové, která podle archivních záznamů, fotografií ale i po konzultacích s historiky zachytila poslední okamžiky šestihodinového boje sedmi parašutistů proti několika stům vojáků Waffen SS.
Stesk po mamince
„Až dosud jsme byli přesvědčeni, že Jan Kubiš měl tři vlastní sourozence. V matrikách jsme ale zjistili, že jich bylo pět. Dva, Josef a Marie, však zemřeli," říká vojenský historik Eduard Stehlík. I s nevlastními (Kubišův otec Jan se po smrti manželky Kristiny znovu oženil) měl tedy parašutista Kubiš celkem deset sourozenců.
Boj v Resslově ulici
- Útok gestapa začal v 7:00.
- Po prudké přestřelce, kdy vojáci SS hodili do krypty několik granátů a kdy byli tři z nich zraněni a odklizeni, byl trhavinou odstřelen kamenný vchod do krypty. Ihned poté zaútočil úderný oddíl SS. V tu chvíli třeskly v zatopené kryptě čtyři výstřely. Komando nachází už jen nehybná těla Josefa Gabčíka, Josefa Valčíka, Jaroslava Švarce a Jana Hrubého.
- Avšak ještě před tím v 06:30 velitel parašutistů Adolf Opálka v bezvýchodné situaci na kůru kostela s tříštivou zlomeninou pravé paže polyká ampuli s jedem a současně se střelí pistolí. Stejně se rozhodne Josef Bublík, jemuž granát přeťal chodidlo. Jan Kubiš pak vykrvácel při převozu do nemocnice po zraněních od střepin granátů.
Jan Kubiš vyrůstal v drsných a nuzných podmínkách. Když mu ale maminka zemřela při porodu, poslal ho otec v pouhých šesti letech na výchovu k sourozencům zemřelé matky. Historik Stehlík je přesvědčen, že malý Kubiš tím musel velmi trpět: „Chyběl mu mateřský cit, což zřejmě navždy ovlivnilo i jeho vztah k otci." V dopise bratrovi, který zanechal v Británii před vysazením do nacisty obsazené vlasti, ostatně Kubiš s hořkostí píše: „Dnes bych rád věděl, co asi o mně říká otec, zdali jest na mne hrdý, že aspoň já jsem se zúčastnil odboje, a tak zastoupil rodinu a naši vesnici."
Kubiš nebyl ani vyučen, takže se až do nástupu na vojenskou základní službu v roce 1935 živil jako čeledín anebo topič. Stehlík se domnívá, že teprve armáda dala vyniknout jeho přirozené inteligenci, ale také schopnosti získat si lidi a vést je. „Z dochovaných záznamů a posudků velitelů jsme zjistili, že byl velmi inteligentní, spolehlivý, iniciativní a mimořádně organizačně schopný. Patřil, pravda, od malička spíše k mlčenlivým klukům, nezkazil ale nikdy žádnou legraci. Řekl bych, že šlo o rozeného vůdce. Jakkoliv měl neveselé dětství. Anebo snad právě proto?" ptá se Stehlík. Jako kdyby se Kubiš snažil najednou dohnat zmeškané vzdělání: všechny obtížné kurzy a školení v Československu a pak i v Británii absolvoval s výtečným hodnocením.
Chybějící monografie
Stehlíkovi se s Jaroslavem Čvančarou navíc podařilo shromáždit unikátní soubor dosud zcela neznámých fotografií od prvních Kubišových krůčků až po jeho tragickou smrt v kostele Cyrila a Metoděje. Když pak soubor doplnili o známější snímky a navíc o další nová archivní fakta z Kubišova života či dokonce vzpomínky pamětníků, začal jim pod rukama vznikat ojedinělý příběh - portrét.
Prohlédněte si unikátní snímky z archivu historiků.
„Takže jsme si najednou uvědomili, že v Česku až dosud nevyšla kvalitní monografie o člověku, díky jehož hrdinství se hranice Československa vrátily po porážce nacismu do předválečné podoby," vysvětluje Stehlík, proč se s Čvančarou pustili do Kubišova životopisu. Historik připomíná fakt, že až pod vlivem atentátu na Heydricha odstoupily západní mocnosti od mnichovské smlouvy, která okleštila Čechy a Moravu o třetinu území.
„Životopisnou publikaci si však nezaslouží jen Kubiš, ale i Josef Gabčík," naznačuje Stehlík další ediční plány s Jaroslavem Čvančarou a přidá osobní poznámku: „Při dokončování knihy mně přišlo najednou líto, že jsem Kubiše - tohoto obdivuhodného chlapa do nepohody - neměl šanci poznat. Doslova nám přirostl k srdci."
