"V posledních tak deseti, patnácti letech se před každými volbami vynořuje stále více nových spasitelů. Spasitelé mají poměrně jednoduchou základní ideologii. Všechno, co bylo před nimi, je úplně špatně, zatímco to, co přijde, až budou zvoleni, bude úplně dobře," píše ve své úvaze někdejší ministr vnitra a bývalý předseda strany Svobodní demokraté - Liberální strana národně sociální (SD-LSNS).
Odpovídá tak na otázky, které jsme položili několika osobnostem kandidujícím v některých dřívějších volbách (či ve víceru). V těch letošních se však o hlasy voličů již neucházejí.
Čím se liší nadcházející volby i kampaň před nimi od těch předchozích? Co je v nich nové, s čím se už naopak nesetkáváme? Ukazuje řada polistopadových volebních klání na nějaký trend či změnu?
Dosud jsme vás seznámili s pohledy, postřehy a úvahami Stanislava Křečka (Milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které jsme zvolili), Petra Pitharta (Padají zábrany všeho druhu) a Džamily Stehlíkové. Zítra pak ještě přineseme zamyšlení Jana Kasla.
***
Pokaždé jsou voličům házeny plnými hrstmi nereálné sliby
Tomáš Sokol
Byv dotázán na vzpomínky z volebních kampaní, dnes již tak dávných, musím říct, že nic moc. Nikoliv kvůli tomu, že jsme jako partaj nikdy nic nevyhráli, ale jak jsem zjistil, v nabízení se národu jsem se zrovna nenašel. A vice versa. Taky si toho už moc nepamatuju.
Prvá volební kampaň se mne týkala jen jako toho, kdo jezdil a nabízel program, s jehož tvorbou neměl moc společného. Čímž neříkám, že se od něj distancuju. Prostě ho psal někdo jiný. Na těch dalších jsem měl poněkud větší podíl, výsledek byl stejný. Hluboký nezájem voličů. Pokud mi ale paměť sahá, vše začínalo diskusí nad volebním programem. V té době to ještě byl spor o ideje. Programy byly obecně rozsáhlejší a propracovanější než dnes. Ovšem také to byly pravidelné volby a ne taková přepadovka jako dnes. Pokud jsem stihl porovnat, dnešní programy jsou spíš nahrubo načrtnutá hesla. Pravdou také je, že tehdejší rozlet našich vizí mírnili ti, co říkali, s pohledem namířeným k v dáli tušeným (ale fakticky nikdy neexistujícím) masám našich voličů. „Tohle není naše linie". Případně: „Tohle se jim nebude líbit". A nejčastěji: „Tohle nikdy nikdo nepochopí". Obvykle se v téhle souvislosti objevilo magické kritérion, „baba Dymáková z Horní Dolní". Nebyla-li naděje, že „to" baba bude kapírovat, nebylo „to" nic pro volební program. Soudě podle dnešních plakátů a argumentů volebních lídrů, nějakou babu Dymákovou co virtuálního intelektuálního oponenta má každá partaj. Akorát, že je ta dáma o dvacet let blbější, takořka již ve stadiu vegetativní formy života. Soudě podle aktuální nabídky. Jako například, že třeba slibu uklidit ten bordel, jak jsem si tuhle přečetl hned vedle, abych řekl se zpěvákem Klusem, mordy na billboardu.
Pro kandidáta začínala volební kampaň jako taková u fotografa. Pokaždé když teď vidím tvář nějakého adepta politiky, civícího z plakátu, vzpomenu si na čínské mučení ve fotografickém ateliéru. Fotograf se zprvu pokoušel z portrétovaného vytáhnout výraz a postoj, který dá světu jasně najevo, že dotyčný drží budoucnost národa na oprati. Později pak slevil a už jen usiloval, aby se pan kandidát na billboardu netvářili jako právě pečený křesťan. Obvykle marně. Doba se sice poněkud změnila, takže už nejsou v módě předvolební shromáždění, nebo alespoň ne v takovém rozsahu jako před lety, nicméně jinak příliš rozdílů nevidím. Absenci četných předvolebních setkání s potencionálními či zcela impotencionálními voliči asi dnešním kandidátům závidět nelze. Občas to bývala shromáždění zahořklých a životem všelijak poznamenaných hostilních individuí, která se přišla vypovídat, případně veřejně urážet předhozeného kandidáta. Jinde zase šlo, jak kdosi trefně podotkl, o přesvědčování přesvědčených. Připadá mi, že v tom to mají dnešní kandidáti jednodušší, tedy alespoň pokud rozdávají koblihy nebo čepují kávu či co, protože při tom moc času na řeči není. Pokud bych chtěl být krutě jízlivý, zjednodušil bych, že ať tak či tak, dříve lidé chtěli před volbami o budoucnosti diskutovat, dnes stačí, když dostanou drobnou cetku na uspokojení divochů.
Je jasné, že se poněkud změnila témata. Pokud si ještě dokážu vzpomenout, tak v době, kdy mne to zajímalo a kdy se mě to týkalo, diskutovalo se o restitucích, vymožitelnosti práva obecně a bezpečné ulici zvlášť, o zdravotnictví, školství ale taky o obnovení trestu smrti, případně dokončení restitucí a privatizace, později o počínajících náznacích privatizačních afér. Z pohledu dnešních zkušeností ovšem spíše aférek.
