Příbram - Jeho kamarády popravili, on sám se ukrýval v lese, utekl z křížové palby dvaceti samopalníků, přes patnáct let se pak schovával na půdě u cizích lidí.
Václav Jakeš (84) nechce svůj neuvěřitelný příběh ani po šedesáti letech vyprávět. "Co když se zase dostanou komunisti k moci?!"
Když se v roce 1966 vyšel z úkrytu a StB ho zatkla, řekli mu, že to nesmí nikde povídat. "Oni tady pořád žijí."
Jakeš nakonec svůj unikátní příběh odvyprávěl.
Černý lev útočí
Rok po komunistickém puči v únoru 1948 začalo být v chudém kraji okolo Sedlčan horko. Organizace Černý lev 777 se tu rozhodla bojovat proti komunismu.
Při zakládající schůzi JZD v Nechválících zkratovali elektrické vedení v celé obci. Horlivý komunistický tajemník Stanislav Čihák se ocitl v křížové palbě při jízdě na motocyklu.
2. července 1949 vybuchl sekretariát KSČ v Sedlčanech. O rok později sídlo komunistů v Milevsku, výbuch smrtelně zranil příslušníka SNB Josefa Skopového. StB zuřila, netušila, kdo za útoky stojí.
Václav Jakeš ano.
Udán vlastním bratrem
Jakeš se přátelil s hlavními odbojáři Černého Lva. S Jiřím Řezáčem a Jaroslavem Sirotkem ministrovali, společně chodili za děvčaty, schovávali zbraně, které nedaleko zanechala Rudá armáda.
V roce 1951 si pro Václava Jakeše přišla StB. Domníval se, že ho zatkli kvůli jeho kontaktům s Černým lvem. Myslel, že je konec. Jakeš byl totiž předsedou tehdy již zakázané katolické mládeže, kde mu hlavní organizátor diverzních akcí Řezáč dělal tajemníka.
StB však hrála jinou hru. Na hranicích chytli Jakešova bratra, když se pokoušel utéct s manželkou a šestitýdenní dcerou na Západ.
Václava Jakeše bratr při výslechu udal, že se stýká se zahraničním agentem Šafránkou. StB ho donutila podepsat spolupráci, měl se s agentem dál scházet a podávat každý týden hlášení.
"Dostal jsem strach, že to celé bylo jenom proto, abych si proti sobě vytvořil důkazy," říká dnes Jakeš. "Proto jsem se rozhodl utéct za hranice."
Jakeš byl domluvený s kamarádem pohraničníkem, že utečou společně. Jenže Jakešova matka nevyřídila synovi stěžejní vzkaz.
"Asi nechtěla přijít i o druhého syna. Bratr dostal 15 let kriminálu," vzpomíná dnes Jakeš. "A tak jsem utekl do lesa."
V křížové palbě
Bylo léto 1951. Spal v lese nedaleko rodných Branišovic na Písecku v přístřešku z větví, rodiče a sousedé mu nosili jídlo, pomáhal sklízet sena a brambory. Občas přespal u kamarádů, dva týdny bydlel u člena Černého lva Jaroslava Sirotka.
Na podzim jej hlídka uvědomělých občanů - pátrajících v bramborách po "americkém brouku" mandelince - zahlédla a udala.
9. října odpoledne se Jakeš sušil po bouři u své skrýše. "Slyšel jsem přijíždět auta, jak zastavila. Ozvalo se otvírání dveří. Sevřel jsem pistoli ráže 6.35, co jsem měl stále v kapse a rozběhl se."
Bylo jich dvacet. Stříleli z takové blízkosti, že cítil teplo z jejich samopalů. Jako zázrakem z obklíčení prchl. "Nechtěli mě zabít, alespoň ne všichni, rozstříleli by mě na cucky, kdyby chtěli," domýšlí Jakeš.
Dvě hodiny prchal bezhlavě lesem, jako zázrakem dorazil k domu kamaráda ze školy Jana Kořánka. "Pocákal mě petrolejem, aby psi ztratili stopu," vzpomíná Jakeš. Ještě tu noc ho dovedl na statek k rodině Peckových, která bydlela na samotě V Horním Chlumu. Tam se zavrtal na půdě do sena a čtrnáct dní nevylezl.
To ještě netušil, že tady bude žít patnáct let.
Patnáct let v úkrytu
Zadní Chlum je malá vesnice nedaleko Orlické přehrady. Od návsi stoupá cesta k samotám roztroušeným pod zalesněnými kopečky. Po dvou kilometrech končí prašná cesta u tří malých statků.
Na prahu prostředního z nich stojí starý muž v hnědých montérkách. "Ano. Tady u nás se Jakeš schovával," říká Jan Pecka (82). "Když jsem se vrátil z vojny, už tu několik týdnů byl."
"Neptal jsem se, proč tu je. Byla to taková doba. Nechápu lidi, co říkají o Mašínech, že byli teroristi. Za komunistů bylo hůř, jak za Němců. Na hranicích stříleli lidi jak zvířata, to nebyla už žádná spravedlnost.
Chlév a stodola spojeny do podkovy s malým obytným stavením. Za domem les, krásný výhled dolů na vesnici.