Hrdinovy ženy
Kubišovy silné osobnosti i charismatu si byly podle Jaroslava Čvančary vědomy i ženy, o nichž se ve svém deníku, ještě před krvavými ústupovými boji ve Francii (byl posléze za odvahu několikrát vyznamenán), či později v dopisech z Británie anebo po vysazení do protektorátu zmiňuje.
„S kamarádem Gabčíkem jsme se vesele bavili. Také jsme si koupili kola a jezdili v okolí (Paříže - pozn. red.) a sváděli, co se dalo." Anebo: „Moji přátelé v Anglii jsou velice hodní lidé, se kterými jsme se po odjezdu z Francie seznámili. Zamiloval jsem se do nich pro jejich upřímnost…"
Kubiš s Gabčíkem se přátelili s Lornou a Ednou Ellisnovými, u nichž v Británii bydleli. A už v protektorátu patnáct dnů před atentátem v dopise Marii Žilanové Kubiš píše: „Milá Máničko. Myslel jsem na Vás každý den, ale nemohl jsem Vám psát, neboť ten Rodokaps, do kterého jste mi napsala Vaší adresu, si vypůjčil jeden z mých kamarádů a odjel s ním na Moravu. Byl jsem nucen čekat, až se vrátí. Máničko, nevím, jak to bude s odepisováním. Rád bych Vám dal místo, kam byste mně poslala nějaký ten řádeček, ale je to nyní nemožné."
Kubiš při tom v té době chodil s Marií Kovárníkovou.
Zapomenutý detail
Z nedávno zpřístupněných britských archivních dokumentů vyplývá, jak ideálně se Kubiš s Gabčíkem při extrémně tvrdých přípravách na zlikvidování Heydricha doplňovali. „Prokazují velikou cílevědomost a nadšení a byla radost s nimi pracovat. Vynikající dvojice," píše se například ve zprávě „Detailed report on operation ANTHROPOID" uložené v The National Archives London.
Aby nebylo překvapení dost, Stehlík s Čvančarou při opakovaném pročítání zprávy komisaře Heinze Panwitze přišli na dosud zcela opomíjený „detail". Po výbuchu bomby se totiž oba parašutisté pokoušeli Heydricha i jeho řidiče Kleina dorazit střelbou z pistolí. Ve stresu a navíc otřeseni silným výbuchem, se však netrefili.
Oba parašutisty se navíc pokoušeli v té několikasekundové mele zadržet náhodní chodci. „Celá ta léta jsme to měli v Panwitzově zprávě přímo před nosem a nevšimli si toho. Prostě jsme ji špatně četli - někdy se to stane," přiznává Čvančara.
Co nacisté tajili
Při opětovné rekonstrukci atentátu historiky zarazilo, že v jinak detailních spisech z vyšetřování německých kriminalistů chybí protokol o výpovědi přímého svědka - Heydrichova řidiče Johannese Kleina. „Je zcela vyloučené, že by ho nevyslechli. Z Panwitzovy zprávy je navíc jasné, že kriminalisté Kleina vyslýchali," říká Čvančara.
Kam se tedy Kleinova výpověď vypařila?
Pokud se podaří protokoly s výpovědí Kleina najít, pak z nich musí podle historiků jasně vyplývat, že Klein s Heydrichem udělali v rozhodující chvíli několik chyb, jichž Kubiš s Gabčíkem ve složité situaci tří přijíždějících tramvají a kličkujícího Heydrichova mercedesu obratně využili. Tou osudovou byl pro Heydricha jeho příkaz, aby Klein - když uviděl Gabčíka s namířeným Sten-gunem - okamžitě zastavil. Chybou bylo i to, že Klein rozkaz svého šéfa poslechl. V ten okamžik 27. května 1942 v 10:35 hodil Kubiš na mercedes bombu.
Klein - zřejmě jen velkou náhodou - unikl při vyšetřování vojenskému soudu. Zraněného Heydricha totiž při pronásledování Gabčíka opustil. Pokud by tedy v záloze vyčkával další parašutista, mohl Heydricha prostřílet jako řešeto.
Kleinova výpověď zmizela tudíž podle mínění historiků proto, že se jeho svědectví nacistům nehodilo do oslavných projevů o hrdinské smrti třetího muže nacistické říše. Ten totiž v rozhodující chvíli jednal jako amatér a nikoliv jako generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD).
Poslední zápis v Kubišově deníku nechá lhostejným jen málokoho: „Až jedenkráte obdržíte tento balíček a dopis, pak můžete částečně pátrat po mojí minulosti a odměniti za mne toho, kdo vám to vše zašle. Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mně požadován zvláštní úkol, úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mne ani to nejhorší."
