Moc ve státě toho času převzal Miloš Zeman. Vybral si svého premiéra a jeho vládu, které může, když bude chtít, dokonce rovnou šéfovat: Ústava mu přece dává právo „účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti."
Stalo se tak v době, kdy předchozí vláda podala demisi a v dolní komoře parlamentu nebyla vidět žádná srozumitelná, jistá většina, která by nabízela jednoznačné a věrohodné řešení. A kdy důvěra v politiku je v krizi už dlouho.
Situace se dá srovnávat s podzimem 1997 a pádem druhé Klausovy vlády. Tehdy se navíc rozpadala hlavní vládní strana a ve sněmovně, kromě nějaké krkolomné široké koalice, by nešlo sestavit politickou vládu už vůbec.
Typické podmínky pro úřednický kabinet (a předčasné volby). Také že vznikl. Ale je tu jeden podstatný rozdíl.
Václav Havel se tehdy nesebral a o své vůli nejmenoval premiérem někoho ze svých věrných. Někoho ze sdružení přátel Václava Havla. Na rozdíl od Miloše Zemana si v krizi nepočínal si jako solitér a vládu vyjednával skrze „dohazovače" Josefa Luxe. Nejmenoval premiéra Tošovského jen tak, z fleku, a nepředhodil ho politickým stranám.
S dovětkem, že přece něco udělat musel a že tak alespoň vyprovokuje předčasné volby. (To se říká: Kdo ví jestli.)
Tohle všechno naopak teď udělal Miloš Zeman. A to v situaci, kdy by Poslanecká sněmovna rozhodně mohla být ve hře o novou vládu víc, než před šestnácti lety.
Oblíbená klišé (často z tvůrčí dílny Klaus/Zeman) Václavu Havlovi předhazovala „nepolitickou politiku" nebo dokonce „vládu nikým nevolených elit". Havel, kdyby se po pádu vlády choval jako Zeman, by sice mohl ze spřátelených elit sestavit ne jednu, ale klidně tři své vlády, a lepší než bude ta Rusnokova-Zemanova. A naservírovat je politickým stranám. Ale neudělal to. Nevolené elity ve skutečnosti nastupují nikoli za „nepraktického snílka" Havla, ale až za „ryzího politika" Zemana.
Důležitější než hloupá klišé je ale praktická stránka věci. Tedy důsledky toho, že prezident jmenoval svého trucpremiéra a ten, zdá se, sestavuje odbornický dream team z lidí napojených na Hrad či stranu Zemanovců. Mohla by z toho být mezinárodní kuriozita - volební lídry uvidíme napřed v akci ve vládě, a až pak na kandidátce.
Česká republika trpí chronickou nedůvěrou v pravidla hry. Smlouvy se nedodržují, slova neplatí, zákony se obcházejí a moc zneužívá. Řada studií a zkušených lidí s rozhledem tvrdí, že hlavním problémem státu, včetně jeho ekonomiky, je špatná kvalita institucí a právního prostředí.
Do tohoto stavu přichází vláda, která působí jako jeho typický produkt. Její legitimita a důvěryhodnost jsou vzhledem k tomu, jak vzniká, slabé. S poukazem na to budou téměř automaticky, z podstaty věci, zpochybnitelná a zpochybňovaná i její rozhodnutí, tedy pokud překvapivě nezíská důvěru Poslanecké sněmovny. Měla by se držet zpátky ještě víc, než jiné úřednické kabinety - ale je bohužel možné, že se chystá chovat právě opačně.
Že je vláda „vrcholným orgánem výkonné moci" a „je odpovědná Poslanecké sněmovně", to stojí v Ústavě dokonce černé na bílém. Kredit vlády se odvozuje od Poslanecké sněmovny a parlamentních, ne prezidentských voleb.
Naopak, z Ústavy nijak nevyplývá, že by otcem a záštitou kabinetu měl být sám prezident, bez srozumění Poslanecké sněmovny. Je to pochopitelné, vždyť prezident není nikomu odpovědný, nemusí - kromě ústavní žaloby pro velezradu - nikomu skládat účty. Jenže právě prezident je zatím jedinou oporou premiéra Rusnoka a jeho lidí. Takže, k čemu parlament? Když jsme si zvolili alfa-samce?
Politické krédo Strany práv občanů zní: Co říká a dělá náš čestný předseda Zeman, to je pro tuto zemi dobré. S tímto - a zatím de facto jediným - mottem nastupuje také Jiří Rusnok a jeho vláda. Což k respektu opravdu nestačí.
Zeman ve vládní krizi ponížil parlamentní strany. Pokud politici zvednou ruku pro jeho kabinet, akceptují, že si z nich prezident udělal rohožku před Úřadem vlády. Poslanci by se měli ozvat, v zájmu politické sebeúcty.
Už samo Rusnokovo jmenování zvyšuje společenské napětí - děje se tedy opak toho, co sliboval Zeman. Jestli se vláda bez důvěry pustí do nějakých důležitých či kontroverzních rozhodnutí, situace se ještě vyhrotí.
Existují i nepřímé, nezměřitelné důsledky Zemanova vládního tažení. Pocit, že účel světí prostředky, že ohýbání pravidel je správné, bude zas o něco silnější. Viděli jsme, že smysl mají ostré lokty, ne dialog. Politika zase jednou funguje jako špatný návod k použití.
