Hitler je "osvobodil": Necítím se jako Čech, ani Němec

Monika Horáková
24. 9. 2010 12:00
Reportáž z kraje pruské pořádkumilovnosti, silné katolické víry a nepřerušených tradic.
Necítí se ani jako Čech, ani jako Němec. Reinhard Večerek chodil do škol jen v Německu, protože jeho rodiče tam měli dobrou práci. Po válce se vrátili za zbytkem rodiny do Kravař-Koutů a mladý Reinhard se k němčině naučil ještě česky.
Necítí se ani jako Čech, ani jako Němec. Reinhard Večerek chodil do škol jen v Německu, protože jeho rodiče tam měli dobrou práci. Po válce se vrátili za zbytkem rodiny do Kravař-Koutů a mladý Reinhard se k němčině naučil ještě česky. | Foto: Jan Langer

Hlučínsko - Antropologové a sociologové si Hlučínsko jistě již dávno oblíbili. Ke zkoumání jim místní kraj nabízí hned několik motivů. Někteří zdejší obyvatelé o sobě říkají, že se necítí ani jako Češi, ani jako Němci. Vyskytuje se zde také nejvyšší počet lidí v České republice, kteří mají české i německé občanství.

Nemůžete ale přehlédnout ani výstavní kostely, které místní obyvatelé hojně navštěvují i několikrát týdně. "To nejsou kostely, ale katedrály," říká o místních sakrálních stavbách s úsměvem ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký.

V každé, byť menší vesnici, jednu "katedrálu" najdete. Nejste však na tradiční jižní Moravě, baště katolíků, ale ve Slezsku. "Náš kostel je hojně využívaný, bohoslužby máme šestkrát týdně," říká Herbert Pavera, starosta Bolatic.

Z každého koutu zde na vás navíc dýchá pověstná pruská přesnost a vojenský smysl pro pořádek místních obyvatel, zvaných Prajzů. "Sice jsem se sem přistěhoval z Valašska, ale dnes už také pečlivě zametám před domem," vtipkuje Metoděj Chrástecký. Naráží tak na známou průpovídku, že "každý správný Prajz zametá v sobotu před svým domem".

Češi, nebo Němci?

Až do roku 1742 patřilo Hlučínsko k českým zemím. Po prohrané válce ho však Marie Terezie postoupila Prusku. Další změna přišla až se vznikem Československa, které si Hlučínsko znovu nárokovalo. 

Přesně před devadesáti lety, v roce 1920, proběhl v kraji mezi dnešní polskou hranicí a řekou Opavicí plebiscit, v němž se místní obyvatelé vyslovili proti připojení oblasti Hlučínska ke vzniklému Československu. Měli mnohem silnější vazby na Německo, kam mnozí z nich dojížděli za prací. Nakonec také k německo-polskému předchůdci, Prusku, územně patřili téměř 200 let.

Více se k historii Hlučínska můžete dozvědět z následující fotogalerie:

 

Výsledek plebiscitu nikdo nezohlednil, území bylo připojeno k Československu. Ve druhé světové válce se však výjimečnost území projevila tím, že Hlučínsko nepatřilo do Sudet jako většina pohraničí, ale bylo připojeno přímo k německé říši. To ovšem pro místní znamenalo také automaticky nabyté německé občanství a povinnost narukovat k wehrmachtu.    

To je dodnes pro mnoho hlučínských obyvatel traumatem, protože ve válce zahynul nemalý počet místních mužů. Další nepříjemná vzpomínka většinou pochází z těsně poválečné doby. Společenský útlak stihnul každého, kdo měl cokoli společného s "německým živlem". To ale byla, ať už dobrovolně či nedobrovolně, většina místních.

Reinhard Večerek:
Reinhard Večerek: | Foto: Jan Langer

Vyhnání či odsun postihl však jen několik procent obyvatel. Ředitel Muzea Hlučínska říká, že přesný důvod, proč místní obyvatelé mohli většinou zůstat, dodnes není známý. Jedním z důvodů podle něj mohlo být to, že patřili k velmi zručným a pečlivým řemeslníkům.    

"Necítím se ani jako Čech, ani jako Němec," vysvětluje Reinhard Večerek, předseda Spolku přátel Německa v Kravařích. Pozval nás k sobě domů, z rádia v kuchyni se linou německé hity. Umí perfektně německy, ale hovoří s námi "po našemu", tedy směsicí češtiny a polštiny. 