Co se naopak určitě nezměnilo, jsou nereálné sliby rozdávané voličům plnými hrstmi. Málokdo si už asi vzpomene, co všechno slibovali třeba kandidáti před prvými volbami do Senátu, pro případ, že se do něj dostanou. A pochopitelně to byly sliby zcela nesplnitelné, protože tak na 90 procent slibovaného senátor vůbec „nemá drápy". Tehdy jako teď jsou namnoze předvolební sliby postaveny na dvou základních tézích. Jednak „Slibem neurazíš" a pak „Nikdo jiný Vám nesplní to, co já Vám slíbím".
S tím ovšem souvisí bezmezná důvěra části elektorátu v to, že zrovna ten jejich kandidát, bude-li zvolen, fakt a doopravdy spasí svět, jak se dušuje. To se asi nezměnilo, ale v posledních tak deseti, patnácti letech se před každými volbami vynořuje stále více nových spasitelů. Spasitelé mají poměrně jednoduchou základní ideologii. Všechno, co bylo před nimi, je úplně špatně, zatímco to, co přijde, až budou zvoleni, bude úplně dobře. Druhou stranou téhle mince je stále rostoucí poptávka po nových a nových tvářích, nejlépe i v nových stranách. Chvílemi to připomíná drogovou závislost. Nemalá část veřejnosti, znechucená stávajícími poměry, dílem důvodně, dílem zbytečně exaltovaně, spoléhá na recept ve stylu „vyměňte politiky". Pokud si vzpomínám, to v prvých volbách nebývalo, voliči se různě přelévali, ale vybírali ze stran už nějak etablovaných.
Byť za mne tolik nebylo partajních nováčků, mám za to, že stejně jako dříve typické zůstává to, že parlamentní strany, tedy ty, které už mají alespoň nějakou zkušenost, lžou a slibují nesmysly o něco méně než ty, které se do Parlamentu teprve derou a nemají naprosto žádnou reálnou představu o tom, co vlastně zákonodárná mašinérie znamená a co je vůbec reálné. Nejspíš ani netuší, jak přiléhavé je to, co se říká v téhle souvislosti jinde. Totiž že velbloud je kůň, který prošel připomínkovým řízením v zákonodárném sboru.
Smutně krátkozraké je aktuální vymezování se těch, co by do Sněmovny chtěli oproti těm, kteří se tam pokoušejí, obrazně řečeno, udržet. Obvinění, že ti „minulí" ve Sněmovně v lepším případě nic neděli a flákali se, v horším případě kradli, jsou obligátní součástí jakéhokoliv veřejného projevu těch „nových". Zatímco ti, co se tam derou, jsou naklonované Matky Terezy. To na počátku nebylo, protože v prvých pěti letech po roce 1990 se nekonaly žádné zásadní loupežnické skandály, v nichž by figurovali politici. Jen na okraj bych podotkl, že autoři těchto urgentních prohlášení osvědčují skoro až tragickou absenci toho, čeho by zrovna politik měl mít hodně, totiž schopnost vize a předvídavosti. Zřetelně si neuvědomují prostý fakt, že pokud své protivníky budou zdobit nálepkami lumpů, zlodějů, zkorumpovanců nebo flákačů, nejlépe politických flákačů, a pokud se do Sněmovny dostanou, za pár let se stejných označení mohou dočkat od těch, kteří budou usilovat o jejich poslanecké křeslo.
Nejsem politolog, ale připadá mi, že poněkud přibylo nejrůznějších monstrózních projektů podivných účelových uskupení, jejichž základní politickou orientaci zřejmě nejlépe vystihuje heslo „Do koryt". Pravda, někdejší Moravané nebo Sládkovci už zmizeli a hnutí toho podivína, pro kterého je každý, kdo s ním nesouhlasí, agent KGB, je pod prahem sledovatelnosti. Ovšem je tu zase Tomio Okamura a s ním mnozí další. A je jich rozhodně víc, než bylo dříve.
Nevzpomínám si, že bych zažil vysloveně negativní kampaň. To přišlo později stejně jako dušování se, že volební agitace bude vedena ve vší slušnosti. Což ve skutečnosti znamená kýble exkrementů vrhaných na všechny strany.
Podtrženo a sečteno: z mého pohledu se předvolební kampaně zas až tak nezměnily. Co se změnilo, jsou hesla a samozřejmě i prostředky, protože třeba sociální sítě neexistovaly. Zůstaly předvolební diskuse v mediích, které ovšem s ohledem na duševní hygienu sleduji zcela minimálně. Zásadně se ale změnila celková atmosféra, zejména nálada publika. O kus výš jsem se trochu kriticky zmínil o předvolebních mítincích. Jenže fakt je, že pro spoustu lidí politika nebyla tak zdiskreditovaná, včetně těch, co ji provozují, jako je to dnes, a chtěli se o ní bavit. Dnes jakoby resignovali a ztratili perspektivu. To je ostatně hlavní důvod, proč tolik lidí stále a léta čeká na rytíře z Blaníku, kteří to celé skokově vyřeší a postaví do latě. A čeká marně, sluší se dodat. Jednak to, co na nás shlíží z plakátů, na Svatováclavské vojsko rozhodně nevypadá. Ale zejména, máme tady jen to, co je reflexí úrovně této společnosti. Společnost není patologická, nemá cosi jako chorobu, jen se sama sobě nelíbí, trochu se sama sebe štítí. Což nikdo zvenku ani z Blaníku nezmění.
Autor byl ministrem vnitra české vlády (za Občanské hnutí) v době federace, v roce 1996 pak předsedou politické strany Svobodní demokraté - Liberální strana národně sociální (SD-LSNS), za níž i kandidoval do Senátu.
