KSČ reagovala na Několik vět jako umírající kobyla

Martin Novák Martin Novák
22. 6. 2009 12:47
22.června 1989 byla zveřejněna petice Několik vět
Skupina disidentů před budovou soudu v roce 1979
Skupina disidentů před budovou soudu v roce 1979 | Foto: Ivan Kyncl

Praha - Přesně před dvaceti lety - 22.června 1989 - začala obíhat Československem petice Několik vět.

Iniciativa, kterou se disidentům podařilo komunistický režim a Státní bezpečnost zaskočit.

Umírněný text výzvy nezpochybňoval, který požadoval hlavně dialog, svobodnou diskusi a neútočil přímo na mocenský monopol Komunistické strany Československa, podepsalo během posledních měsíců existence totalitního režimu na 40 tisíc lidí.

Včetně známých zpěváků, herců a dalších umělců, což vedení KSČ neslo velmi nelibě. Tvůrcům Několika vět, mezi kterými byli i Václav Havel a Saša Vondra, se podařilo přiblížit svět disentu a svět lidí v tzv. šedé zóně, kteří do té doby proti režimu aktivně nevystupovali.

„Ta výzva neměla radikální požadavky proto, aby se k ní připojil široký okruh lidí i z umělecké sféry a aby lidé přestali mít strach. V tom byl velký přínos Několika vět," tvrdí dnes tehdejší disident Jan Ruml.

Jan Ruml.
Jan Ruml. | Foto: Ludvík Hradilek

V rozhovoru pro Aktuálně.cz vzpomíná na události před dvaceti lety, které byly po lednových protestech v rámci takzvaného Palachova týdne pokračováním bouřlivého roku a přelomového roku 1989.

Aktuálně.cz: Jak se zrodila myšlenka pokusit se nějakou výzvou přemostit propast mezi disentem a lidmi, kteří se do té doby v protirežimních aktivitách neangažovali?

Dá se říci, že tu výzvu přinesl čas. Nebo že k ní dozrál čas. Vyplynula z určitého anachronismu, který v Československu oproti jiným zemím panoval. Čas se tady jakoby zastavil.

Cílem Několika vět nebylo jen propojit disent s šedou zónou a uměleckou sférou, ala také vzbudit ve veřejnosti vědomí, že už je na čase něco udělat. Od ledna sice probíhaly demonstrace, pak v květnu i červnu, ale těch se účastnilo málo lidí.

V doba, kdy vznikla výzva několik vět, už v Polsku vyhrála v polosvobodných volbách Solidarita. Vládu vedl představitel Solidarity Tadeusz Mazowiecki. V Maďarsku se chystala jednání u kulaté stolu mezi zástupci režimu a opozicí, ve východním Německu se chystala trabantová emigrace (úprk desetitisíců občanů NDR na západ před nově otevřenou maďarsko-rakouskou hranici, mnozí z nich cestovali trabanty - pozn. red.).

Tady se ovšem jakoby nic nedělo. Jedna z prvních rezolucí nového polského parlamentu odsuzovala srpnovou okupaci Československa v roce 1968, zatímco tady v srpnu pořád policie rozháněla lidi.

Ta výzva byla podle mne minimem, co se dalo dělat. Ona nezpochybňovala roli komunistické strany nebo nevybízela ke změně vlády. Žádala velmi realistické věci. Propuštění politických vězňů, nepronásledování nezávislých iniciativ, svobodnou diskusi například o padesátých letech a tak dále.

Byly to všechno řekl bych měkké požadavky. Byl to nejmenší společný jmenovatel, který bylo možné tehdy najít, aby se k té výzvě připojilo hodně lidí.

Aktuálně.cz: Režim byl tehdy zjevně zaskočen tím, kolik lidí tu výzvu podepsalo a především tím, že tam byla známá jména. Hlavně umělců, namátkou třeba Jiří Bartoška nebo Hana Zagorová…

To bylo skutečné novum.Tu petici podepsalo široké spektrum lidí, jména signatářů zveřejňovaly samizdatové Lidové noviny a také rozhlasové stranice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

V důsledku toho se lidé zvolna přestávali bát, protože viděli, že to už jsou desítky tisíc lidí a také známých lidí. Ta výzva neměla radikální požadavky proto, aby se k ní připojil široký okruh lidí i z umělecké sféry a aby lidé přestali mít strach. V tom byl velký přínos Několika vět.

Aktuálně.cz: Byly události v Polsku a Maďarsku v té době pro československý disent tak důležité, že také přispěly ke vzniku Několika vět?

Vývoj v Polsku a Maďarsku byl pro nás velkým povzbuzením. Já jsem stál na straně radikálnějších lidí, kteří vyzývali občany, aby chodili do ulic, protože je nejvyšší čas.

Na druhé straně stáli takzvaní legalisté, kteří říkali, pojďme drobně pracovat, pojďme se s režimem nějak dohodnout, vyhněme se přímé konfrontaci.

Hlavní body Několika vět
Autor fotografie: Aktuálně.cz

Hlavní body Několika vět

  • Propustit politické vězně
  • Zajistit svobodu shromažďování
  • Nepronásledovat nezávislé inciativy
  • Ukončit cenzuru
  • Neomezovat věřící
  • Umožnit diskusi o životním prostředí
  • umožnit svobodnou výměnu názorů o 50.letech, srpnu 1968 a normalizaci
 

Já měl pocit, že na to už nebyla doba, protože ve společnosti už bylo cítit velkou touhu po svobodě. Bylo jasné, že dříve nebo později k něčemu dojde.

Aktuálně.cz: Proč byl režim až do posledních chvíle, do listopadu 1989 tak represivní a neústupný. Doufalo třeba československé komunistické vedení, že se to v Moskvě otočí proti Gorbačovovi a bude ještě možné zavést v celém východním bloku staré pořádky?

Já myslím, že do velké míry v tom hrála roli i pasivita lidí v Československu. Na demonstrace chodily hrstky lidí, které byly snadným terčem policejních zásahů. Kdyby chodily statisíce, tak by už nebyly schopni zasáhnou a ani by se toho patrně neodvážili.

Oni se snažili zbrzdit jakékoliv změny, protože viděli, co se stalo v Polsku a Maďarsku. Na druhé straně ještě necítili silný odpor obyvatelstva, který přišel až v listopadu. To jsou hlavní důvody, proč až do konce tak brutálně zasahovali.

Aktuálně.cz: Domníváte se, že těm špičkám režimu už během roku 1989 nedocházelo, že se blíží konec?

Nejspíše jim to muselo docházet. Z těch zpráv a hlášení, které dostávaly od Státní bezpečnosti, je to celkem evidentní. Ale kobyla když umírá tak ještě nejvíce škube nohama, takže tam byl ještě nějaký zbytkový reflex.

Zásahy proti demonstracím pokračovaly až do listopadu 1989.
Zásahy proti demonstracím pokračovaly až do listopadu 1989. | Foto: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Oni si možná mysleli, že to ještě nějak ustojí. Že nastoupí k moci nějaké reformní křídlo zevnitř KSČ, že se třeba spojí s Obrodou, která tehdy s režimem vedla nějaká jednání (Obroda byla seskupení bývalých komunistů, kteří patřili k reformistům v roce 1968 a později byli ze strany vyloučeni - pozn.red).

Že to ale všechno nakonec skončí naprostým krachem komunismu, to myslím nikdo nepředpokládal. Abych řekl pravdu, ani disidenti ne.

Foto: Aktuálně.cz
Blog Karla Hvížďaly: Proč se bojíme širšího kontextu? aneb Úvaha nad Několika větami

 

Právě se děje

Další zprávy