Praha - Všichni jsme si mysleli, že poslední zásadní "prezidentský projev" Václava Havla zazněl na Nový rok předtím, než odstoupil ze svého úřadu a přenechal křeslo svému nástupci.

Omyl, Václav Havel si poslední slovo schoval na předvečer dvacátého výročí 17.listopadu, symbolického okamžiku, kdy se i v Česku začala konečně bortit komunistická totalita.

Jeho projev k národu zazněl v sobotu v ČT neavizovaně a tudíž nečekaně, ale o to silněji.

Havel představil záměrně utopicky znějící vizi společnosti, která "je hrdá na občanskou společnost", v níž "strany nejsou pololegální alternativou moci" a v níž má hlavní slovo lidská slušnost, dobré mravy a přehledné právo.

V jaké zemi tedy - podle Havla - budeme žít v roce 2029, kdy už Česku nepovládnou utajené energetické lobby a za humny měst neporostou další supermarkety, ale opět stromy?

Projděte si ještě jednou celý přepis projevu Václava Havla u příležitosti 20. výročí sametové revoluce, který přednesl v sobotu večer v ČT:

Milí diváci!

Jednou budem dál se zpívá ve známém americkém spirituálu a já si kladu otázku: Jak bude naše země vypadat za dalších 20 let? Budem dál? Věřím, že budeme. Co to ale konkrétně znamená? Podělím se s vámi o svou představu.

Především budeme mít, jak doufám, novou ústavu, která vycházejíc z nabytých zkušeností trochu pozmění strukturu ústavních institucí, bude v několika drobnostech jednoznačnější a která některé důležité další ústavní normy nebo alespoň jejich základní body přijme jako své integrální součásti. Její první částí samozřejmě bude Listina základních práv a svobod.

Budeme volit jinak. A jiné

Budeme mít nový volební zákon. Do stovek zákonů, jejich novel a příslušných přílepků bude už viditelně vnášen pořádek. Budeme pochopitelně s Evropskou unií sdílet i její listinu artikulující okruh základních civilizačních hodnot a ideálů, k nimž se Evropa hlásí. To všechno samo o sobě stále ještě respekt k těmto hodnotám nezaručuje. Právnímu řádu musí předcházet řád mravní.

Důležité proto je, aby sdílené hodnoty byly brány celou společností co nejvážněji a byly přijímány jako ukazatelé dobrého směru na všech rovinách lidského soužití. Což předpokládá trvalé pěstování mravního cítění nás všech anebo prostě slušnost.

Všichni mohou v této věci něco dělat. Nejvíc ale ti, kteří jsou nejvíc vidět či jejichž počínání nejvíc ovlivňuje společnost.

Nebude například myslitelné, aby politici soudili Ústavní soud nebo se před volbami podbízeli voličům apelem na jejich předsudky nebo se navzájem špehovali.

Duchovní život, vědecké bádání, zbožnost, kultura a vzdělanost nebudou už jen nějakou nadstavbou, jak jsou chápány dnes, ale budou vnímány jako výraz bytostné potřeby člověka. Tedy něco, co mu pomáhá být lépe člověkem.

Stát hrdý na občany

Základem demokracie je občanská společnost. Jsou to nejrůznější typy sebestrukturace společnosti zdola. Tedy tvorba a práce institucí do jisté míry samostatných, nezávislých plně na státu, jde o život spolkový, život akademický, neziskové organizace, církve, odbory, ale v určitém smyslu i o samosprávu komunální i krajskou.

Člověk je tvor společenský a občanská společnost mu umožňuje svobodně se sdružovat s jinými, a tudíž tvořivěji či autentičtěji žít. Zároveň významně přispívá ke stabilitě státu. Je to totiž mimo jiné nejlepší obrana proti každému pokusu uzurpovat moc.

Občanská společnost se po desetiletích potlačování či neexistence rodí těžko a dlouze. Za dvacet let bude daleko rozvinutější než dnes. Stát se jí nebude bát, ale bude na ni naopak hrdý. A bude jí vycházet vstříc.

Například tím, že určité procento daní budou moci občané i organizace posílat rovnou neziskovým subjektům, které si sami vyberou, tedy bez nákladného a centralistického prostřednictví státního rozpočtu.

Strany pochopí, že nejsou nelegální alternativa státu

Kde chřadne občanská společnost, tam chřadnou i politické strany, řekl mi před dvaceti lety jeden zkušený západní politik. Je to pochopitelné. Vždyť i strany jsou součástí občanské společnosti, byť velmi specifickými. Je to něco, co by mělo z celé občanské společnosti nasávat živiny, zpracovávat je a posléze nabízet v podobě svých programů, politice, voličům, státu. Neobklopeny tímto životodárným prostředím musí nutně chřadnout.

Strany podle mého mínění dříve či později pochopí, že nejsou nějakými metastrukturami státu či jeho lehce nelegálními alternativami a že tu nejsou proto, aby kdesi v příšeří rozhodovaly o tom, co má viditelný stát udělat a za co má pak nést plnou veřejnou odpovědnost.

Jak budeme za 20 let kontrolovat hospodaření stran? Čtěte druhou část vize Václava Havla ZDE