Nový Jičín - „Měl jsem co dělat, abych zachránil děcka. Sousedi volali, že se to přelilo přes most. Malá se šla podívat, otevřela hlavní dveře a už se to valilo dovnitř. Do dvou minut tam bylo tolik vody," ukazuje si po bradu Milan Kotler.
Je jedna v noci. Na kraji křižovatky poblíž centra Nového Jičína bezradně postává trojčlená rodina. Muž, žena a mladá dívka. Pět dalších dětí vynosil Kotler ze zatopeného domu na nedalekou vyvýšenou cestu jako první. Pak pomohl ven i sousedům.
„Křičela jsem, ať mi někdo vezme aspoň holčičku. Neumím plavat, tak jsem ji nakonec někomu dala, nevěděla jsem komu. Pak jsme ji dvě hodiny hledali," naříká Nataša Girgová v zjevně nepadnoucích narychlo oblečených šatech.
Přišli jsme o všechno
„Oblečení nám půjčili sousedi. Přišli jsme o všechno. Lednička sedačka, všechno na jedné hromadě plné hlíny. Pro maličkou nemám ani sunar," nemůže žena přemoct pláč.
„Evakuujeme všechny do Základní školy Jubilejní, je tam už asi sto lidí," vysvětlují unavení městští strážníci přes okýnko svého služebního roomsteru, ve kterém už sedí pár i s dcerou.
Dům, ve kterém Kotler s Girgovou do dnešního večera bydleli, stojí u mostu vedoucím do novojičínské čtvrti Žilina. Jeho spodní patro je asi metr pod úrovní silnice vedoucí přes most. Ten se celý ocitl pod vodou.
„Valilo se to půl metru přes most, byl to fakt hukot," líčí dva mladíci, když z mostu obhlížejí souvislou vrstvu trosek lemující hluboké koryto asi čtyři metry nad opadlou hladinou. Na mostě za nimi leží vyplavená lednice, barel, několik polen a vrstva kamenité naplaveniny.
„Přišlo to sem prý z protržené nádržky Kacabaja," ukazuje jeden z nich proti proudu.
„Už je prý šest mrtvých," prohodí za nimi drobná paní s prošedivělými vlasy, která se na most přišla podívat z pravého břehu čtvrti Žilina. Ten je narozdíl od levého celý ponořen do hluboké tmy.
Katastrofa mohla být mnohem horší
„Poď, ukážu ti to," kymácí se starší opilý muž s prázdnou lahví od piva v kapse u montérek. Podle jeho slov se mu utopilo dvanáct králíků. „Tam asi dvě hodiny valil plyn," ukazuje pak k místu, kde plynovod vedoucí přes dravou řeku přelomil plovoucí strom jako párátko.
„Hrozně to hučelo a smrdělo. Na nic jsem se neptal, sbalil jsem mamku a fofrem pryč," přiznává opravdový strach mladík, který bydlí na sídlišti hned vedle zlomeného plynovodu.
Na kraji města leží povalené ploty. Branky u zahrad stojí, proud vody si je ale pootvíral a jako vizitku po sobě nechal trávu vpletenou až do výšky očí. K jedné z nich je přivázaná policejní páska Zákaz vstupu a za ní chybí most. O kousek dál se kroutí podemleté koleje plné naplaveného harampádí a na jeho konci leží přes koleje červené auto.
„Tady jsou hasiči až z Frýdku Místku, z Ostravy. Z celého kraje," vysvětluje v hloučku na novojičínském náměstí jeden z dobrovolných hasičů. Opodál dřepí jeho kolega a dovrčení motorů nastartovaných hasičských aut si mne únavou oči. Nahoře za žaluziemi dispečerské místnosti je naopak rušno.
Ráno přišlo rychle
„Tohle jsme vyfasovali od hasičů," prohlíží s trochou nelibosti svůj zevnějšek jeden z evakuovaných. Je kolem třetí ráno a skupinka osmi lidí postává a posedává u zadního vchodu školy na ulici Jubilejní. Většina má na sobě modré teplákovky a zelené plátěné kecky.
„Vypadáme jak chovanci ústavu," žertuje jeden z nich k pobavení ostatních. Zahání ale spíš myšlenky na ráno, které po třetí nejkratší noci v roce přijde velmi rychle.
„Děti už spí," ukazuje bradou na tělocvičnu za sebou. „My ale spát nebudeme. Nevíme co se bude dít dál. Na barák nám spadl strom, nevíme kdy a jestli vůbec se budeme moct vrátit," uvažuje muž, zatímco si nově příchozí žena zapaluje cigaretu.
„Jedna paní tam od nás se utopila. Byla ale bez dokladů, takže ji nemohli identifikovat," potvrzuje žena. Stejně jako Kotler a Girgová jsou i tito evakuovaní Romové.
