Vysoké IQ není vše. Důležitá je i emoční inteligence

Lukáš Hendé Djakoualno
1. 6. 2012 10:47
Emoční inteligence se objevila se na scéně ve chvíli, kdy se monopol inteligence hroutil
Foto: Profimedia.cz

Emoční inteligence je schopnost vnímat emoce, usměrňovat je a orientovat se pomocí nich v různých životních situacích. Tvrdilo se o ní, že je důležitější než IQ. Dlouhou dobu se škola opírala z velké míry právě o inteligenci a převládal názor, že inteligence, zabalená do dvou nebo tří číslic, dokáže předpovědět úspěch či neúspěch v životě.

Ve dvacátých letech psycholog Lewis Terman ze Stanfordské univerzity pomocí tří kol IQ testů shromáždil ty nejinteligentnější studenty z celé Kalifornie a předpokládal, že poté co dospějí, obsadí ve společnosti vedoucí pozice.

To se však nepotvrdilo. Naopak, velmi úspěšná byla necelá třetina a plná třetina jich byla podle běžných měřítek neúspěšná. Ukázalo se také, že dva pozdější nositelé nobelovy ceny z fyziky byli v posledním kole z výběru vyřazeni - jejich výsledky v IQ testech nebyly dost dobré. Přesto si inteligence udržovala prominentí pozici ještě několik desetiletí.

Emoční inteligence se objevila se na scéně ve chvíli, kdy se monopol inteligence hroutil - bylo čím dále tím zřejmější, že zdaleka nevysvětluje vše. V polovině devadesátých let se začala čím dál tím větší pozornost věnovat i schopnostem jiného druhu a emoční inteligence se dostala přímo do jejího centra.

Foto: Profimedia.cz

Zrod emoční inteligence

Samotný pojem proslavil v roce 1996 psycholog a novinář Daniel Goleman svou knihou Emoční inteligence, která nesla hrdý podtitul „proč může být důležitější než IQ".

Kniha měla obrovský ohlas. Objevila s na přední straně magazínu Times a celkem se jí prodalo přes pět milionů výtisků. Goleman v ní vytyčila pět oblastí emocionální inteligence: sebeuvědomění, seberegulace, sebemotivace, empatie a sociální dovednosti. Kniha razila myšlenku, že emoce se z velké míry se podílejí na rozhodování. Ať jde o radost, smutek, strach, hněv, nenávist či vzrušení, emoce jsou nedílnou součástí toho, jak se rozhodujeme a výrazně ovlivňují naše jednání i výsledky, kterých dosahujeme.

Emočně inteligentní lidé podle těchto předpokladů dovedou lépe odhadnout, jaké pocity svým jednáním vyvolají, mohou se lépe rozhodovat a lépe se vyznají ve společenském jednání.

Výzkumy uvedené v Golemanově knize naznačovaly, že děti, které více mluvily o emocích a učily se nimi pracovat, jsou více společenské, více spokojené se svým životem a mnohem méně často trpí vyloučením z kolektivu, méně často se chovají násilně a nepropadají tolik depresím, alkoholismu či drogám.

Goleman proto navrhoval, abychom, namísto řešení následků emočního zakrnění v podobě alkoholismu, užívání drog, deprese nízká sebedůvěry, emoční inteligenci ve školách cíleně rozvíjeli a tím negativním jevům předcházeli.

Tvrdil, že je možné emoční inteligenci významně rozvíjet, zejména v útlém věku.

Foto: Profimedia.cz

Trable s vědci

Postupem času však začalo vycházet najevo, že psychologové mají problém emoční inteligenci definovat tak, aby se dala měřit tak přesně, jako se měří IQ.

Aby si získala respekt ve vědecké komunitě, bylo třeba prokázat, se emoční inteligence liší jak od inteligence samotné, tak od typů osobnosti a že nejde o jejich „podkategorii".

První formální definice, která byla psychology sestavena, rozdělila emoční inteligenci na čtyři oblasti: První je identifikace, vnímání a interpretace emocí. Tedy schopnost rozpoznat vlastní emoce, číst emoce ve tvářích a pohybech druhých, nebo je vycítit z uměleckého díla.

Druhou složkou představuje emoční pomoc myšlení - schopnost stanovovat za pomoci emocí priority, zaměřovat pozornost a dokázat změnit náladu, pokud je to potřeba.

Další oblastí je porozumění emocím a jejich rozbor. To zahrnuje schopnost pojmenovat své emoce, rozeznat přechody od jedné ke druhé a vyznat se ve směsici emocí, které si odporují. Čtvrtou a poslední kategorií je uvážlivé řízení emocí. Rozumí se tím umění vzít emoce v potaz, nebo se od nich odpoutat, podle jejich důležitosti a rozpoznat jejich přiměřenost.