"Nad chlévem bylo tehdy seno, tam byl schovaný," vzpomíná Pecka. "Maminka mu nosila jídlo, někdy jsem ho měsíc neviděl. Později, když jsme měli elektřinu, chodil do světnice poslouchat Svobodnou Evropu, nebo Rádio Vatikán."
Po čase začal Jakeš s rodinou večeřet. Ve dne byl ale vždycky schovaný. "Museli jsme si dávat pozor, nikoho jsme k nám nezvali na návštěvu, nikdo nám nechodil pomáhat," říká pan Pecka a ukazuje světnici, na které se od té doby mnoho nezměnilo. Veliký kachlový sporák, stůl, lavice, na zdi kříž a staré pendlovky. Jen rádio je novější.
Jakešův pobyt v domě ovlivnil osud celé rodiny Peckových.
"Bratr se neoženil... A já, až když Jakeš odešel," říká Pecka. "Nemohli jsme sem přivést cizí slečnu, mohla by něco říct. Snášeli jsme se ale dobře, nikdy za těch patnáct let jsme mu neřekli, že by měl odejít."
Svatí lidé
Kromě manželů Peckových a jejich dvou synů věděli o Jakešově úkrytu jen Kořánkovi, jejichž syn ho tam přivedl. Ani soused, který žil sto metrů od chalupy, nic nevěděl.
"Byli to svatí lidé," vzpomíná pan Jakeš na rodinu Peckových. "Jedl jsem, co jedli oni. Když dostali balíček z červeného kříže s čokoládou, počkali, až zas budu u nich dole, a rozdělili se se mnou."
Většinu času trávil Jakeš na slámě. "Tam bývala zima, ale když si vlezete do sena nebo otrub, vyspíte se v teple i v těch největších mrazech." Přes den seděl Jakeš pod světlíkem, aby se alespoň trochu opálil, pozoroval, zda někdo nejde, pletl košíky.
Z knih se naučil vařit pivo, kvasil ovocná vína i pálil kořalku. Statek opouštěl je na pár desítek metrů do sadu a jen za temných nocí. Jednou ročně - na Velikonoce - chodil za tmy do vesnice na faru ke zpovědi. Ani kněz nevěděl, kde se schovává.
Nejhůře mu bylo, když všichni na statku onemocněli asijskou chřipkou. Měl horečku a nikdo mu nenosil jídlo. Nakonec se dopotácel do světnice a naráz vypil hrnek mrazivého mléka, to ho postavilo na nohy. Nikdy nebyl víc nemocen, trápila ho však urputná bolest zubů, prořezával si zhnisané váčky žiletkou, aby mohl spát.
Konečně svobodný
Nejblíže odhalení byl Jakeš v květnu roku 1961.
"Na statek přijel s traktorem nějaký Habart z družstva, přivezl dávky pro družstevníky," vzpomíná pan Jakeš. "Koukal jsem na něj, jak odjíždí, sešel jsem do domu. On se ale za chvíli vrátil, že zapadl do strouhy, ať ho jdeme vytlačit. Tam mě uviděl. Nic neříkal."
Za několik dní ale na statek přijela nečekaná protipožární kontrola. Dva úředníci kontrolovali elektrické vedení i tam, kde žádné nebylo. Pan Jakeš prohlídku přečkal zastlaný v posteli.
Přes kamaráda Kořánka si psal s rodinou. Dozvěděl se, že v roce 1954 pochytali kamarády ze skupiny Černý lev. Řeháka, Sirotka a Šímu popravili, ostatní dostali dlouhé tresty.
V šedesátých letech mu zemřeli rodiče, na pohřeb nemohl, čekali tam na něj.
Bratra pustili z kriminálu. Sestra se dlouho pokoušela Václavův úkryt najít, nakonec se jí to podařilo a pan Jakeš se k ní nastěhoval.
Než se však stačil přihlásit, StB ho zatkla a tři měsíce držela ve vyšetřovací vazbě pro rozvracení republiky a pokus o vraždu příslušníka SNB.
Prokurátor všechna obvinění nakonec stáhl a na Vánoce 1966 byl Václav Jakeš svobodný. Oženil se se sestřenicí pana Pecky. "Ona mě neznala," říká. "Ale já sem na ni škvírou koukal, když jezdila k tetě na návštěvu."
Tajemství nakonec
Dnes žijí Jakešovi v malém panelákovém bytě v centru Příbrami. Koupili si chalupu několik kilometrů od místa, kde se skrýval. Za paní Peckovou jezdil několikrát do roka až do její smrti. S mladším synem Janem se rád potkává dodnes.
Svůj podíl na hrdinném odporu skupiny mladých katolíků, kteří si říkali Černý lev 777, však Jakeš nikdy nepřiznal.
Z výpovědí hlavního člena Černého lva, později popraveného Václava Řezáče, dochovaných ve spisu StB, se lze dočíst, že Jakeš byl od roku 1950 jedním ze čtyř hlavních členů skupiny.
Zůstává však otázkou, jak to bylo. Státní policie tyto výpovědi získala po několikadenním nepřetržitém vyslýchání.
Jiná svědkyně přímo uvedla, že byl u výbuchu na sekretariátu KSČ v Sedlčanech.
"Nebyl jsem tam," říká dnes Jakeš. V tu chvíli se z kuchyně ozve Jakešova manželka Jana: "Byl!"
