Jiří Dienstbier - disident do slovníku
Jiří Dienstbier
novinář
Pochází z Kladna, kde se narodil v rodině lékařů 20. dubna 1937. V roce 1953 se rodina přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde Jiří Dienstbier o dva roky později maturoval. Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval obor český jazyk - žurnalistika. V polovině čtvrtého ročníku studia (1958) začal pracovat v zahraniční rubrice Československého rozhlasu a vstoupil do KSČ. Od září 1960 do srpna 1962 vykonával základní vojenskou službu v Plzni u radiového praporu protivzdušné obrany.
V době kubánské raketové krize v říjnu 1962 patřil k novinářům, kteří prosadili v rozhlase a pak i v dalších mediích právo využívat zpráv západních agentur. V letech 1964 až 1967 byl zpravodajem Čs. rozhlasu na Dálném východě. V roce 1967 vydal knihu o Indonésii Noc začala ve tři ráno.
V šedesátých letech patřil jako redaktor a politický komentátor ke stále sílícímu proudu v mediích, kultuře a společenských organizacích, který usiloval o demokratickou přeměnu, vrcholící Pražským jarem 1968. V prvních dnech po okupaci ČSSR pěti státy Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu ze skrytých rozhlasových studií na různých místech Prahy. Na podzim odjel do Spojených států jako zpravodaj Československého rozhlasu, avšak poté, co se jeho ředitelem stal na jaře 1969 Bohuslav Chňoupek, byl donucen se v listopadu 1969 vrátit, z rozhlasu byl zakrátko spolu s Karlem Kynclem a dalšími propuštěn a vyloučen z Československého svazu novinářů a KSČ. Byl mu zabaven cestovní pas a na příštích dvacet let znemožňována jakákoli publikační a veřejná činnost.
Od roku 1970 do zatčení v roce 1979 byl zaměstnán jako dokumentátor ve Sdružení projektových ateliérů, později přeměněném na Projektový ústav výstavby hlavního města Prahy. Koncem roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Prohlášení Charty 77. V roce 1978 Jiří Dienstbier založil samizdatový časopis pro mezinárodní politiku Čtverec (celkem vyšla tři čísla) a byl jedním ze 17 zakládajících členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který se ustavil 27. dubna 1978 s cílem sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení, nebo které se staly oběťmi policejní nebo justiční zvůle. Koncem sedmdesátých let napsal divadelní hry Vánoční dárek (samostatně vyšla v samizdatové edici Petlice v roce 1978), Kontest a Hosté, které souborně vydala v roce 1980 samizdatová edice Expedice.
Od února 1979 byl spolu s Václavem Bendou a Zdenou Tominovou mluvčím Charty 77. Dne 29. května 1979 byl společně s dalšími devíti členy VONS zatčen a obviněn z trestného činu podvracení republiky. Senát Městského soudu v Praze za předsednictví JUDr. Antonína Kašpara pak 23. října 1979 odsoudil za podvracení republiky Petra Uhla na pět let, Václava Havla na čtyři a půl roku, Václava Bendu na čtyři roky, Ottu Bednářovou a Jiřího Dienstbiera na tři roky, Danu Němcovou na dva roky s podmínečným odkladem na pět let. Trestného činu podvracení republiky se měli dopustit tím, že "sestavovali, rozmnožovali a rozšiřovali v širším rozsahu na území ČSSR i v zahraničí písemnosti, které senát považuje za závadné". Rozsudek argumentoval především informacemi obsaženými ve sděleních VONS, ale cílem bylo oslabit Chartu 77. V prosinci byl Nejvyšším soudem rozsudek potvrzen a Jiří Dienstbier byl vězněn nejprve v Ostravě-Heřmanicích, kde se ve směnách střídal s Václavem Havlem na stroji při řezání železa kyslíkem, a poté v plzeňské věznici na Borech, kde pracoval v knihárně. Před propuštěním v květnu 1982 mu důstojníci Státní bezpečnosti dovezli vystěhovalecký pas s nabídkou, že ho dopraví na hranice. Odmítl a devět měsíců marně sháněl jakékoli zaměstnání. Tři týdny pracoval jako skladník v podniku Řempo, ale až v únoru 1983 získal stálé místo nočního hlídače u podniku Montované stavby. Po roce odešel do Metrostavu, kde byl až do roku 1989 topičem v plynové kotelně na Rohanském ostrově v Praze.
Od ledna 1985 byl opět mluvčím Charty 77, tentokrát se spisovatelkou Evou Kantůrkovou a Petruškou Šustrovou. V zahraničních časopisech, včetně exilových, publikoval články a komentáře, vydával nepravidelný časopis Komentáře věnovaný mezinárodní politice, v samizdatu v roce 1986 vydal knihu Snění o Evropě a o dva roky později spolu s Karlem Lánským knihu Rozhlas proti tankům o vysílání rozhlasu v srpnových dnech 1968. Od ledna 1988 byl členem a později předsedou redakční rady samizdatových Lidových novin.
Po zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 a vzniku Občanského fóra se zapojil do jeho práce. Jménem pražského centra Občanského fóra promluvil na první velké demonstraci na náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě. Poté se stal mluvčím Občanského fóra a denně pořádal v divadle Laterna Magica, které v těch dnech bylo sídlem Koordinačního centra Občanského fóra, tiskové konference pro domácí a zahraniční novináře. Dne 10. prosince 1989 byl jmenován ministrem zahraničních věcí vlády národního porozumění. Ve svobodných volbách v červnu 1990 byl za Občanské fórum zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po rozpadu Občanského fóra koncem února 1991 se stal předsedou Občanského hnutí, které bylo jednou z jeho dvou nástupnických stran. Poslancem a ministrem zahraničních věcí ČSFR byl až do dalších voleb v červnu 1992, v nichž však Občanské hnutí neuspělo.
Od roku 1992 je Jiří Dienstbier členem Komise pro globální řízení (Commission on Global Governance), jejíž členové zkoumají možnosti reformy OSN, mezinárodních institucí a mezinárodního práva. V roce 1993 založil Radu pro mezinárodní vztahy. V letech 1994 až 1997 byl členem zastupitelstva hlavního města Prahy. V letech 1995-2000 byl zástupcem presidenta Václava Havla ve skupině 16 hlav států nebo vlád usilujících o multilaterální spolupráci a reformu Organizace spojených národů. V akademickém roce 1997/98 přednášel jako hostující profesor na Claremont Graduate University v Kalifornii, o rok později na univerzitě Chapel Hill v severní Karolině v USA. V letech 1998 až 2001 působil jako Zvláštním zpravodaj Komise OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii.
Roku 1999 vydal knihu vzpomínek z období let 1989 až 1999 Od snění k realitě a v roce 2002 knihu Daň z krve o svých zkušenostech z Balkánu. Od roku 2002 přednáší na Filosofické fakultě UK a na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze.
Autor: Luboš Veselý
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