Dobrá zpráva byla, že se vědcům podařilo výzkumy se prokázat, že emocionální inteligence je vcelku nezávislá jak na inteligenci, tak na typu osobnosti. Potvrdilo se také, že lidé s vyšší emoční inteligencí, měřenou tímto způsobem s menší pravděpodobností propadnou drogám či alkoholu, jsou spokojenější se svými vztahy a jsou úspěšnější při vyhýbání se hádkám a násilným konfliktům.

Špatná zpráva byla, že vliv emoční inteligence nebyl tak velký, jak se zpočátku předpokládalo. Pracovní či studijní výsledky předpovídala nejvýše z 4%. Navíc se ukázalo, že lidé mohou být velmi úspěšní, i pokud je jejich emoční inteligence poměrně nízká. Svatý grál psychologie úspěchu jí znovu proklouzl mezi prsty a nezbylo než se smířit s tím, že porozumění emocím je tedy jen jeden z rysů, které mají vliv na úspěch, i když jde o rys velmi důležitý.

Foto: Jan Langer

Trh nikdy nespí

Zatímco se mezi psychology vedly spory o to, jak emoční inteligenci definovat, v prostředí manažerských seminářů a kurzů osobního rozvoje se emocionální inteligence pevně usadila. Využívalo se přitom to, co někteří vědci nazývají „komerčními" modely emocionální inteligence. Kritici namítají, že v takové podobě je emocionální inteligence kvůli nejasnému vymezení pouze dobře zvolený název, který dobře prodává kurzy měkkých dovedností.

Emocionální inteligence, v čistě psychologickém smyslu má sice významný, ale omezený vliv na výkon.

Populární komerční modely mají oproti tomu výrazně lepší výsledky. V pravém slova smyslu ale nejde o emocionální inteligenci, jak byla vědecky vymezena - spíše o soubor měkkých dovedností, někdy označovaných jako „emoční kompetence".

Například sám Goleman svůj původní model rozpracoval do 18 emočních kompetencí, mezi které zařadil například sebedůvěru, důvěryhodnost, optimismus a „orientaci na službu zákazníkovi". Někteří jiné komerční modely do emočních kompetencí řadí i asertivitu, toleranci ke stresu, dovednost řešit problémy či „šťastnost".

Takové vlastnosti však mají s emocemi jen málo společného, podobně, jako má pracovitost, či morální společného s inteligencí. Mohou se navzájem podporovat, ale jsou na sobě v zásadě nezávislé. Ačkoli jde o důležité dovednosti, z psychologického hlediska je nic nespojuje.

To však nemění nic na tom, že nositelé emočních kompetencí dosahují výrazně lepších výsledků, v povoláních, kde je důležitý prodej, nebo práce s lidmi, jejich organizování a řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvádějí velký kus práce, teoretickým nedostatkům navzdory.

Emoční učení

Někteří psychologové se domnívají, že emoční inteligence je neměnná vlastnost. Odpověď na to, zde je možné rozvíjet, do značné míry závisí to na tom, co tímto jménem myslíme.

Nicméně, bez ohledu na to, zda jde zvýšit úroveň samotné emoční inteligence, lze rozvíjet emoční kompetence, získávat znalosti o emocích a učit se novým strategiím chování. Můžeme rozvíjet i sociální chování.

Toho však není možné dosáhnout tradičním způsobem výuky, protože ten se ze své podstaty zaměřuje na jinou část mozku. Na učení emočních kompetencí přitom není nic záhadného.

Foto: Profimedia.cz

Důležité je o nich především mluvit - o jejich příčinách, o možných scénářích, jak by se situace mohla vyvíjet. Klíčová je kombinace zpětné vazby, rozhovorů, modelových situací.

Oproti tradičním postupům to trvá mnohonásobně déle a výsledky nejsou v žádném případě vidět ihned. Emoční výuka má tedy smysl, jen pokud působí dlouhodobě. Zavést nové vzorce chování je navíc přinejmenším nesnadné a proces samotný probíhá u každého trochu jiným způsobem a jiným tempem. Emoční učení je drahé a není zvykem, aby ve školách dostávalo potřebný prostor, avšak pro budoucí život žáčků je velmi důležité, ne li klíčové, aby se emoční rozvoj nezanedbával.

Na čem skutečně záleží

Je tedy emocionální inteligence důležitá? Odpověď zní: ano. Není to sice všelék, který nahradí inteligenci, nebo technické dovednosti, ale zcela jistě jde o významnou oporu v životě, která hraje významnou roli při vedení ostatních, v pracovním rozvoji a samozřejmě v porozumění sobě i ostatním V mnoha zemích existují školní programy, které se výukou emocí, nebo podporou sociálního chování zabývají a podle všeho přinášejí ovoce v podobě menšího počtu konfliktů a větší vyrovnanosti osobnosti.

Při vědomí toho že racionální přístup bez potřebné emoční protiváhy je ochuzující a zplošťuje osobnost, by bylo ignorování emočního rozvoje ve škole více než nerozumné.

 

Právě se děje

Další zprávy