Praha - Ještě před pár týdny ji téměř nikdo neznal. Její jméno znělo zvučně jen v přednáškových sálech 1. lékařské fakulty Karlovy univerzity a na oddělení ARO v pražském Motole.
Dnes se jméno Martiny Pelichovské nese skrze internet celým světem a její tvář lze každou chvilku zahlédnout v televizi. Lidé ji začínají poznávat i na ulici. Léčí totiž exprezidenta Václava Havla.
Medicína je nezávislá
"Je to tu jako v krematoriu. Spousta kytek. Skoro žádná ale není moje," říká, když vstupujeme do maličké pracovny v suterénu budovy P.
Kytky přinesli lidé bývalému prezidentovi nebo dalším pacientům. V pokoji ale zůstat nesmí. "To kvůli nebezpečí infekce," vysvětluje primářka motolského ARO a sedá si do křesla.
Její gesta jsou jistá, pohled přímý, stisk ruky pevný. Bílý plášť už totiž nosí čtyřiatřicet let. A to je znát. "Pokud jde ale o tuhle popularitu, moc o ni nestojím. Radši jsem schovaná za bukem," říká.
Martina Pelichovská se na medicínu dala vlastně z politických důvodů. "Je pravda, že mi nikdy nedělaly problémy přírodní vědy, tedy matematika, fyzika a biologie," vzpomíná.
Obor si ale vybrala hlavně proto, že je naprosto nezávislý na okolních vlivech. Její otec měl totiž jako nepříliš stranicky angažovaný právník po roce 1948 nejeden problém.
"Medicína je ale nezávislá na politických podmínkách, na podnebí, na barvě pleti, na vyznání. Prostě nemocný pacient je všude na světě a je jedno, jestli to děláte v takovéto nemocnici, nebo v nějaké vesnici v horách. A nemusíte se ohlížet na nějaký světonázor. Pacienta to v podstatě nezajímá," říká.
Ovšem i tady narazila na drobný problém. Po studiu v roce 1975 se začala poohlížet po práci a v Praze ji nikdo nezaměstnal. "Moje angažovanost v určitém směru byla nulová a dostat se na asistentské místo na fakultu bylo pro jistou část studentů naprosto nemožné," vysvětluje.
Využila proto nabídky z Mostu. Tamní nemocnice právě otevírala zcela novou budovu vybavenou tím nejlepším materiálem. Směřovaly sem navíc kroky řady kapacit, které musely odejít z významnějších postů ve velkých nemocnicích.
Ostrůvek klidu v době tvrdé normalizace
"Působil tady docent Zoubek - bratr Olbrama Zoubka, profesor Klíma a řada dalších. Most byl i v těžké době tvrdé normalizace sedmdesátých let tak nějak schovaný a pořádala se tady spousta společenských akcí. Já jsem v té době navíc hrála závodně volejbal a Most měl druhou ligu. Takže jsem mohla pokračovat," vzpomíná Pelichovská.
Tím, že v Mostě prošla terénem jako záchranář, operačním sálem jako anesteziolog i lůžkovým oddělením, se jí navíc dostalo nesmírně cenných zkušeností.
A pak přišla sametová revoluce a posléze i nabídka od profesora Karla Cvachovce přejít do Motola.
"To bylo v roce 1997. Už jsem s motolskou nemocnicí několik let spolupracovala na státních úkolech, navíc moje dcera měla nastoupit v Praze na fakultu. Takže jsem nabídku přijala," říká. Na oddělení ARO motolské nemocnice působí Martina Pelichovská dodnes.
I ten, koho nezná půl světa, má svůj problém
"Je to práce, která mě baví a kterou mám moc ráda. Vždycky je to tak trochu něco nového a vždycky mě to znovu něčím překvapí. Každý nový pacient je totiž individualita, zvlášť v tomhle oboru. Ke každému musíme přistupovat trochu jinak a věnovat mu specifickou pozornost. Nikdy nelze předem říct, že se bude nemoc vyvíjet tak a tak," vypráví.
Proto také reaguje chladně když se začne mluvit o speciální péči pro Václava Havla.
"Konzilium u pana prezidenta Havla je chápáno jako něco mimořádného, ale u nás leží desítky pacientů, nad kterými se každý den sejdou odborníci, aby pomohli vyřešit problém a vedli pacienta ke správné léčbě. I ten, koho nezná půl světa, má svůj problém a jeho rodina má problém. A my jsme povinni léčit všechny stejně," říká.
Pokud má Václav Havel vícečlenné konzilium, je to podle ní jen kvůli novinářům. Je třeba pro ně připravit nějaký výstup.
Exprezident si navíc podle ní závist lidí nezaslouží. "Je neuvěřitelně trpělivý, za všechno pořád děkuje, je velice skromný a milý. Často u nás leží daleko méně významní pacienti a tuto vlastnost postrádají," popisuje.
Probdělé noci
A co je podle ní na práci anesteziologa nejtěžší? "Rozhodování," odpovídá bez přemýšlení.
"Nejtěžší ze všeho je rozhodnout. Vybrat z těch mnoha názorů, které se nad pacientem sejdou, jen jeden. A říct, že budeme pokračovat tak a ne jinak. Se vším všudy. Protože pak za to jedno rozhodnutí musíte nést zodpovědnost," popisuje.
Řada lékařů proto celý život trpí slabým spaním.
"Já ho mám taky. Často se budím a přemýšlím, jestli jsme mohli některým věcem předejít. Jestli jsme mohli postupovat jinak. Všechno je třeba neustále revidovat a kontrolovat. A snažit se, abychom pacienta nejen vyléčili, ale abychom ho vyléčili kvalitně. Tak, aby měl jeho život i nadále nějaký smysl," uzavírá Martina Pelichovská.