"Mám jen německé školy. Rodiče měli v Německu výbornou práci a vzali mě tam s sebou. Po válce, když jsem se s rodiči vrátil ke zbytku své rodiny do Kravař-Koutů, jsme cokoli německého museli schovávat a tuto část své identity skrývat. Společnost všechno německé velmi těžce nesla. Bylo to někdy až přehnané."    

Reinhard Večerek se původně jmenoval Weczerek. Počešťování německých příjmení patřilo po válce k automatické praxi. Počešťovala se i křestní jména. "Reinhard naštěstí nemá český ekvivalent, ale z mého známého Gottfrieda udělali na úřadě Bohumíra," usmívá se Reinhard Večerek.

"Dnes už se to zlepšuje. V naší obci může působit Spolek přátel Německa. Ze strany obyvatel se setkáváme spíše s nezájmem. Jsou mezi námi důchodkyně, které se učí německy. Dávno to totiž zapomněly, ale občas je navštěvují vzdálení příbuzní z Německa, tak se s nimi chtěji dorozumět," říká Reinhard Večerek o spolku, který si klade za cíl udržovat německou tradici.

Dvojí občanství? Proč ne

To, že dědové dnešní střední generace bojovali ve wehrmachtu, umožňuje mnohým získat k českému také německé občanství.

"Většina má dvojí občanství z čistě ekonomických důvodů," říká starosta Bolatic Herbert Pavera. "V Německu lze pak velmi snadno získat práci."

"Někteří pracují v Německu už deset let. Když se koukám na jejich domy, je to vidět. Přinášejí z Německa nové nápady," říká Reinhard Večerek.

Na Hlučínsku žijí však také lidé, kteří o německé občanství požádali z úcty ke svým předkům. "Samozřejmě, že mám dvojí občanství," odpovídá Karel Kocián, nadšenec, který ve svém volném čase spolu s dalšími spolupracovníky již patnáct let shromažďuje databázi vojáků wehrmachtu z Hlučínska.

"Lidé, co mají německé občanství jen kvůli práci, už jsou za těch 50 let přečeštění. Já to mám z tradičních důvodů, jak to znám z rodiny."  

Pruský pořádek v Bolaticích

Dvojí občanství však není jedinou výsadou místního kraje. Upoutají vás i pečlivě opravené domy a udržovaná veřejná prostranství.

Starosta Bolatic Pavera. Jménem tradičně Herbert.
Starosta Bolatic Pavera. Jménem tradičně Herbert. | Foto: Jan Langer

Do Bolatic přijíždíme časně ráno a v pekárně si kupujeme tradiční bolatické koláče. Se snídaní v ruce si připadáme trochu nepatřičně. Všude kolem nás je rušno. Někteří spěchají do práce v průmyslové zóně (ano, Bolatice se 4 tisíci obyvateli mají vlastní průmyslovou zónu). Zaměstnanci obce zase pilně sekají trávník kolem chodníků a zametají. Všude je čisto. U přechodů pro chodce stojí v reflexních vestách nezaměstnaní a důchodci, kteří pomáhají dětem přejít silnici při cestě do školy. 

Vcházíme do vzorně zrekonstruovaného zámku, který dnes slouží jako obecní úřad. Starosta Herbert Pavera nás vítá. Na stole má ocenění z loňského roku. Bolatice získaly třetí místo na světě pro obec s nejlepšími životními podmínkami. 

"To, že místní obyvatelé zde mají hluboké pruské kořeny, je poznat. Mají vztah ke svému majetku. Jsou velmi pohostinní, chtějí ukázat, že na to mají a návštěvy si váží. Na dovolené se od nás nikdy moc nejezdilo. Zejména dříve se všichni ve svém volnu věnovali práci, opravovali své domky. Pokud někdo v ulici přestavoval, přišli všichni pomoci," říká starosta.

Už nevíme, kudy kam. Jaká je jen slabá stránka Bolatic? Zkusíme něco zaručeného. Obce v příhraničí se přece často potýkají s ubývajícím obyvatelstvem, protože mladá generace odchází do velkých měst. "Počet obyvatel nám přibývá, takže si myslím, že rozhodně neodcházejí." Obecní úřad rezignovaně opouštíme.

 

Právě se děje

Další zprávy