Sněmovna se nerozpustila, jak se dalo čekat. Pro rozpuštění bylo 96 poslanců. Ale to číslo nic neříká, bylo naprosto jasné, že pravice rozpuštění nepodpoří. Ti, kteří hlasovali pro rozpouštění, vůbec nic neriskovali.
O čem nerozpustnost dolní komory svědčí? Především o tom, že stav, kdy se poslanci nejsou schopni dohodnout na zásadních věcech, trvá. Sledovat rozpravu bylo pro někoho, kdo by chtěl vidět shodu, ochotu chápat druhé a chuť vnímat nejen svůj prospěch, ale prospěch země, tragické.
Kdybychom parafrázovali Petra Nečase, o politice v této zemi sice nebude rozhodovat „parta policejních plukovníků nebo podplukovníků", zato ale Miloš Zeman. Nerozpuštění sněmovny je naše prohra a jeho výhra. Otestoval si, že ani když je ohrožena podstata parlamentarismu, ani když na Hradě sedí politik, který chce co nejvíc rozbourat stranický systém, stejně se proti němu poslanci nedokážou postavit.
On si teď mne ruce a říká si: Nakonec mi ti pitomci ještě podpoří moji loutkovládu.
Plnohodnotná vláda kontra zemanokracie
V rozpravě proti sobě stály dvě teze. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka prohlásil, že předčasné volby přinesou „plnohodnotnou vládu". Rozuměj vládu, která vznikne na základě voleb a soutěže stran. Pádný argument. Proti němu vyrukoval skutečný lídr TOP 09 Miroslav Kalousek s jinou tezí: „I když budou další nové předčasné volby, stejně bude mít konečné slovo prezident - a ať si zvolíte kohokoliv, o tom, kdo bude stát v čele vaší vlády, nerozhodnete na sjezdu, ale rozhodne o tom prezident a to vy dobře víte." Varoval sociální demokraty, aby nepodléhali experimentům hradního predátora Miloše Zemana.
Pravdu měl, aniž bych byl jeho vyznavač, jednoznačně Sobotka. Jeho teze platí. Sám šel do rizika - Zeman ho se vší pravděpodobností nebude chtít pověřit sestavením vlády.
Naproti tomu tvrzení Miroslava Kalouska má zásadní slabinu. Zeman si bude dělat, co chce, uplatňovat svoji milovanou „cochcárnu", i po regulérních volbách. Jediný rozdíl tedy tkví v tom, že teď dostal ještě víc prostoru na rozkládání parlamentní demokracie a zavádění zemanokracie.
Kalousek měl raději poctivě přiznat (hodně naivní myšlenka, uznávám), jak topce dokonale vyhovuje, že prezident Zeman rozkládá sociální demokracii jak červotoč. Totéž vítá ódeeska. Předčasných voleb se ty dvě strany bály. Ale jejich ideologové (v topce Kalousek, v ódeesce Martin Kuba) mávají nad hlavami 101 podpisy pro pravicovou koalici. Přitom vědí, že prezident Němcovou sestavením vlády nepověří. To radši přestane nasávat svoji milovanou slivovičku.
Poslanci by měli změnit ústavu
ODS je navíc posílena úterním rozhodnutím Nejvyššího soudu, který vyňal tři exposlance ODS z vazby a z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Najednou nám její politici (Zbyněk Stanjura kupříkladu) začínají tvrdit, že pád vlády byl neregulérní, že díky Nejvyššímu soudu vlastně jakoby neplatí, takže mají jakési svaté právo dál tady vládnout.
Pokud to tak je, proč tedy bývalý premiér Petr Nečas rezignoval? Odpověď známe: protože věděl, že má na hrbu malérů už opravdu moc, že stav vlády je neúnosný. Že byl chycen při činu, aby se tak řeklo.
Co bude následovat? Především útok na žalobce a policajty. Ten už začal (nejhlučnějším vůdcem je Kalousek, v úterý se mohutně, nadšeně přidala ODS).
Ale nemylme se. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vyhovuje i Miloši Zemanovi. Jeho lidé přece teď ve sněmovně vyjednávají podporu pro vládu Jiřího Rusnoka. I pro lámané poslance (možná i uplácené poslance) je to balzám na duši, když slyší, že buď na půdě sněmovny, nebo prostě v rámci poslaneckého mandátu jsou dokonale a vůči všemu imunní.
Čekají nás Zemanovy kolotoče. Nejdřív kolotoč s Rusnokovou vládou, pak kolotoč s další zemanopartou (zřejmě v podstatě stejnou). Nic, co by si občan mohl přát. Nic, co by téhle zemi sebeméně a v čemkoli prospělo.
Co by mělo následovat? Když už se sněmovna odmítla rozpustit, má ještě jednu šanci: změnit ústavu. Upřesnit ústavu. Dopracovat ji pro české poměry, tedy pro poměry, v nichž lze zneužít naprosto všeho. V nichž prezident prohlásí ducha ústavy (zvyklosti jsou duchem ústavy) za idiotský pojem.
Jenomže změna ústavy by chtěla přesně to, čeho poslanci nejsou mocni - dohody. Dohody ve sněmovně a samozřejmě také dohody v Senátu.
